Vojna.
Bílé archy, na nich černé skvrny, rozlétly se do měst, tichých osad, slétly na nároží domů, chalup, ostrou bělí zabodly se v oči. A ty černé skvrny cosi mluví o vrahu a o společné vlasti, o krvi a o mstě; vzduté větry mluví o nutnosti zemřít bez váhání, o hrdinné smrti na bojišti, o důvěře v Boha, v sílu zbraní. Klubko mužů, žen i malé děti s krky vzhůru k předu vztaženými chápou jenom zpola, co tu psáno; ale v mozku, v srdci zabodlo se slovo, jediné, co ze všeho si vzali: Vojna! Vojna bude! Vojna! Vojna! Muži v oči sobě pohleděli, ale spatřili v nich jenom strach a bolest. Zablábolí cosi... Kletbu? Díky? Jako opilí pak odcházejí domů. 9 Ženám oči v slzách zaplavaly, bolest škubla rety, mluvit nelze. Jen to strašné slovo v mozku bodá, klesající nohy domů žene. Děti rozběhly se jako střely, bosé nohy zvedly sloupy prachu, malé botky rychle zacupaly; hoši s divně planoucími zraky, děvulenky dusící se pláčem prudce vlétli domů, bez pozdravu: „Mami, mami! vojna bude, vojna!“ 10

Rodina.
„Osm roků štěstí! Zlozvuk bolu jeho sladká píseň přezvučela. Tři poupátka bílá vypučela na stromě, jejž sadili jsme spolu. Dýchali jsme všichni dechem jedním, srdce naše jedním tepem bila – Naše láska byla naše síla, neutonuli jsme v žití všedním. A teď vojna – hrůza! – Proč jsme žili? Proč strom lásky tak nám krásně rozkvet? Proč jsme přivedli ty děti na svět, když nám tebe berou, tebe, milý!“ „Neplač, duše, jsem už starý táta, začínám jak oslík šedivěti. Pětatřicet, děvče! Jak čas letí! V oheň nepošlou nás, moje zlatá. Hlavu vzhůru, holubičko moje, usměj se přec – no tak – aspoň trochu!“ „Neodcházej, zůstaň, drahý hochu!“ „Tati, přineste nám něco z boje!“ 11 Cesta k vlaku jako cesta k smrti... Objetí a dlouhé políbení... ostrý hvizd a krátké zatroubení... Jede vlak a kola štěstí drtí. 12

Ve vlaku.
Plný vlak. – Jen mužské tváře kolem – mladší, starší. Těla plná síly u těl, v ruinu jež obrátily těžká práce, bída s alkoholem. V cigaret a cigár čpavém kouři svítí oči, tážící se plaše: „Uvidí nás ženy, děti naše?“ A vlak zpívá píseň v rytmu hravém: „Nejste už tátové, nejste už lidé, modří jste vojáci bez domova. Hloupé je myslit, co bylo, co přijde, co pro vás budoucnost v klínu chová. Vůli i rozum svůj vyvrzte z hlavy, šlápněte na srdce, v němž ještě cit. Vzdorovat? Prchnout? Eh – kulka to spraví, nechce-li vojáček poslušen být. Nadšení v prsou pro steré ty vraždy, střílet a bodat – tak sluší se vám. Synem a tátou že voják je každý? Bláhový, slyšel’s: Cit v srdci svém zlam! 13 Všecko je jasno: Vždyť poručil kdosi – Nu – což pak? Voják má poslouchat! Doma že pláče kdos, zoufale prosí? Jeho to vina, vždyť může se smát! Smát se a smát, až slzy jdou v oči! Smějte se také tak z plničkých plic! Svět se tak tichounce dokola točí – štěstí a životy vaše jsou nic...“ 14

Vyzbrojení.
Všecko nové – od hlavy až k patě – modré uniformy, boty hnědé. Důstojníků střapce svítí zlatě – Jen ty staré tváře jaksi bledé. Těla ohnutá a zšedlé vousy, oči bez lesku a matně hledí. Vojna a ti lidé cizí jsou si – i ta tornistra tak divně sedí. Hlaveň pušky v ruce cize studí, přitisknout ji k tělu brání cosi. Srdce zabušilo strachem v hrudi, čelo drobná krůpěj potu rosí. Sto šedesát patron v nábojnicích, každá jako hračka hladká, bílá. A teď nechť vám radost svítí v lících, plakat, to by pro vás hanba byla. Nuže – pozor! Vyřiďte přec řady! Vypnout vpadlé hrudi! Vzhůru čela! – Stáří? K smíchu! Každý voják mladý! Jenom narovnejte křivá těla! 15 Tak – a modří vojáčkové stojí, z jejich kalných očí smutek zírá. „S bohem, ženo, drobečkové moji!“ Ruka pušku křečovitě svírá. 16

Přísaha domobranců.
Přísahejte všichni: Za to, že jsme v této zemi žili, za to, že nám modrý mundur dali, za to, že nám zbylo trochu síly, bychom tornu na křivý hřbet vzali, za to za vše chceme vděčni býti: Jediné, co na světě zde máme, rádi obětujem: svoje živobytí. – Přísaháme! Přísahejte všichni: Slibujeme na nic nemysleti, jenom na zničení nepřítele. Zapomenem na ženu i děti, i když při tom srdce pukne v těle. Bez srdce se dále lehce půjde – tak i svědomí se lehce zláme – a z nás každý pravý voják bude. – Přísaháme! Přísahejte všichni: Vděk i lásku odkážem svým dětem k těm, kdož za hodny nás uznávají smrti kulí nebo bajonetem, 17 a když padnem, kříž nám na hrob dají. Půjdem o hladu a žízni všude – a kde v krvavé se dílo dáme, v celém kraji vzplanou květy rudé. – Přísaháme! 18

Pochod.
Od jitra slunce světlem zlaceného my vlečeme se pod tornistry tíží až do poledne žárem vzníceného – a marně čekáme, zda cíl se blíží. Že v oheň nepřijdeme, naděj mizí. Už hranice jsme dávno překročili a cizí zemí se skloněnou šíjí jdem včera, dnes... nu – dokud stačí síly. Jdem prachem bílých silnic. Hrdlo pálí a jazyk bez pohnutí v ústech leží. Rty suché, zrak se žárem slunce kalí a nohy zvedáme už jenom stěží. A v hlavě hučí krve rudé vlny, z nich obraz domova se náhle noří. Dvě hnědé oči – hořkých slzí plny – tři drobné hlavy – ach, jak hlava hoří! Zní povel: „Vpřed!“ – Zas rovnají se záda, had šedý dále silnicí se vine. Co chvíli do příkopu kdosi padá – a kdo jde dál, už sotva nohy šine. 19 Dvě myšlenky jen občas mozkem letí: Že vpředu smrt kdes na nás skrytě číhá a za námi že domov, žena, děti, jichž obraz drahý v duši se nám míhá. Tak jdeme dál... Smrt v dálce číhá kdesi – Ta těžká tornistra nás k zemi tlačí – a na paty se rodina nám věsí. Tak jdeme dál – nu – dokud síly stačí. 20

Jistota.
Konec je tedy pohádky, kterou si každý z nás tvořil. Přišel jen rozkaz překrátký, pohádku pěknou nám zbořil. „Nepřítel od nás mil jen pět, setkání s ním jest snadné. – Nabijte pušky – a pak vpřed!“ Kdo pak as první z nás padne? Chvějící ruka nabíjí hlaďounké patrony bílé. Za tmavou lesa linií osudná čeká nás chvíle. Přišla i jiná znamení: Granátů, šrapnelů těla koníci táhnou znavení – potravu pro řvoucí děla. Na pravo dvorec spálený, jinde jsme okopy shlédli. Zajatec kdesi chycený, naši ho eskortou vedli. 21 Zdaleka slyšet hřmění děl – srdce se úzkostí chvěje. „Do ohně jdem,“ tak šepot šel... Kamarád zahučel: „Zle je.“ Konec je tedy pohádky, kterou si každý z nás zpíval. Mnohého za čas překrátký zaleje krvavý příval. 22

Plukovník.
Že málo rozumu měl v hlavě, proto ho dali v kancelář. Leč v téhle bohopusté vřavě vytáhli starý exemplář. Tak stal se pluku velitelem – pročetl rychle reglama. Jsem jist, že nebyl v světě celém plukovník jako nad náma. Na hnědém koni sedí pevně, každý den komus nadává. Pichlavé oči hledí hněvně, na nose rudá záplava. A přál bych vám jej slyšet řečnit. Bylo to vskutku dojemné. Jen fonograf to mohl zvěčnit – nechtějte toho ode mne. Že rek byl od hlavy až v paty, ukázal jednou skvěle zvlášť: Když v ruce pad’ nám první jatý, oblékl ihned jeho plášť. 23 A nechať pravda zjevna celá – – závist v mém srdci nevězí. Když houkla první rána z děla, plukovník hned byl pod mezí. 24

Koně.
Koníků strakatých, koníků bílých, hnědoušů, vraníků řady já zřel. Pružný a někdy zas volný chod byl jich, hřmotných i štíhlých byli těl. V pole je z domovů jako nás vzali, řemení nové též každý z nich měl. K jízdě ty štíhlé a těžké zas dali pod chomout vozů, těžkých děl. S počátku šlo to tak dobře, jak s námi. Ale již za krátký, kratičký čas koníků průvod jsme vídali známý – do krve odřen hřbet i vaz. Major měl vraníka, šel jako panna. Měl jsem ho opravdu ze srdce rád. Granát mu v prsa vjel – prask – strašná rána – krvavý chuchval k zemi pad’. Jako my lidé ti koníci byli: Táhli svůj náklad, až došel jim dech. 25 Takoví koně se do hlavy střílí – těla jich leží v příkopech. Studené deště se spustily náhle, pršelo trvale několik dní. V bezedné bažiny silnice táhlé za krátko deště promění. Táhli jsme znaveni, tonouce v blátě, silnicí, po níž jel povozů řad. Kočové – Slováci v chatrném šatě – nestačí koňů pobádat. Nebozí koníci – hnědí i bílí – marně se snažili dostat se dál. K prasknutí napiaty svaly i žíly – Vůz se však nehnul, v blátě stál. Ničeho nezmohou nadávky steré, ničeho nezmůže bič spoustou ran. Koníček nebohý z bláta se dere, na zem až padne utýrán. No a pak – na vojně krátké jsou soudy – do hlavy kuli a v příkopě lež! Do vzduchu vzepiaty ztrnulé oudy – s přetěžkým srdcem dále jdeš. Za každým desátým, dvacátým krokem, v pravo i v levo je obrázek týž: Ubitý koníček leží tu bokem, sotva jej v blátě poznáš již. 26 Koníci nebozí, koníci zlatí, kdosi vás z domova jako nás vzal. Kdo se z vás, koníci, kdo se z nás vrátí? v zmučeném srdci jsem se ptal. 27

Polní kaplan.
Bez kveru a bez tornistry, za to bříško, plné tváře: Pár ho koní veze bystrý, zapřažený při kočáře. Dobře jí a dobře pije, jako hejtman béře gáži. Před bojem se dobře skryje – tak prý aspoň nepřekáží. Bez něho tam umrou taky, on se pro nás šetří pouze. Krásu smrti, toče zraky, velebí nám trochu dlouze. Padneme a pro nás lkáti budou oči pláčem rudé. Kaplan však se jistě vrátí, modliti se za nás bude. 28

Krev.
Ta válka by nebyla ještě tak hrozná, nebýt té krve, přátelé! Z nás každému v těle rudými proudy žilami tekla vesele. A dobře nám bylo, i do zpěvu někdy, dokud jsme krve nezřeli. Jak první však krůpěj rudou jsme shlédli, hned bylo po všem veselí. A bylo jí někdy jen opravdu krůpěj – na spánku nebo na čele. My zlomeni hrůzou jsme kapky ty zřeli – praménky žití vyvřelé. A jinde zas tekla širokým tokem otvorem rány zející. Tělo se v krvavé lázni té svíjí s přízrakem hrůzy na líci. – Ty krůpěje rudé i krvavé proudy žhavou nás vlnou ovíjí. Stoupají k srdci, i mozek v nich plove, šílenství sedí na šíji. 29 Krev, dříve jež všem nám plnými proudy žilami tekla vesele, teď hrůzou stydne neb v šílenství bouří – a to je hrozné, přátelé! 30

Pevnost.
Pevnost tvrdá, nová děla, věčnost udržet se chtěla. Domobranci, šedí hoši, na posicích venku sedí. Devět generálů s štábem dobrého si žlabu hledí. A jako dobrý proti nudě lék zde funguje šest tisíc nevěstek. Ve dne v noci řvala děla, až se země rozechvěla. Domobranci na posicích osud proklínají, hynou. V městě páni ve dne v noci zábavu si hledaj jinou. Však nejlepší je proti strachu lék přec jenom těch šest tisíc nevěstek. Čert už vezmi všecka děla, kdyby jíst co huba měla. Polobosí, otrhaní domobranci hynou hlady. Páni k děvčatům se tváří, k nepříteli točí zády. 31 Vždyť proti bídě nejlepší je lék těch vybraných šest tisíc nevěstek. Jednoho dne zmlkla děla – – to se pevnost vzdala celá. Otrhaní domobranci v dlouhých řadách z města kráčí, vyšnoření důstojníci v čele jich se jaksi mračí. Vždyť s pevností jim vzali jejich lék, těch rozkošných šest tisíc nevěstek. 32

Ukolébavka.
Synáčku malinkej, mámino žití, hajej už, hajinkej, měsíček svítí. Našeho tatíčka na vojnu vzali, zůstala matička s chlapečkem v dáli. Pšš, pšš, hajinkej, mámin broučku malinkej. Synáčku malinkej, tátova’s pýcha. Hajej už, hajinkej, buď hezky zticha. Vlásky tvé ze zlata, očičky krásné nezlíbá tvůj táta, když večer zhasne. Pšš, pšš, hajinkej, mámin broučku malinkej. Synáčku malinkej, hvězdičko zlatá, 33 hajej už, hajinkej, nepřijde táta. Snad už tam na poli v krvi kdes zmírá... Hlava mě tak bolí, srdce žal svírá. Pšš, pšš, hajinkej, mámin broučku malinkej. 34

Bůh a děti.
I.
Děti za války.
K tobě se, zlatý Pámbíčku, s mamičkou pomodlíme: Ochraň nám v boji tatíčka, ať se s ním potěšíme. Tatíček sice povídal, jak on že nás rád máš. Jestli se k nám už nevrátí, že ty jsi tatíček náš. Ale ty přece dobře víš, máš-li nás vskutku tak rád, že by sis s námi nedoved’ tak jako tatíček hrát. II.
Po válce.
Jedny děti.
Od nás, milý Pámbíčku, i od naší máti 35 přijmi sladkou hubičku, že se táta vrátí. Mamičku až pohladí a nás všecky zlíbá, na klín si nás posadí a nás pokolíbá. Jiné děti.
Co jsme tobě udělali? Žalovala matička, žes nám, Bože, nenavrátil rozmilého tatíčka? Kdo si s námi bude hráti, když tatíček zastřelen? Kdo nám bude večer zpívat, když matička pláče jen? Naše zlatá maminečka nebude se nikdy smát. A my nemůžem se modlit, protože nás nemáš rád. 36

Humanitě.
Humanito, bědná lásko naše! Stvořili jsme tebe, svoji pýchu, v krásných chvílích naivity bílé a pak lichotili jsme si v tichu, shlížíce se šťastni ve svém díle. Čestné místo jsme ti vykázali v středu svojich lásek, ideálů. O své lásce k tobě mluvili jsme, psali, lásku svou ti vyznal i ret králů. Humanito, bědná lásko naše! Co jsme z tebe, kráso, udělali? Naše srdce, hlavy zmátl kdosi, zrak náš šílenstvím se náhle kalí, naše ruce tebe, lásko, rdousí. V prachu ležíš, dílo našich duší, krví potřísněno tělo krásné... A my, k smrtelným tvým vzdechům hluší, nevidíme, že tvůj život hasne. Humanito, bědná lásko naše! Odpusť, lidstvo opilec je starý. Uvidíš, že zase vystřízliví, zas ti bude nosit lásky svojí dary, 37 v touze k tobě vznese pohled snivý. Našich ideálů středem budeš zase, lásku vyznávat ti budem perem, ústy – a pak – až se zaskvíš v plné kráse, v prach tě srazí opilec zas pustý. Humanito, bědná lásko naše! 38

Sblížení kontrastů. (Německým sociálním demokratům.)
Ostře proti sobě vždycky stáli rudý květ a bajonet. Nechtěli se vidět ani zdáli bajonet a rudý květ. Náhle však se za hrozného třesku prudce zved bajonet. Hlavu svoji v jeho ostří blesku sklonil hned rudý květkvět. A teď ruku v ruce kráčí spolu, na své cestě kupí horu bolu rudý květ a bajonet. 1915.
39

V tmách.
Och, zlaté slunce, zdroji všeho žití! Zapadlos náhle za obzor, A mya my jsme v tmách! Jen oči šelem nocí rudě svítí a v duše naše padl strach. A strach náš roste, strach nás ve prach drtí! My bijem kolem sebe šíleně. Už tisíce nás padlo v náruč smrti a ženy, děti pláčí zděšeně. Vše, co jsme mozkem, srdcem postavili, my sami rozbili jsme v pomatení a ve tmě sami jsme si otevřeli žíly, z nichž běží krev... A již jí mnoho není. Och strašná tma, v níž jenom šelem oči svítí! Ty pijí naši krev a jí se sytí. O slunce, zlaté slunce, zjev se, zjev! 40

Taneční.
Hoj, byl to tanec! Po tři měsíce, slyšíte, bledá paní Smrti, jsme spolu tančili při divné muzice. Jen bubny – děla do taktu nám hřměly a místo píšťal kulky nápěv pěly. Nás tanečníků sta tisíce bylo, a vás to, bledá paní, přece neznavilo. Vpřed krokem jen a nazad úprkem. Nic nevadí, že mnozí z tanečníků se náhle skáceli zaliti krví v zem, dřív než vám za tanec říc’ mohli slova díků. Vy s ostatními dále jste se hnala a ironicky, tiše jste se smála: Trala, trala, trala. Hoj, byl to tanec ty tři měsíce! Však já vám stačil, bledá paní! Mne závrať nejala při divé muzice, a když jste se tak ironicky smála, mé rety tiše pěly: trala, trala. Byste mě našla v tanečníků roji, vy pečeť krvavou jste vtiskla na šíj moji a popel hodila jste v černý vlas. I nervy jste mi hodně pocuchala 41 a nohy jste mi podrazila v ráz. Vždyť ne já vás, leč vy mne jste se bála. Já padl jsem, vy dále jste se hnala a ironicky, tiše jste se smála: Trala, trala, trala. Dál tanec víří, mně však nehrají. Z kola jsem vyšel živ, má paní! Leč vy se smějete mi přece potají. Dál děla v taktu hřmí, dál kulky znějí a vy dál letíte v tom divém reji. Řad u nohou vám leží tanečníků, vy kadril krvavý tančíte po kvapíku. Až zmlkne hudba ta, vy pokoj nedáte, vy sousedskou si potom dáte hrát. Váš ironický smích nic nezmate a vím, že na mne zase dojde řad. Svou pečeť poznáte – a pak, má paní, já půjdu s vámi, věřte, bez váhání. Trala, trala, trala. 42

Mezi troskami.
Síň rozsáhlá. Svit měsíční sem řadou oken padá a u stolu spí milosrdná sestra – dítě ještě. Znavena na stůl klesla hlava mladá. Kol řady lůžek, primitivních zcela, a na nich v bolestech a horečných snech leží rozbitá lidská zohavená těla. Pokrývky hnědé smutné trosky halí, smutnější nežli kdekoliv lze zříti. Antické chrámy dávno dodýchaly a Pompeje jsou mrtvy i zdi Babylonu, svatyně Azteků i němé sfingy v poušti. Leč tyhle trosky žijí, z jejich stonů života žízeň volá, touha po shledání. Ty trupy beztvárné, jimž ruka, noha schází, ty hlavy nebohé, rozbité k nepoznání, ty bědné trosky domů chtějí jíti, kde po nich touží milující srdce. – Jen do hrobu se nechtí položiti. Och bído, zoufalství! K životu málo síly – a k smrti vůli nelze, nelze míti, 45 když ještě živé trosky těla zbyly. Procitla sestra... Síní kráčí zticha, a měsíc svítí. – Z trosek bolest dýchá. 46

Sestra Nina.
Mládí už prchlo – v černém vlase stříbrné nitky prokvetly. Naděje v štěstí vlastní, zdá se – dávno se plaše rozlétly. Pohasly vášně ohně rudé... Z klopotné práce záplavy vynésti chtěla štěstí chudé. – Leč srdce, srdce churaví. V lazaret přišla. Dobré oči krvavým ranám zvykají. Vojáci, kdykoliv k nim vkročí, „Jde sestra Polka!“ šeptají. Netknuty doma knihy leží, nehotov obraz – ona ví –. K raněným denně přece běží, a srdce, srdce churaví. V zápachu krve, v dechu smrti úsměv jí rety pohrává. V hrůzu a děs, jež duši drtí, rozsévá slova laskavá. 47 Pohřbila dávno svoje štěstí a tyhle její výpravy chtí jenom jiným lásku nésti – leč její srdce churaví. 48

Příteli K.
Už po třetí tě chirurg mučil nožem, by život zachránil. Smrt třikráte již stála nad tvým ložem, leč ty ses ubránil. Mě plnil úžasem tvůj mučednický klid, já před tvým utrpením se musil pokořit. A proto pro všechno i proto, že jsi mlád, já nechtěl bych tě vidět umírat. Tvá žena s dětmi tebe doma čeká a pláče celý den. Když ulehne, ji často v noci leká ošklivý, těžký sen. Ty smrti nebál ses, však pro ně chtěl jsi žít, a odtud čerpal jsi ten úžasný svůj klid. A pro tu ženu tvou i děti, jež máš rád, já nechtěl bych tě vidět umírat. 49

Skřivánek.
Neměla nic jen svoje mládí a mladou lásku svou. Byli jsme dobří kamarádi, já zval ji dceruškou. Milenec její stojí v poli, jí píše každý den. Skřivánka mladé srdce bolí, chce za ním letět ven. Letěti ven, ať mrzne, sněží, a vidět, je-li živ. Možná, že mrtev někde leží pod hrudou cizích niv. Skřivánku bolest srdce tísní a v slzách tone zrak. Umlkly zvonky jeho písní, pad v duši těžký mrak. Bolestí zmaten k matce letí – máť právě zemřela. 50 Zaplakal ptáček v kupě dětí, opuštěn docela. Srazila ptáčka těžká rána, pad churav na lůžko. Marně tě čekám vždycky z rána, má drahá dceruško! Osude slepý, prosím pro ni o květy, slunce svit – Skřivánka mého zpěv ať zvoní, jen štěstí nech v něm znít! 51

Slepec.
Nevíte, lidé, kudy půjdu domů? Mně zlomyslná kulka vjela v pravou tvář, nerv pravého mi oka rozervala a levé oko z důlku vyrazila... a já teď nevidím... Já v temný hrob jsem padl dřív, než jsem zemřel. Nevíte, lidé, kudy půjdu domů? Mám mladou, dobrou ženu a čtyři děti. Má žena vlas má hnědý do zlatova a oči velké, dobré jako srna a usmívá se jako jarní slunce. Nevíte, bratří, jak to udělati, bych krásnou svoji ženu opět viděl, když zrak můj ulétl jak vyplašený pták? A moje děti neznáte? Dva hošíci jak mladé hříbky, jež sametovou hlavičku svou z mechu na světlo vystrčily, 52 a děvčátka má – jahůdky dvě rudé – s vlásky hedvábnými, s očima své mámy a s hlásky zvonícími, jako když dukáty dva lehce vezmeš a hranou o hranu jen lehce pozazvoníš. A tohle všecko zlomyslná kule jediným mžiknutím mi uloupila... Já budu slyšet jenom zvonků znění a zlatých zvonečků svých neuvidím. Svit slunce zlatý, čisté modro nebes a zeleň lesů, hor modrých vlny, rudých máků květy i jezer zrcadlo – to vše bych byl rád dal! Jen pohled na ženu a na ty děti drobné jste neměli mi brát. A ještě něco – slyšte, lidé dobří: Já svoji rodinu jsem dobře živil. Jsem brusič drahokamů. Jen stěží byste našli v celých Čechách brusiče, který jemnější má ruku, jenž lépe umí rozvrhnouti plochy, by zasvítily nejkrásnějším leskem, jenž bystřejší má zrak. 53 Ach, teď už ano! Každý brusič břídil, jenž brousí jenom barevné skla kousky, je nade mne, má lepší oči nežli já. Vždyť já jsem měl je, měl... a teď jsem slepý. Teď řekněte mi, prosím, lidé dobří, jak živit budu mladou svoji ženu a hromádku svých malých drobných dětí? 54

Mé lože.
Mé lože železné a cizí, chladné tu stojí v řadě vedle jiných loží... A smutek těžký na mne večer padne, než tělo mé se na ně k spánku složí. Než usnu, bolest kolébavku pěje – a marně ruku ženy hledám ráno a marně hledám, tílko teplé kde je z mých dětí kteréhos v pokrývce zahrabáno. 55

Evakuace.
Znějí zvony, slunce svítí, zlatí okna rám. Vzduch se vůní květů sytí, a já umírám. Harmonika v dáli kvílí, někdo zpívá tam... Dívčí smích teď zvoní chvíli – a já umírám. Dál jdou zdraví kamarádi, zůstanu tu sám. Zaplakalo moje mládí – vždyť já umírám. 56

Smutný případ.
Ten raněný tam s obvázanou hlavou je těžký případ. Smutný víc než zvláštní. Byl lesníkem ten mladý muž kdes na Moravě v panských lesích a na vojnu šel jako důstojník tak jako na sta, na tisíce jiných. Leč v jedné z prvních srážek kdesi v Polsku mu tříska šrapnelu kus lebky srazila, až mozek obnažil se v délce decimetru a v šířku prsty dva bys snadno vložil. Je věru div, že zůstal na živu. Úderem strašným celá pravá strana je ochromena – zcela bez vlády. On chodit nemůže a pravá ruka mrtva. A k dovršení všeho neštěstí on oněměl, ač jinak smysly jeho jsou zcela normální. Tak, představte si, přijde jednou domů. On nepřijde, on musí býti nesen. Jak v srdci jeho mladé ženy 57 se radost ze shledání se zoufalstvím smísí, až pozná, že ten drahý její muž, jejž jako junáka kdys milovala v zeleném šatě, s perem za kloboukem, a který na rukou ji žertem nosil po schodech tiché myslivny tam do ložnice, jež ještě dýchá horkým dechem lásky, že mladý silák, před nímž pytláci se třásli, jak mocný, bleskem zasažený dub se náhle ve prach skácel a rázem stal se bezmocným jen děckem. O představte si zoufalou tu bolest zastřenou úsměvemúsměvem, jak krásné, vonné, ale smutné květy chtí mírnit hrůzu dýchající na nás z odkryté rakve, v níž mrtva leží mladá naše láska, či jako úsměv starce, jenž se v hrob už kloní a lehce truchlivě se pousměje, když vzpomene si na své dávné mládí. Co budou říkat malé jeho děti, hošík a děvčátko, jež vždycky nosil na osmáhlém krku a které s podivem všem dětem vyprávěly, že nebojí se ani čerta a medvěda že přemohl by hračkou. Ty děti vídaly jej vždy jen s krásnou puškou, jíž všecko trefí, co se mu jen zachce, i tam tu malininkou hvězdu, 58 jež nad obzorem v oblacích se právě zatřepala. Jak přivítají nyní svého tátu, jenž nebude už moci nikdy střílet ni strachu pytlákům už nenažene? Jen doma bude ležet bez hnutí a mlčky a jeho malé, zcela malé děti víc síly budou mít než on. A s dětmi naproti mu jistě přijde i hnědý pes, jenž v les ho provázíval a jehož nedal ani svému pánu za vzácnou fenu, která by mu záhy bohatě zaplatila dětmi svými hnědého Lorda. Pes bude skákat, lízat ruku jeho a udiveně bude hledět na to, že jeho pán se ani nehne, že v les s ním nepůjde. Les, tichý, vonný les! Jej prošel bezpočtukrát křížem krážem, v něm každý strom znal, každé hnízdo, pelech, v něm ptáky klamal pískáním svým vždycky, až smát se musil tomu, jak hledali mu přímo nade hlavou skrytého druha. To všecko jistě onen chudák vidí, když náhle propukává v šílený pláč, 59 jejž ukojiti nelze a nad nějž strašnějšího nikde v žití jsem neslyšel. Ví dobře, jako já, že marná všecka práce, že pomoci tu není. 60

Mrzáci.
My hoši veselí a plní síly jsme z domu jechali a bílé šátky krásné oči skryly, jež pro nás plakaly: To naše nevěsty tam stály u cesty. Z nás statisíce leží v syré zemi, ti už se nevrátí. A doma pláčou. – Jeden mezi všemi lze výkřik poznati: To jejich nevěsty tam stojí u cesty. My vracíme se ještě živi sice, leč bídní mrzáci. A mnohé bílé uplakané líce se od nás odvrací: To naše nevěsty tam stojí u cesty. 61

List.
Ba neslušela vám ta uniforma vaše, ni tělu vašemu, jež krušilo již stáří a v kterém nebylo nic vojenského, ni duši vaší, která každým rokem se koupala v ovzduší Francie, by okřála od domácího hnětu. Mám v dobré paměti, jak k nám jste jednou přišel v parádním šatě, na němž jakés šňůrky a řeménky se křížily, leč přeházeny zcela, ne podle předpisu, že – sázím hlavu svoji – vás přísný představený jistě zle by káral za tolik nevážnosti k carské uniformě. A jindy šavle v půli nalomená vám stranou trčela, jak utéci by chtěla, a vždycky marně jste se tvářil, chtě potlačiti podivný ten kontrast, jenž úsměv vyvolával v našich tvářích. Vy, Nikolaji Nikolajeviči, mi jistě odpustíte, že musil jsem se také v duši smáti, když vážně jste k nám vcházel v nemocnici, jež svěřena vám přikázáním vlády. Vím, úsměv můj vás jistě neurazí. 62 Vy víte dobře, šedivý můj druhu, že smál-li jsem se tomu šatu, v nějž proti vůli své jste musil spínat tělo, že hluboce jsem cítil těžká pouta, jež na vás v drahé, milované Rusi vrhala smečka lotrů, nízkých hlupců, když z Francie jste vracel se zas domů, ta pouta vražedná a znamenaná krví, jež dlouhá léta národ těžce láme a která přece jednou musí prasknout. A za to, Nikolaji Nikolajeviči, že pomáhal jste drtit tato pouta, a za to, že jste zachoval si mladost i touhu svobody až do pozdního stáří a že vám neslušela skvělá uniforma, vy přijměte mé nejvřelejší díky. 1915.
63

Ruské lokomotivy.
V mé denní procházky po nemocničním dvoře a ve sny moje v tichu nocí se zařezává jako těžké hoře hvizd lokomotiv neodolnou mocí. Zní temně jako hrozba z útrob země, zní řevem poraněné zvěři. V něm strašná bolest letí ke mně a v nitru duše mé se náhle zšeří. A přece vím: Až vzejde míru slunko zlaté a vlak mne k ženě, k dětem bude nésti, že tenhle hvizd, jenž nyní duši mate, znít bude jistě jako výkřik štěstí. 64

Přijde jaro.
Sluníčko bílé blesklo v modru tichém a zasmálo se sladkým, teplým smíchem. Sníh zažehl se oslnivou bělí, protkanou svitem nesčíslných jisker, až oči moje zaslzely. Vrány i kavky zmizely kdes v dáli a na střeše se holubi dva smáli. Své sáňky zastavily drobné děti, vrabčáci bláznivě se kolem honí, pak na holé se hřejí sněti. Duší mou táhne touhy píseň tichá a láska na čelo mi zlehka dýchá. V mém srdci všecky struny zasaženy a náhle cítím kolem šíje svojí se vinout ruce mojí dobré ženy. 65

Mátuška Rossia.
Vlak letí širou, nekonečnou plání a ticho, ticho nesmírné se klade na ni. A země široká tu leží tiše, zorána černá se a sytou vůní dýše jak nevěsta, jež čeká rozechvělá, až žhavý polibek se bleskem dotkne těla. Je tolik důvěry v tom čekání a síly, v to ticho nesmírné se všecky sliby slily. Ta země zoraná tak klidně dětsky čeká, až přijme setbu vzrytá brázda měkká. Až přijde jaro s květy, léto žhavé a země vydá plody vonné, zdravé. 69

Stařec.
Saratov – přístav, hluk a šum. Nosiči křičí, pláče malé dítě. Na Volhu hledím s hlavou plnou dum a čluny plachetní se kolem nesou hbitě. Náhle však ztrácím pro vše kolem zájem: Stařec jde mimo bílý pevným chodem... Mé zraky utkvívají jenom na něm, on myšlenek mých jediným je bodem. Překrásný stařec! Hrdý vítěz žití, nesehnut řadou let, jež za ním leží. Svůj život náhle před sebou zřím jíti a smutku ubránit se mohu stěží. „Tak starý nebudu,“ jsem tiše prohodil. Spálil jsem staré mosty zpuchřelé a vratké, a nové mosty, jež jsem těžce sbil, jsou dobré sic, leč, myslím, trochu krátké. Nechť! Čím je kratší cesta moje příští, tím výše musí jít a vést mne k štěstí, jež z horských čistých zdrojů v srdce prýští. Strom mého žití musí ještě kvésti. 70

Střední Rusko.
Nahoře došky, dřevo jen dole, okolo ploty rozbité. Jako stůl rovná, bez konce pole, svaly jak z kovu ulité. Rozum jak slunce bezelstná záře, srdce jak prostý luční květ, nervy jak vyšly by od kováře. Takové síle se koří svět. 71

Ve větru.
Veliký parník jako bílý dům se nese po Volze, v niž klesá slunce rudé. Já uprchl jsem svojím sousedům, jsem na palubě sám a stroj svou temnou píseň hude. V tom v dálce ocelová hladina se spoustou drobných vlnek rozčeřila a vítr ve tvář dout mi začíná, co chvíli roste jeho dechu síla. Již duje z plných plic a ovívá mé líce... Jsem jako strom, jímž vítr v poli chvěje. Vln jeho chytám nárazy – o sobě nevím více a mocný vítr stále prudčej věje. V něm písně radosti i vzdechy bolu mi letí vstříc a s křikem novorozených ston mroucích zaznívá tu spolu, pláč hořký ženy mé a dětí mojich smích, v něm slyším šelem řev a ptáků sladké pění, v něm cítím vůni květů, zralých plodů, v něm bouře hukot zní i stromů šelestění, v něm slyším strašné vzdechy svého rodu, jenž daleko tam pod bičem se svíjí, i jásot vraha, jenž ho sráží k zemi... Dech mocný vpíjím svými nervy všemi, jsem jako strom, v nějž vlny větru bijí. 72

V zajetí.
Dva listy přišly. Jeden – ten byl z máje a dýchal vůní jara, lučních květů: Pohádka krásná rodinného ráje – – V něm žena psala: „Růža má se k světu.“ Vzal druhý list... Jej v červnu žena psala. Čet’ – země mizela mu pod nohama: „Už hajá v hrobečku tvá Růža malá a velká Růža tvá je nyní sama.“ 73

Dřevo.
Mohutné kmeny na břehu Volhy, hromady mrtvol vysokých stromů, vyrvaných z hloubi rozsáhlých lesů, šumících kdesi daleko odtud, v hlubinách širé, nepřehledné Rusi... Ani se nehnou mohutná těla na břehu dobré matičky Volhy. Daleko odlétly písně jich větví, hlazených kdysi lichotným vánkem, šlehaných kdysi bouřlivým vichrem, líbaných kdysi plameny slunce, slouživších kdysi svatebním ložem nesčetným, sladce pějícím ptákům, úkrytem teplým písklatům holým, širokým stolem, prostřeným hojně tisícům hmyzů, housenkám tučným, motýlům nočním hedvábných křídel. Daleko bouře, daleko radost, daleko život..život... Mohutná těla vysokých stromů tiše tu leží, až přijde člověk, 74 rozdrtí tvrdou, zkušenou rukou, snoubenou s chladným, svítícím ostřím, mocné ty kmeny na tisíc kousků bílého dřeva. Vydechne tehdy – po smrti ještě – rozbité nitro, jemný proud vůně. Chopí je člověk, v oheň je vrhne – – A tehdy zapějí mrtvá ta těla novou svou píseň: vydají všechny polibky slunce, zalejí teplem nesmrtné lásky ubohé lidské křehnoucí duše. V obdivu němém na stromy patřím, v srdce mi kane bolestná závist. 75

Náš praporčík.
Malý a tichý, nenápadný vůbec. A nebýti té jeho uniformy, jež nesla přece jakés zdání síly, mnozí by o něm vůbec nevěděli, ač denně chodil do každého domu, jejž obývali jatí důstojníci. Byl synem baťušky z kazaňské gubernie, jenž zplodil v bázni boží řadu dětí, k „siljotkám“*) píval nezbytnou svou vodku a podporou byl děržavného cara i všemocného jeho činovnictva. Šel Kolja na studie do Kazaně, kde s chlebem suchým, jejž zapíjel čajem, jed’ odpor proti děržavnému caru i všemocnému jeho činovnictvu, jenž dosud zůstal v tiché jeho duši, ač oblečen byl v carskou uniformu. A poznal čistou ideální lásku, s níž ještě jako student oženil se – v Kazani byla tehdy učitelkou – ——— *) siljotky = slanečky. 76 a měl s ní jediného chlapce Misťu, jejž vychovával dobře, kamarádsky, ač tělesně ho trochu rozmazloval ve strachu stálém, by mu nezastonal. Ve velké vojně ležel pod Přemyšlem, kde kule projela mu pravou rukou. Pak přivezli ho domů, brzy uzdravil se a stal se potom naším komandantem. Ač slabé srdce jeho těžce churavělo – což byla památka na velkou onu vojnu – přec jasně dívaly se na svět modré oči a kolem rtů mu často zahrál úsměv. Mně symbolem byl toho lidu svého, jenž, těžce nemocen, se bodře díval na svět s úsměvem, kterým září dobrá duše, očima modrýma, jimž podobné jen zřídka jsem viděl u některých malých dětí a dvakrát, třikrát v pěkné dívčí tváři. Leč v žádných neviděl jsem tolik klidu, jenž proniknut byl hořkým podvědomím nemoci vážné, která v nitru sedí, a opět prozářen byl usměvavým svitem, jenž často šlehá bleskem ironie, té, která bičuje i vlastní ráda srdce, tryskajíc někdy hravou jiskrou humoru, smíchu, za níž pláč se tají. Jen málo očí v celém širém světě jsem viděl modrých tak, jak jeho byly: 77 To bylo někdy u malých jen dětí, snad dvakrát, třikrát v pěkné dívčí tváři – A nad ně milejší mi vskutku byly jen jedny velké, hnědé dobré oči, jež doma marně v dálku vyhlížejí. 78

Sobor.
Vysoké bílé stavení, pět zlatých kopulí se nad ním k nebi zvedlo. Běl stěn, svit zlata, zvonů znamení sem duše zmučené a mne též s nimi svedlo. Skepticky stojím na prahu... Zář světel, zlata plá, zní modlitby a zpěvy. A prostá duše padá v nástrahu – je vším tím zmámena a o světě již neví. Vysoko v střední kopuli jest Bůh – leč s lidem dole kněz na jeho místě. Kdo vzhůru k Bohu zrak by zvednuli nad kněze dole zde, ti šíji zlomí jistě. Za knězem Kristus vítězný, kol něho zlatých světců, andělů jsou davy. Však mezi něj a obdiv bezmezný těch duší prostých vítěz kněz se staví. Maria, matka milosti, chce úsměvem svým zastřít všecku světa bídu a rozlít po něm moře radosti. Leč mrtva jest – jen kněz tu žije z bídy lidu. 79 Stařenka šedá, ubohá zde klečí vedle mne a čelem o zem bije. Chce milost najít u Boha pro dítě vojáka – a ten snad dávno hnije. Matičko bědná, šedivá! Sem nechoď! Prázdno tu a hluše zní to pění. Kněz na tvůj bol se nedívá a Bůh? Snad jinde je – leč tady jistě není. 80

Náš untěr.*)
Dobrák mužík husté černé brady, černých, trochu ostýchavých očí. Kdesi v Samarské je jeho chutor,**) na němž žena s dětmi hospodaří. Psala mu, že seno budou bráti... Nu, ať berou, koně potom prodá – však má obilí as ještě na tři roky, neumrou mu jeho milí hladem. Nám byl přidělen jak dohlížitel, vycházky by řídil a zvlášť přísně aby střehl noční toulky jatých. A on to dělal dobře, na mou věru, že obě strany byly spokojeny. My dostali se ven a on měl „děňgi“.***) Když brával je, tu dobrácky jen broukal: „To přec neuškodí!“ ——— *) untěr = poddůstojník. **) chutor = samota. ***) děňgi = peníze. 81 Ale teď se roznemohl náhle – zánět jakýs v nitru. Musí v nemocnici. Tiše odchází, jak tiše přišel. Vlnka malinká se odvalila, nikdo z nás to téměř nepostřehl. Tak se celý život drobné vlnky valí, někdy přihrnou se řvoucí proudy, by zas drobné vlnky přišly po nich, viditelné sotva na hladině širé, stejné, jednotvárné, jak nám zdá se, ale nesoucí nás stále, neodvratně až tam, kde té divné, dlouhé cesty nelítostný, neodkladný konec. 82

Slunečnice. (Dru. M. R. ŠtefánikoviDru. M. R. Štefánikovi.)
Ne jedna, dvě jak v našich zahrádkách, leč za lánem se lán do dálky táh’ těch květů nádherných jak pruhy světla, když řada našich vozů kolem létla. A každý zářící ten zlatý květ své hnědé oko přímo k slunci zved’. A rázem viděl jsem se jako v snách v těch našich malých českých zahrádkách..zahrádkách... Jen sem tam slunečnice zvedá hlavu nad kopec hluchavek, nad planou trávu. Proč není u nás mnohem, mnohem víc těch zlatých, slunci věrných slunečnic! 83

Pozdrav z Ruska.
Když si tak na tě vzpomínám, země má jediná, drahá, že jsi tak drobná, maličká, srdce se uvěřit zdráhá. Zdá se, že v Rusku ohromném vidět bys nebyla ani, kdyby tě Pánbůh přenesl náhle sem všemocnou dlaní. Proto snad, že’s tak maličká, v srdci mém skryta jsi celá, proto’s mi vešla, země má, v každičký atom těla. Zdá se mi, že’s jen hroudy kus, Pánbůh jejž kdysi kdes ztratil – – Opřen však o tě, myslím si, celý svět z kořen bych zvrátil. Ve tmách mé duše svítíš mi spasná jak hvězdička zlatá. Ve snách pnu ruce své po tobě, země má jediná, svatá! 87

Česká matka. (Bohdanovi Pavlů.)
Jan Fíla padl v boji pod Kovelem. – Tak hlásila ta stručná, smutná zpráva... Je tedy sama s dětmi v světě celém a rady neví sobě její hlava. A chtěla padnout s dětmi na kolena a pomodlit se za něho i za ně. Leč nemůže se modlit bědná žena, jen úže k sobě děti tiskne maně. Zrak její divným, cizím ohněm plane a z hrdla rvou se slova jako skály: „Ať cokoli se s vámi, děti, stane, to vědomí ať vaše duše pálí: Že tímhle vším, co stalo se teď s námi, a celou hrůzou, která kolem řádí, jeje, děti, vinen císař pán, ten samý, jenž od vás chce, byste ho měli rádi.“ 88

Vzpomínka.
Široká labská rovina, plochá jak mysl naše. Za ní se věnec hor vypíná – srdce se zachvělo plaše. V široké tiché rovině Labe tak sotva že teče, jak ten náš život přelíně ze dne se na den vleče. Ó hory, hory modravé, výkřiky svědomí tvrdé! V záplavě strmíte krvavé, drtíte vědomí hrdé. Někdy se v mlhách ztrácíte, jako když svědomí ztichne. Když se zas v slunci zjevíte, nová z vás hrůza k nám dýchne. Modravé stíny hrozivé, dobře vím, co nám říc’ chcete. Vědomí viny tíživé zmatenou duši hněte. 89

Našim mrtvým.
Spěte tiše, drahé hlavy! Spěte tiše, vzácné květy, uvadlé na poli „slávy“... Líbám vaše mrtvé rety. Vím to dobře, jak to bolí, vím, co v myšlenkách se budí, když se musí státi v poli s puškou proti vlastní hrudi. Vím to dobře, co to bylo, co vám mozek, srdce rvalo, co v těch drahých hlavách žilo, co vám hrdla stahovalo. Také vy to dobře znáte, co v nás živých stále dýše, co nás sráží, zvedá, mate. Drahé hlavy, spěte tiše. 90

Žebrák.
Na schodech Chrámu člověk Žebrák klečí a čeká pokorně, až jeho přijde řada. Tvář v prachu, v krvi vypráví, jak strádá, a modré oko hledá pomoc něčí. Jdou Silní v Chrám a hřmotně řinčí meči, z nichž svítí víra, naděje i zrada. „Smím s vámi též?“ hlas chvějící se žádá a hrdlo stahuje se v bolné křeči. Jen bezděčně naň pohled Silných padne, jenž ihned na druhou se stranu stočí. A často v tváři cítí pěsti pádné. Leč člověk klečí, krev mu s lící kane, a neví, že jen tehdy ve Chrám vkročí, až na své nohy svojí vůlí vstane. 91

Paralella. (T. G. Masarykovi.)
Je všechno stejné, všechno jako tehdy před třemi sty léty. Rozplašeno stádo, tisíce hlav hnijí v horách, v širých pláních, padlých z cizíchv cizích službách. V pramen Života, jenž sám už dost byl kalný, (neb v něj tekly stoky z velkých, drobných fabrik, postavených ochotnými vůdci k rozdrcení hlav a ku přemletí duší) vplynul hnusný, sžírající jed plným stavidlem, jež zvedly bílé ruce vycvičených, otrlých už katů, katů hladce oholených tváří, v bílých rukavicích, s oslnivou bělí skvělých náprsenek, z kterých vyzývavě svítí bílé, zlaté blesky, katů v pestrobarvých stejnokrojích, břinkajících pyšně ostruhami, zlatem kryjících své prázdné nitro, katů v černých, fialových rouchách, s pleší vyholenou, s vypaseným břichem. Všecko, všecko tak, jak před třemi sty léty. 92 Byla tehdy tma a nikde spasné hvězdy – všude mrtvé ticho, plné hrůzy, strachu. A s toho místa hrůzy, umírání, jež rájem na pohled se trefně zove, odešel tehdy Pastýř dobrý, tichý, nesoucí v srdci velké lásky plamen, nesoucí v duši slzy všeho stáda a hledající pro ně nový Život. Jak Mojžíš skálu otevříti chtěl, by nový pramen našel v žhavé poušti, v níž bědné stádo bez pomoci zmírá. Tak jdeš i Ty, Pastýři dobrý duší, Proroku přísný, mrskající z chrámu kupčíky nízké, fabrikanty-vůdce, pustivší stoky odporného kalu v náš pramen Žití, sám už dosti kalný. Jdeš širým světem jako velký Amos, v svém srdci neseš celou naši bídu... Zrak unaven už vyhlížením v dálku, leč duše silná, nezničená strachem, Tě žene dál, bys otevřel tu skálu, v níž svěží pramen krásnějšího Žití klokotem víří. Tvá velká víra, tryskající z duše prošedší žárem nejstrašnějších výhní, ta velká víra Tvá i v srdce moje stoupá. A já to vím, můj Mistře drahý, já vím to dobře, drahý Učiteli, 93 že parallela moje bude neúplná, že jeden bod je, v kterém bude rozdíl, radostný rozdíl jako ranní slunce, jak první jásající píseň kosa v zahradách našich, když v ně jaro vchází: Ty najdeš, jistě najdeš spasnou skálu, z níž pramen tryskne bouřlivý a svěží, by vzkřísil znova polomrtvé stádo, by síly nabralo zas ku novému Žití. A Ty se vrátíš jistě, Mistře drahý, bys hlavu sklonil prostřed svého stáda, a klidně, jak jen Ty to umíš říci, řek’ v srdci svém: „Mé dílo dobré bylo.“ Září 1915.
94

Procházka.
Po dvoře chodím škaredém, po úzkém chodníku, jenž tone v blátě. Ve větru čelo koupám studeném a těžce, národe můj, myslím na tě. A vidím dlouhé řady šibenic, jež nesou vzácné, ale mrtvé plody, a hejno krkavců, jichž stále víc a víc si ustrojilo na tvém těle hody. Náš dům již světla v oknech zanítil, jež smutně do vlhké tmy zimní civí, jak oči naše, v nichž už není sil, by smutnou bázeň zastřel úsměv lživý. A byl bych hořce, těžce zaplakal, leč někdo řekl přísně duši mojí: Svůj smutek ohněm lásky svojí spal a připravuj se k velikému boji! 95

Modlitba. (6. července 1916.)
„Posvěť se jméno Tvé, ó svatý mistře Jene,“ tak nehodný náš ret dnes bolně šeptá. Hluboko v duši krutá bolest leptá a rudá vlna do tváře se žene. Vidím, jak smrt Tvou mstít jdou duše uražené, „proč?“ nikdo z nich se ani v duchu neptá. Jde zástup s písní v boj a vraha ve prach deptá a z těl svých bránu vítěznou Ti klene. Tam doma – daleko – dnes celý národ hyne a my tu žijem dál v svém tupém klidu, jak žvýkajících ovcí stádo líné. Ó zaněť, Mistře svatý, v duších našich plamen, jenž ve prach spálí tuhle naši bídu a bleskem osvítí nám novou cestu. Amen. 96

Návratu není. (O. Trčkovi.)
Dlouho jsem váhal: Jít či stát? Stál jsem jak voda nad mlýnským kolem, dokud ji nestrhne příkrý spád – – Srdce mi bušilo, hlava šla kolem. Přišla má řada... Musím jít. Proud mě již trhá, země má volá, umírá národ můj – – nesmím hnít, kdyby mě rozdrtit měla ta kola... 97

Odmítnutí. (Dru. Ed. Benešovi.)
Znám tě dobře! Ty jsi strach. Znám ty tvé oči zákeřné i sykot hadí... Vždyť často jsem tě vídal ve svých snách – i za bílého dne jsi ke mně vcházel kradí. Když středem vzteklých psů jsem beze zbraně šel, když lotrů černá rota kolem vyla, když nad dítětem churavým jsem bděl neb nad ženou, jež blízká smrti byla, já vídal jsem tě, jak tě vidím teď. Co chceš? V tvém sykotu již není pro mne děsu. Jdi... Novou oběť vyhledat si hleď. Já vyrost nad tebe, tvůj pohled klidně snesu. 98

Těžké jablíčko.
Dokud se mi svítilo na čapce jablíčko, často jsi mne bolela, má mladá hlavičko! Ale už se nesvítí na čapce jablíčko – Vidíš, jak ti lehce je, má mladá hlavičko! 99

Žaloba Austrie.
Nebohá Austrie, pověz mi, co ti je, pročpak ti slza tvář smáčí? Vždyť na mne Brusilov udělal s Rusy lov, ke zdi mě nepěkně tlačí. Nebohá Austrie, pověz mi, co ti je, že jsou tvé tváře tak zbledlé? Bolest mám velikou, vím, že mi s muzikou na pohřeb půjdete hnedle. 100

Co zbývá?
Když marné bylo líbat kata ruce, když nepomohlo shýbat hřbet, když loyalností marně zaklínal se vůdce a za ním celý český svět – Co zbývá dál? Zbraň k líci! Měř a pal! A dobře měř – tam na zlatém kde trůnu sed’ degenerát, pekel syn – A pozor, zaměř právě na korunu, smyj aspoň část svých těžkých vin! Jen pokroč dál! Zbraň k líci! Měř a pal! A máš-li zaječí jen srdce v hrudi a místo krve mléko jen, pak marně ptáš se, čím se národ zbudí, a marně šeptáš zaražen: „Co bude dál?“ V svou hlavu zaměř – pal! 101

Mým drahým.
Až budeš, bratře, svírat rety, by kletbu deroucí se z duše tvojí nezaslech’ tyran ni kat jeho kletý, až v těžkých starostech, jež v hlavě tvé se rojí, a v pláči k nebi pro mne budeš lkáti, má matko, v bezeměrné lásce svojí, až, sladká ženo má, tě opět schvátí za noci zoufalství, jež srdce láme, a žití tvého dny tak bez milosti krátí, až, zlaté děti mé, v té naivnosti známé si s mámou na tatíčka vzpomenete a v naději, jež těší vás i klame, až v kolo vaše tělo, duši vplete kat surový a krev pít bude vaši, kéž slabostí ni jednou nevzkřiknete! Vždyť prapor rudý nad vámi se vznáší! 102

Co dal jsem?
Co dal jsem, dal jsem rád. I léta svého žití, i ženy oči sladké, v nichž tolik lásky svítí, i ruce její hladké. Co dal jsem, dal jsem rád. I pohled na své děti, hry jejich tisíceré, jich smích, zpěv ptáčat v sněti, i otázky jich steré. Co dal jsem, dal jsem rád. Pro volnost svého lidu dám rád i žití svoje a ženu vrhnu v bídu i drobných dětí troje. A jestli smířit nebe rozhněvané můž’ jenom jejich smrt, nechť tak se stane! 103

Čeští zajatci. (Památce padlého přítele Fr. Zeise.)
Z domova když nás vyvlékli, v modré nás hadry oblékli. A na smrt hnali pak suše ubohé české duše. Na smrt jsme šli jak berani, smáli se naši tyrani. Nám smích ten ostře zněl v uši, do krve zranil duši. Podivný vítr v poli vál. Císař se věru nenadál, že tolik chasy té kleté do Ruska vítr smete. Netušil císař ve snu snad, otrocký jeho modrý šat že budou s těla rvát prudce dobrácké české ruce. Nejmíň se nadál císař pán, každou že záhy z těžkých ran, jež ráčil vlídně tak dáti, česká mu duše vrátí. 104

Súčtování.
Rok čtyřicátý osmý – Slováci! Mé srdce vždycky krvácí, když vzpomene na osudný ten omyl. Co sliboval ten rok a co v nás zlomil! Pešť do vlasů si tehdy vjela s Vídní a Slováci být mohli zcela klidni a mohli zcela nerušeně spáti, než účty srovnají si jejich kati. Ach, prokleté to srdce naše měkké, tak hořce známé z doby dávnověké! Šel Slovák do boje tak pro nic za nic, jen aby usmál se naň císař panic. A usmíval se císař tuze vlídně – Slováky slavně vyprovodil z Vídně, když korunu mu zlatou zachránili. Ten úsměv císařský, jak strašně mýlí! A že byl kavalír ten císař mladý, on netočil se ke Slovákům zády – leč s úsměvem těch retů lhavých, klatých on vyplatil jim rovný tisíc zlatých. 105 Na tisíc zlatých odhad’ duše s těly těch, kdož proň ochotně tak v boji mřeli. A potom, čistou vděčností jsa vznícen, vrh’ Slováky psu maďarskému v jícen. Hej, Slováci! Toť divné účtování! Za věrnost psí, za vaši krev ti páni vám tisíc zlatých jednou rukou dali a druhou svobodu vám zlatou zařezali. Leč svoboda ta musí z hrobu vstáti, umí-li Slovák dobře účtovati. Má-li jen Slovák kousek citu v těle, on vyúčtuje s Peští, Vídní cele. A účtování to je věru snadné: Za oko oko, zub ať za zub padne! Bodák a pušku v tvrdé, čestné ruce ať stane Slovák v řadách revoluce! Ti, kdo vám lhali, kdo vám ve tvář plili, i ti, kdo jako zvěř vás němou bili, kdo z úst vám rvali sladkú slovenčinu, s císařem svým, ať Němec, Maďar zhynú! 106

Našim ženám. (Dr. Alice Masarykové.Dr. Alici Masarykové.)
Jsou noci temné, v kterých svitu není – jsou noci děsivé, v nichž jenom vlci vyjí – jsou noci, které jako věčnost míjí a z kterých Smrt jen dává vykoupení. Tak Ženství svého věčné Mučednice od prvé vteřiny, kdy v život vyvrženy – v svět, kterým byly čtyři pevné stěny – v noc temnou upíraly smutné zřítelnice. A žily bez hlesu a mlčky mřely a nové rodily se bílé otrokyně... Noc vlekla se až k zoufalosti líně, stráž před vězením muž měl – Tyran smělý. A hlídal dobře – po tisíciletí – Vzal vše, co svět dal – slunce, květy, štěstí – i tělo otrokyně hrubou schvátil pěstí a syt zas vrh’ ji noci ve objetí. A noc je temná, dlouhá, nekonečná – Jen v srdci otrokyně spasná hvězda svítí, jak v hloubi lesa čarodějné kvítí – mateřství hvězda – Láska její věčná. 107 Jen někdy, hrom když Světem zaburácí, a šlehne blesk jak posel jiných světů, tu duše ubitá se zvedá k letu, leč záhy opět v žalář svůj se vrací. Dál v temné noci ženy umíraly, Tyrana hlavu chovaly v svém klíně – však na dně srdce bílé otrokyně vřel pramen Lásky, Života zdroj stálý. Tak věky míjely – a bez konce noc byla – až náhle ozvalo se první kuropění. A hle! Již temnota se v šero mění, již ranním chladem chví se otrokyně bílá. Již svítá – obzor krvavě se nítí... Trub signály, děl rachot, hvizdot kulí... Hle! Vlny Života a Smrti jak se vzduly, že zdá se, celý svět se v propast řítí! Hrom rachotí, blesk nový blesk zas stíhá a v zápase již slábne ruka Muže. Již klesá k zemi – vrah jej svírá úže a zbraň svou ke smrtelné ráně zdvíhá. Ryk zápasu vnik’ za pevné až stěny – Povstává Žena, zvedá slabé ruce, svůj žalář rozbíjí a v boj se vrhá prudce, v němž Muž již klesá polo přemožený. Ta Láska, která v srdci jejím hoří, ji žene tam, kde nepřátelé kletí 108 i jeho ubijí a potom její děti – a ona? Utone v svých slzí moři. Tak žena Francie i srbská žena z lidu i ruská bohatýrka za muže se staví, svou bílou rukou stírá pot i krev mu s hlavy, i hrudí odvrací tu strašnou příští bídu. I náš muž umdlévá – ač před ním boje tuhé – a vrah náš odvěký se drsně směje. Kde slovenská a česká žena, kde je? Což není dobrá tak, jak ženy druhé? Zřím v duši své, co bylo v dávném čase: Jdou muži v zápas hlasně zpívajíce a v řadách s nimi boží bojovnice – Tak kdysi bývalo, tak budiž zase! Je jitro blízko! Ze záplavy rudé a víru Smrti nový Život vstane! V něm slunce svobody i Ženě vzplane a její svobodou i národ silný bude! Nuž vpřed! Což neslyšíš, jak národ těžce stená? Krev slovenská a česká nezná děsu! V boj vesele jak k svatebnímu plesu! A kde muž váhá, tam ať stane žena! 109

Slovensku.
Slovensko, Slovensko, děvče moje švarné! Věř, že ty námluvy naše nejsou marné. Dupni na Maďara jako já na Němce! Hnedle nám na svatbu budou plésti věnce. Věnce nám na svatbu, k velikému svátku – Němcům a Maďarům konopnou oprátku. 110

Srbsko.
Že tedy zhynulo? Konec že všeho? Nevěřím! Slyším jen hlas srdce svého. Srdce mé krvácí, nezoufá ale. Nechať hrom burácí, slyším je stále, modlitbu z dětství jak říká si zticha – matky mé naivní víra z ní dýchá: Mučen a křižován, vysmíván luzou, zemřel a celý svět ustrnul hrůzou. Slunce se zatmělo, země se chvěla, v chrámu se roztrhla opona celá. Tak bylo splněno, co bylo psáno... Musilo přijít však nedělní ráno, odvalen kámen a v celé své slávě z mrtvých vstal Kristus, jak psáno právě. 111

Píseň dobrovolníků. (Bratru K. Smetanovi.)
Pochodně hněvu neseme a v srdci střelný prach, v něj plamen rudý vrhneme a rázem zhyne strach. Pěst naše jako z ocele a pomstou plane zrak. Jen bijme, palme vesele, kde nejhustší je mrak! Kdo otrok je, ať hnije dál! Však zticha musí být! My zašlapaný ideál na vlastní zvednem štít. Nás žádná obět neleká, my víme, kde náš cíl. Pěst naše si jej vyseká, i kdyby v pekle byl. Tam v dáli v hanbě stopena je drahá naše zem. – Krev cestu naši znamená, my bez bázně dál jdem. 112 Z těch rudých krve krůpějí svobody vzroste květ. Kdo s námi jíti nechtějí, nám budou závidět. Nuž hlavu vzhůru, přátelé, hleď přímo orlí zrak! Blesk šlehni z naší ocele, kde nejhustší je mrak. A kdyby všecky na poli nás kule skosily, pak jenom odkaz sokoli jsme věrně splnili. 113

Píseň za mořem.
Královno, paní má, duše má zmučená pro tebe proudy slz stále roní. V klidu i při práci mé srdce krvácí, hlava se bolestí k zemi kloní. Za mořem dalekým tyranem odvěkým v pouta jsi, paní má, ukována. Krůpěje krvavé zrosily čelo tvé.tvé, pro mne však stále jsi královna má. Za světa poklady, za města, za hrady, za nic tě neprodám, lásko moje! Souzený přijde čas, vrátím se k tobě zas, ač na mne čekají kruté boje. S jménem tvým na štítě rytíř tvůj zdraví tě, 114 v poslední zápas než pro tě vkročí. Slávou se pokryje, pouta tvá rozbije, šťasten ti pohlédne v krásné oči. A kdybych v boji snad, paní má, pro tě pad, duše má vznese se nad tvou hlavou. Já budu v hrobě hnít, ty budeš šťastna žít, čelo své ovineš novou slávou. 115

Pochod.
Hurá, hurá, již východ nachem vzkvétá a v krvi vstává spásy naší den! Nám nad hlavami prapor rudý vzlétá, kdo pod ním stane, budiž pozdraven. Jen dál, jen dál, ni jedním krokem zpátky! Jen dál, jen dál, kde čeká vrahů roj. Nás od vítězství dělí jen čas krátký,krátký. Nuž vzhůru, bratří, chutě v boj! Hurá, hurá, ať píseň naše hřímá, jak v dobách dávných husitský zněl zpěv. Zní a pevněji ruka pušku třímá, až k hvězdám šlehne plamenný náš hněv. Jen dál, jen dál, nás touha pomsty žene, jen dál, jen dál, jak velí naše čest. Nám s cesty ať jdou duše ustrašené, my za ně nechcem hanbu nést. Hurá, hurá, my všichni přísaháme, že nezradíme odkaz otců svých. Kdo svůj zruší slib, toho proklínáme, ať na něm skálou leží strašný hřích! 116 Jen dál, jen dál, jak vlny oceánu, jen dáldál, jen dál, jak všeničící hrom. My nedarujem ani jednu ránu, až spasen bude rodný strom. 117

Vzkaz domů. (O. Masarykové.)
Milenky sladké, roztoužených duší, překrásných zraků, které v slzách plovou, těl pružných, svítících, jež po objetí touží – nevěsty, které požár rudý náhle jste zhasit musily a šat svůj nádherný a vínek svatební změniti šedým rouchem odříkání – vy vonná poupata, jimž slunce zhasl žár mlhami zklamání i v hořkém slzí toku, odpusťte nám, my musili jsme jíti. Opojné růže, ženy naše dobré! Vy stromy úrodné, v jichž tichém stínu jsme těžkou hlavu kladli k odpočinku, vy keře lásky nikdy nevadnoucí, vy kotvy pevné tkvící na dně moře, korábem naším které divě zmítá, prameny opojného žití proudu – vy sladké zahradnice našeho štěstí i jeho moudří strážci, v loktech svých měkkých chováte naše příští, růžová tílka drobounkých tvorů, stvořených námi v nádherných nocích prochvělých láskou, 118 a z očí vašich, na nichž dosud hoří polibky bolestného rozloučení, z těch očí, v kterých pohasly už všecky hvězdy a v kterých propast zoufalství se zračí s naděje plaménkem jen slabým na dně, z těch očí kanou těžké, hořké slzy na drobné hlavičky těch malých ptáčat a srdce vaše ustrašeně bije. Vy odpusťte nám, ženy naše dobré, my musili jsme jíti. Vy matky naše šedé, s vráskou v líci, jež v sladkých bolestech jste život daly nám, synům svým, jež srdce vaše pyšně pozdravilo, vy lásky svojí velké trpitelky, jichž ruce dobré, které první kroky nás, malých tehdy capartíků, vedly, jsou plny vrásek, zažloutlé a suché – vy stromy stárnoucí, jež žíti mohou jen v slunci štěstí dětí svých, vy, jejichž život nemá jinak smyslu než v žití našem, vy, jež jste v dlouhých nocích u nás bděly, vy, jež jste tolik hříchů odpouštěly a šťastny byly, když jste spatřily nás konečně vzrostlé, statné, podobné svým otcům, jež v nás jste znova tolik milovaly, vy žití trosečnice, nyní v pláči hořkém vy zoufalému srdci chcete uleviti, 119 vy šedé vlasy nyní v bolu rvete a k Bohu voláte o žití svého syna v bezesných nocích. I vy nám odpusťte, vy matky naše šedé, my musili jsme jíti. 120

Mým epigramům.
Epigrámku můj, vždycky při mně stůj. Co mě mrzí, co mě svrbí, nešeptám do staré vrby. Tobě všecko povím zticha a hned se mi lehčej dýchá. 123

Nositelky světa.
Jak vánek, čeřící lehounce hladinu vodní, nadýmá bílé plachty, jež ženou těžký koráb s nákladem drahocenným k přístavu dalekému, tak úsměv slibný mladých dívčích rtů i vděčný úsměv žen za lásku dařenou i hrdý úsměch matek vrásčitých tvrdého muže srdce nesmírnou silou plní a žene dále v ruch a shon a boj. Jak lehký pohyb kormidla loď obrací, kde chce ji míti její velitel, jenž klidně tak a s prostou vírou v sebe ji celou ovládá, tak lehký dotek měkkých bílých rukou s hedvábnou pletí, tkaní modrých žil a teplem něžným sálajícím z nich obrací hravě, kamkoliv se zlíbí, velikána-děcko. Jak lichotivý hravý tleskot vln, jenž vlévá v srdce poutníků všech klid, že nikdo nemyslí na skryté skály, ni na bouři, jež zítra rozzuří se, tak dobré slovo vlahých rudých úst, 135 hladící nervy napiaté jak vzpruhy neb chabě povislé jak zpřetrhané struny, konejší duši sladkým zvukem svojím a nedá procitnouti spícím strachům. Leč přijde chladný déšť a vítr šlehá, krůpěje slané zachytí se na rtech, křik bílých racků úzkostně zní vzduchem a v duši vchází nevýslovný smutek, jímž radost, krása cize prohlédají – Tak slzy řinoucí se z krásných očí a nářek deroucí se z bílých hrdel i rukou lomení v ráz shasí všecka světla v duši, že není krásy v celém světě širém a není radosti, jen těžké chmury visí nad duší zlomenou a halí všecko v šerý závoj smutku. A jako sluneční dni plné zlata, štěstí se náhle mění v olověné dusno, jež těžké předtuchy do duší seje lidských, až náhle šlehne blesk, hrom zarachotí a vlny zvednou šílený svůj tanec pod bičem vichřice, jež trhá lana, plachty, stožáry láme, otvírá bok lodi, ji srazí se vším na dno oceánu – tak šlehne náhle zhoubný plamen v očích, z nichž dosud zářilo jen tiché štěstí, v hruď padne úzkost a vášeň zasyčí a metá divé vlny, v nichž hrdý gigant bezmocně se zmítá, až padne zničen do hlubiny hluché, 136 na dno, kde viděl před tím odraz nebe a nyní cítí jenom sypký písek, jímž pronikají tvrdé, ostré skály, a v hrudi byt si dělá slizký polyp. Ó Atlantové, nositelky světa! Vy zdrojem nesmrtným jste síly, pokoření, vy radostí jste, krásou, smyslem žití, v něž jindy zoufalství a bolest rozséváte, z vás život prýští, ve vás smrt se tají. Je země zemí, dokud vy jste na ní, a zánik váš je zánik všeho žití. 137

Mé ženě.
Jak ve snu sobě vzpomínám na trudnou pout: ZašeI jsem do bažin a stále hloub jsem padal, a nikdo neslyšel mě vykřiknout a nikdo nebyl, jenž by ruky podal. Zrak marně k blankytu jsem v zoufalství svém zved’, bezedná bažina mě stále hlouběj táhla. Leč v tom jsem spatřil prostý luční květ a v duši mojí vstala touha náhlá. Po čistém vonném květu jsem ruce svoje vztáh’, nadlidským úsilím jsem dral se bahnem k němu. On nahnul se – já utrh’ jej jak v snách, s ním na prsou jsem unik’ bahnu zlému. Já miloval jej vášnivě jak slunce svit, zpívaje šel jsem tam, kde modré hory svůj v tiché modro nebes zvedly štít nad bahen hlubiny a liché spory... Jsem na vrcholu. U nohou mých svět, mé zraky přes propasti věků letí. Na hrudi mojí voní krásný květ a na něm poupě jedno, druhé, třetí. 138

To jsme si nemysleli.
Když mladé lásky nitky zlaté jsme spolu předli na polních stezkách, či když jsme listy sváté kdes v lese krokem tichým rušili z klidu, že budem všecku slast i bídu života spolu nést, to jsme si nemysleli. A když jsme pod společnou střechu zmámeni štěstím poprvé vešli, že v duší našich dechu již jiných duší dech se k životu hlásí, jenž v žití vnese tolik krásy, viď, sladká ženo má, to jsme si nemysleli. Když šťastni v dětí svojich křiku jsme spíjeli se radostí tichou, když šepot vroucích díků se nesl v širý prostor všehomíru, že od nás urve v divém víru mě strašná vichřice, to jsme si nemysleli. A když jsi psala listy svoje mně v tichu nocí zoufalá bolem, z nichž útěchy mi zdroje 139 vždy tryskly, i když smrt se krvavým letem kol hnala, tobě, našim dětem že budu zachován, to jsme si nemysleli. 140

Výroční vzpomínka.
Dnes osm roků. Pamatuješ, drahá, jak bílé hlohy v polní cestě kvetly, jak slunce hřálo, jak nám mladá láska vykvetla v duši, jak se ruce střetly? A pamatuješ, jak jsem opatrně tě po té úzké polní cestě vedl, by nezranily trny ruce tvoje, a jak jsem v tvoje hnědé oko vzhlédl? Už osm let jdem spolu stezkou žití, a marně jsem tě tvrdých ostnů chránil. Leč snad ti útěchou je aspoň malou, že každý osten oba nás vždy zranil. 141

Verona.
Šedesát roků, otče můj! Když ty jsi tady tak kráčel! V rakouský mundur upiatý smál jsi se tady s děvčaty, otročí pouta vláčel. Šedesát roků, otče můj! Jak ten čas horečně kvapí! Vrátil ses domů, oženil, měl hořkých víc než šťastných chvil, než tě smrt chytla v drápy. Šedesát roků, otče můj! Tady jsi píval víno. Proč jsi se vždycky potom smál, kdykoli jsi nám povídal, jak přišlo Solferino? Šedesát roků, otče můj! Přijmi tu vzpomínku chudou! Jistě, že duch tvůj provází syna, jenž se tu prochází s pochodní vzpoury rudou. 142

Mému bratru.
Z té tvrdé skály, v kterou dobré ruce otce a matky těžce spolu bily, vytrysklo kolik pramenů, leč všecky v zem se vpily. A jen my dva jsme létli dál, divoce, prudce, jako v pomatení; před námi svět se svůdně smál, za námi létlo tiché zaúpění. V les vrazili jsme divoký a tmavý, přes křivé kořeny a balvany se hnali. Když kolem nás se shlukly šelem davy, my šíleně se tomu smáli. A zmizeli jsme druhu druh, že o sobě jsme nevěděli. Za lesem bažiny se táhly v kruh, jež pohltit nás oba chtěly. Už v čisté nitro naše vnikl kal a běh náš pomalý byl, líný. Nad bahnem havran zakrákal a všude vstaly temné stíny. 143 Dnes není možno ani pochopit, jak v strašné temné noci jsme mohli spatřit slabý hvězdy svit, jež k sobě táhla kouzelnou nás mocí. Na hoře plála Poznání, jež na obzoru zvedala své témě. My oba zamířili k ní a záhy dosáhli jsme pevné země. Pak šlo to zase v jednom pospěchu, na vrchol příkré hory jsme se hnali. Tam v náruč padli jsme si bez dechu a šťastně, vítězně se pousmáli. 144

Matce mé ženy.
Spatřil jsem jabloň s plody třemi u cesty mého života. Nejsladší z plodů haluzemi nad hlavou mojí prokmitá. Šuměla jabloň, slunce hřálo, žádostí chvěl se suchý ret. Jablíčko tak se sladce smálo, až zatočil se se mnou svět. Vztáhl jsem ruku – jabloň do ní spustila tiše krásný plod. Jablíčko svěží sladce voní, mně stačí celý pro život. Miluji vroucně plod ten sladký, chovám jej jak svých očí svit. Dobrotě žehnám jeho matky, již musím, musím tak rád mít. 145

Švekruši Lole.
Já viděl jsem tě jako dítě hrát, mé lásky bylas smavou dekorací. A měl jsem smích i žvatlání tvé rád jak květy, ptáky, když se z jara vrací. Leč oka tvého dětský prostý svit se změnil záhy v nedočkavý plamen a rudé rtíky počaly se chvít, jak hledaly by pohádkový pramen. A jako motýl dala jsi se v let, krev klokotem se mladým tělem hnala. Věř, tu jsem začal o tebe se chvět – leč ty ses jenom prostě měkce smála. Co osud dá ti z klamných darů svých, já nevím, nemohu a nechci znáti. Kéž zůstane ti jen tvůj měkký smích, a zmlkne-li, kéž zas se záhy vrátí! 146

Švakru učiteli.
Tak stanul’s vedle mne, jsme v jednom spřežení. Vpřed jenom dívej se a nedbej umdlení. Náš pluh je těžký dost, nad naše síly snad. Leč brázdu hlubokou jím možno vyorat. Jen jasnou hlavu mít a srdce jako med a čistý charakter jak horských štítů led. 147

Šedivím.
Já dobře vím, že šedivím... Však v srdci mladost skáče, jež všecku bolest překoná, když černá padá opona a všecko kolem pláče. Já dobře vím, že šedivím... Leč dosud sílu cítím, jež stačí ještě na léta, a každou bouř, jež přelétá, já svojím čelem chytím. Já dobře vím, že šedivím... Leč já mám mladou ženu, jež pohladí mé šediny a šeptne: „Ty můj jediný!“ a zlíbá bílou pěnu. Já dobře vím, že šedivím... 148 leč trojlístek mých dětí můj život ještě prodlouží – a než mě ve hrob položí, já chci jim ještě pěti. 149

Smích.
Já smával jsem se vždycky rád. Už dětské bolesti a drobné hněvy, o kterých dávno, dávno nikdo neví, jsem hojil tím, že začal jsem se smát. A když mě vichr v propast svál a vůkol zhaslo každé dobré světlo, ba i když svědomí mne krutě hnětlo, já přece jsem se občas rozesmál. A když pak všechen zmatek ztich’, když přivinul jsem k srdci svoji ženu a v dětech našel novou žití cenu, tu zplna zajásal můj šťastný smích. A kdož ví, co se ještě může stát... Ba jistě přijde mnohá hořká chvíle. Vždyť teď už podlomen jsem ve své síle – leč vždycky chci se aspoň usmívat. 150

Dle slibu.
Verš slíbiti a složit je rozdíl, drahé dítě, zvlášť chcem-li, by byl prožit a nehrál v klamném svitě. Vy z paprsků jste jeden, jenž v šero duše mojí pad’, náhodou jsa veden, jež ráda hru hrá dvojí. To vaše mládí krásné mi živě připomíná mé lásky chvíle šťastné, jichž zář už dohasíná. Leč vaše láska kvete – Nuž žijte jenom pro ni. Nechť cokoliv vás hněte, ten květ ať stále voní. A úsměv vašich retů ať z duše vaší prýští, jež křídla svá pne k letu v ten vysněný ráj příští. 151 Ráj váš mít jistě bude i sladké, hořké plody, květ vonný, trávy chudé a čisté, kalné vody. Vás štěstí nesmí zpíti. Je život ironický! Za dnem, v němž slunce svítí, tmy propast přijde vždycky. I smutek klidně beřte a nezoufejte bolem. Radost i hoře – věřte – za jedním sedá stolem. A netrapte se proto, co jiní maj’ až k pláči. Buď vždycky vaše motto: Mně moje květy stačí. Tak, drahé moje děcko, lze život ještě žíti. Nuž – poet řekl všecko – a může zase jíti. 152

Zlatý motýlek.
Vylétl z kukly jako zlatý sen, byl světlem, vůní jako omámen. Roztáhl křídla, do vzduchu se vznes’ a zpitý štěstím na květ vonný kles’. Ssál sladkou šťávu, rozkoší se chvěl a v zlatém slunci tančil, dováděl. V tom stín se mih, když nad modrý vzlét’ len, a zlatý motýlek byl v síti polapen. Bil marně křídly, nemohl se vznést – a již ho chytla chtivě něčí pěst. Byl zavřen v skřínku zlatý motýl ten... Tak viděl jsem jej – chudák nemoh’ ven. Měl křídla otřelá, však zlatá ještě přec a smutně krásný byl..byl... Já vzal jsem jeho klec a chtě mu pomoci, jsem víko zved’ – leč zlatý motýlek už lítat nedoved’. 153

Lásce – Ženě.
Ó Lásko, Ženo! Povznést bych tě chtěl ne na trůn božský, kolem něhož vlá dým hustý falešného kadidla a modliteb tón naučený zní. Jen místo chtěl bych tobě vykázat, jež tobě v srdci muže přísluší, to místo, které’s sobě koupila osudem těžkým – darem přírody – i rozkoší a krásou, kterou dáš těm duším nikdy nenasyceným, jež tebou spijí se a pak tě zavrhnou s útrpným úsměvem neb s pohrdavým gestem cynika, by jinde sehrála se stejná komedie pod štítem síly, privilegií, pod obmezené pýchy krunýřem, pod heslem touhy neukojené, jež kryje špatně vášeň surovou. Chtěl bych tě zbavit osamocení, jež v antice ti bylo údělem, a přec ti nechat pyšnou krásu tvou i úctu pro tvé svaté mateřství, 154 jež tehdy lily kolem tebe jas, zhasnuvší v mraku muže sobectví. Chtěl úctě té bych krásný výraz dát, jenž tryskal proudem z veršů truverů, a zas tě vyvést z špíny nízkosti, jíž otočil tě s knězem rytíř tvůj a jíž tě dosud svírá klamný druh. Chtěl bych tě vyrvat ze všech těžkých pout, jež věky tobě daly na šíji, na šíji krásnou, stokrát líbanou a objímanou silným ramenem, jež zachvívá se v chvílích vášnivých jak třtina slabá mocnou vichřicí, leč sotva vlna rudá ulehne, zas rdousí tebe chladně, posupně. l vylhanou tu pósu poetů, již veršů svojich listem fíkovým chtí zahaliti vlastní hanbu svou a tebe strhnout v kal své chlipnosti, bych rozdrtit chtěl ranou kladiva a na horu tě vyvést Poznání, bych světu tě, svět tobě ukázal. Ó Lásko lidská, v prachu šlapaná, ó Ženo, dare žití nejvyšší! Já všecky krásy, které za věky duch lidský z moře žití vynesl, bych sepial kolem tebe, Ubohá, a v záři nepoznané zaplanula bys, ve světle Pravdy, Krásy, Svobody! 155 Pak muž by hrdě tebe uvedl na čestné místo po pravici své a byla bys mu sladkou Milenkou ve chvílích vášně rudě planoucí a byla bys mu Sestrou, Přítelkyní, když po bouři zas v duši padne klid, a dětem, v nichž by tebe miloval, bys byla dobrou svatou Mateří. 156

Mlčení.
Ve chvílích oddechu, když přešel práce příval a mysli vlnění, je lékem mlčení. A za dnů slunečních, když v srdce odevšad jen se štěstí pramení, je sladké mlčení. Leč v krutém úžasu, když kolem rozbito je vše slibné osení, je strašné mlčení. 157

Petr.
Než kohout třikrát zazpíval, třikrát jsi zapřel, več jsi věřil. Leč pak ses do trpkého pláče dal a hřích svůj hlasem svědomí jsi měřil. Ty dobrý, prostý rybáři! Byl’s nezkušené světa dítě. Každý ti poznal na tváři, že neumíš lhát dosti hbitě. My dovedem lhát jináče! Nám nestačil by kohout zpívat! A po lži každé dát se do pláče? To raděj jednu lež zas novou skrývat. 158

Rada.
Jdi světem klidně, v sebe uzavřen, a nitro tvé buď tvojí svatyní, v niž patří vzácní vyvolení jen, jež nenecháš stát venku v předsíni. Zkus otevřít jen jednou publiku – a ze svatyně bude hospoda, v níž každý hulvát dá se do křiku a na zem plivne každý pobuda. 159

Zlé sny.
Když k odpočinku tělo naše klesá a duši chce se zmizet v krátkém bezvědomí, tu vstanou na všech stranách dramata tichých nocí, jež mučí naše srdce a z hrdla stísněného výkřiky budí temné. Co chtí ta strašná echa minulosti, předtuchy děsivé, jež naděj naši lámou, předzvěsti příštích hrůz i smutků zoufalých, krvavé kontrasty, jež ve snu oživují vše, čeho bojíme se v skrytu duše, když slunce svítí? Když pouta logiky a soudů kritických, napiatá ve dne v světle střízlivém, povolí ve snu, tehdy se budí tajemné dění mozkových buněk, rej skřítků zlomyslných, točících bez únavy, s tichým zlobným smíchem kaleidoskopem pestrým s úlomky našich zasypaných bolů a strachů klíčících kdes v hloubi naší duše. 160 A náhle v změti divě vířící se zjeví strašná neúprosná Smrt a ironicky, vítězně se směje, jak marná všecka práce zoufalá, ji k sobě nepustit za svitu dne, když celá noc jí zbývá k návštěvám těm náhlým, nediskretním, nesoucím zmatek, hrůzu hostiteli, jenž mdlobou spoután na loži se svíjí. 161

Žít znova.
Na troskách domu v půdě bahnité jsem těžkou prací novou stavbu zved’ – a věru rád jsem dobré práci té a leckdo by mi mohl závidět. Leč přece něco hlodá v duši mé a stále cítím zápach bažiny. Stud, lítost náhle v kleště srdce jme a nitrem chví se výkřik stlumený: Žít znova, znova základ položit a stavět hned, nešetře námahy, na skále jen a za stavivo vzít jen mramor krásy, ocel povahy. 162

Mému srdci.
Nevydrželo jsi, srdce moje, prudké tempo životního boje. Předcházela špatná preparace, po ní přišla příliš tuhá práce. Jenom vydrž ještě, srdce moje! Přijdou možná ještě prudší boje. Dříve než se činnost tvoje zkrátí, musíš ještě mnoho milovati. Dříve než se zachvíš naposledy, nutno prolámati tvrdé ledy. Abych nemusil se za tě stydět, musíš ještě mnoho nenávidět. 163

Vyrovnání.
Vám, Mělcí, kteří nemohli jste dát, co sami neměli jste v nitru svém, kdo táhli jste mne tam, kde příkrý spád se v propast klonil s nedohledným dnem, v niž mnozí padli jste, k níž mnozí jdete, i vám, jimž život v bahně stal se řemeslem, vám odpouštím, vždyť za nic nemůžete. Vám, Dobří, které velmi zřídka jen jsem potkal na své pouti životem, a kteří jste mi ukázali den, když ve tmách bez vůdce již tonul jsem, vám díky upřímné, vy duše zlaté, za pomoc vzácnou v boji svízelném, již dali jste mně i již druhým dáte. Leč vám, Zlí Vlci, duše ztracené, jež v ďábelský jste vybuchali smích, když tryskal pramen krve červené z ran vámi přímo v srdce mířených, vám díky největší má píseň musí vzdáti, že ukázali jste mi bestií řad zlých a naučili sebe sama znáti. 164

Hledání.
Ovál mne dechem svým, nemohu odolati a musím za ním jít. Vím, nemohu ho nikdy dobře znáti, leč tuším v dáli svit. Ruce mé vztaženy a těžce ve tmách tápu... Tam v dáli bude snad? Nevím, kdo on – co chce, jen zpola chápu, leč nesmím, nesmím stát. Najdu jej? Nevím. – Vím však, že mne volá, že musím za ním jít. Snad vyvede mne ze bludného kola ten slabý v dáli svit. 165

Krůpěj.
Polibkem slunce žhavějším než rety hořící vášní atomy tvoje uvedené v pohyb stoupaly v ether v sladkém opojení, až chladnou vlnou tvrdé skutečnosti sraženy k sobě objetím těsným tebe vytvořily, drobounkou krůpěj – jednu z nesčíslných – neznámou, tichou, s existencí krátkou. A letíš klidně měkkým vzduchem a bez protestu zajdeš v prachu země, vyschlou už půdu kypříc svojím žitím. A přece za tu krátkou existenci, tou cestou s výšin do náručí země ty malá, nepatrná, ale čistá jsi v sobě celý vesmír odrazila a slunce paprsek, jenž s láskou se tě dotkl, jsi rozložila v pyšnou krásu duhy. Vím, proč mám rád tu drobnou krůpěj deště. 166

Mé matce.
Ba bylo třeba dlouhé řady let a toho bolestného rozloučení, než v srdci mém se plnou silou zved cit pro tě, matko má, a pochopení. A celý život tvůj pak viděl jsem s tou bez konce a na smrt tvrdou dřinou, dny plné slzí i ty s úsměvem a noci, v nichž jsi nad mou lkala vinou. Teď teprv, drahá, zlatá matko má, tvou duši chápu lidsky velkou, prostou i tichý svit, jejž oko tvoje má – a v duši mojí něžné květy rostou. Já s láskou chovám je, až přijde čas, kdy ovinu tvé svrasklé ruce jimi, je s pokorou v tvůj šedý vložím vlas. – Ó, prosím, matičko, je potom vlídně přijmi! 167

Přání.
Nechť planá tráva vzroste na mém hrobě, nechť v popel tělo spálí moje děti, nechť za mnou pohrda či planý obdiv letí – to jedno přání horoucí mám v sobě: Zanechat stopu, třeba slabou zcela, leč vědomou a dlouho trvající, by jednou dobří lidé mohli říci: Zde duše šla, jež věděla, co chtěla. 168 POZNÁMKA. Část těchto veršů, psaných v ruském zajetí i na dlouhých cestách širým světem, vydal jsem r. 1917 v Chicagu pod pseudonymem Jiří Mařín v knize „Pod mrakem“, kterou jsem věnoval Českému Národnímu Sdružení v Americe a která je nyní rozebrána. V Žižkově dne 24. února 1919. FERD. PÍSECKÝ.
[169] OBSAH.
[171] Str. Poet5
PRVNÍ DOJMY:
Vojna9 Rodina11 Ve vlaku13 Vyzbrojení15 Přísaha domobranců17 Pochod19 Jistota21 Plukovník23 Koně25 Polní kaplan28 Krev29 Pevnost31 Ukolébavka33 Bůh a děti35 Humanitě37 Sblížení kontrastů39 V tmách40 Taneční41
V NEMOCNICI:
NeziMezi troskami45 Sestra Nina47 Příteli K.49 Skřivánek50 Slepec52 Mé lože55
[173] Evakuace56 Smutný případ57 Mrzáci61 List62 Ruské lokomotivy64 Přijde jaro65
ZE ZAJETÍ:
Mátuška Rossia69 Stařec70 Střední Rusko71 Ve větru72 V zajetí73 Dřevo74 Náš praporčík76 Sobor79 Náš untěr81 Slunečnice83
PROBUZENÍ:
Pozdrav z Ruska87 Česká matka88 Vzpomínka89 Našim mrtvým90 Žebrák91 Parallela92 Procházka95 Modlitba96 Návratu není97 Odmítnutí98 Těžké jablíčko99 Žaloba Austrie100 Co zbývá?101 Mým drahým102 Co dal jsem103 Čeští zajatci104 Súčtování105 Našim ženám107 Slovensku110
[174] Srbsko111 Píseň dobrovolníků112 Píseň za mořem114 Pochod116 Vzkaz domů118
EPIGRAMY:
Mým epigramům123
Epigramy rakouské: Hastroš124 Rakouský občan124 Rakouská morálka124 Francu Josefovi na hrob125 Zachovej nám125
Epigramy bulharské: Metamorfosa126 K vystoupení Bulharska126
České epigramy: Je čas127 Dvě různé cesty127 Konflikt127 Obětavý128
Naše písně: Hej, Slované129 Kde domov můj129 Moravo, Moravo129 Kdybys ty, Jeníčku130 Já jsem Slovan130 Já Čecháček130 Polská hymna130
Různé: Historie učí131 Ioann, metropolita tobolský131 Trpaslíci131 Tři ctnosti131
[175] Námitka132 Prašť jako uhoď132 Obvyklý proces132 Jako děti132
PRŮVODNÍ TONY:
Nositelky světa135 Mé ženě138 To jsme si nemysleli139 Výroční vzpomínka141 Verona142 Mému bratru143 Matce mé ženy145 Švekruši Lole146 Švakru učiteli147 Šedivím148 Smích150 Dle slibu151 Zlatý motýlek153 Lásce – ženě154 Mlčení157 Petr158 Rada159 Zlé sny160 Žít znova162 Mému srdci163 Vyrovnání164 Hledání165 Krůpěj166 Mé matce167 Přání168
E: av; 2005 [176]