První zapěl’s sladkou, žhavou, života tu, krve báji,
o životě nespoutaném, o člověka dávném ráji,
vzdorných obrů svět Jsi vzkřísil, nad nímž ptám se v tichém žase,
možno-li, že tato síla v české půdě zrodila se? –
K rovu Tvému sladké děvy, velké snů Tvých přišly zjevy,
Lilit přišla, sladká bílá, Sulamit též pyšná, nahá,
Mojžíši se zatřpytila v temných řasách slza vlahá,
Zpěv Tvůj zázrak dějin budí, obry, kteří v mocné hrudi
titanský vzdor hrozný měli, sílu šlapat věčné řády,
bohyň vyvstal svět, jež chtěly vrátit žití žárné vnady;
svět ten, v němž bůh – člověk nový, pohanská ta silná víra,
nádherný ten hrdinů svět vzkřísila Tvá velká lyra;
zřím, jak k Tvojí mrtvé hlavě jdou ty zjevy ze tmy věků,
jimž dal’s mluvit nesmrtelnou blahozvěstí ke člověku,
blíž a blíž se rozehřmíval chorál hlasů líbezný –
zjevy sladkých žen šly blíže, říše snů ty velký kníže,
z krvavé tmy hlasy zněly a v nich zpíval život celý
divoké to sladké lásky opojný zpěv vítězný:
O nás, o žití milenkách Jsi pěl,
milenkách prokletých...
za slzy nad rovy krvavých těl,
za hrst hvězd rozsetých –
za slzy Tvoje nad námi, proklatci zázračnými,
za Tvoje bolesti skryté,
za sny Tvé obrovité,
ó mezi ňadry odpočiň bělostnými,
v poduškách liliových, kde hoří rozkoš nekonečná,
Tě věnčí láska věčná!
My Tvoje slzy sbíraly – v démanty měnily se –
i v smrti žití věčného zbyl úsměv ve Tvém ryse.
My pyšnějšího pěvce neměly,
ó mrtvý, sladký příteli!
Ten nejvášnivější, skrytý
polibek přijmi Sulamity,
jíž v rukou blýská dýka, jíž černé kadeře vlají,
v jichž očích nad smrt silnější láska se tají.
Já děvu andělskou zabila, jež vášní nedotknuta,
ni stopy otroctví má šíje nepoznala –
Tvá pyšná Sulamit, bohyně pýchy krutá,
Tvé skráně zulíbala!
Ty’s očistil náš sen, ten nejpyšnější sen na zemi,
svatební píseň lidstva pěl Jsi čaruplnou,
o bílém plamu ňader našich, rozkvetlých růžemi,
nesmírné epopeje pěl Jsi hřmící vlnou –
Zrak Tvůj v tmu věků rozzářený se díval:
o slávě věčné rozkoše, věčného milování,
tu báseň krve opojnou Jsi zpíval – –
Sem věnec z růží Tvé skráni!
Ó vezmi růže ty, jež z krve naší vypučely,
Ty, jenž Jsi šlapal bohy a krále i knížata!
Ó velký hrdino, snů pěvče osamělý,
vstříc náruč má ti kyne rozpjata!