Jistota.
Konec je tedy pohádky,
kterou si každý z nás tvořil.
Přišel jen rozkaz překrátký,
pohádku pěknou nám zbořil.
„Nepřítel od nás mil jen pět,
setkání s ním jest snadné. –
Nabijte pušky – a pak vpřed!“
Kdo pak as první z nás padne?
Chvějící ruka nabíjí
hlaďounké patrony bílé.
Za tmavou lesa linií
osudná čeká nás chvíle.
Přišla i jiná znamení:
Granátů, šrapnelů těla
koníci táhnou znavení –
potravu pro řvoucí děla.
Na pravo dvorec spálený,
jinde jsme okopy shlédli.
Zajatec kdesi chycený,
naši ho eskortou vedli.
21
Zdaleka slyšet hřmění děl –
srdce se úzkostí chvěje.
„Do ohně jdem,“ tak šepot šel...
Kamarád zahučel: „Zle je.“
Konec je tedy pohádky,
kterou si každý z nás zpíval.
Mnohého za čas překrátký
zaleje krvavý příval.
22