Vojna.

Vojna.
Bílé archy, na nich černé skvrny, rozlétly se do měst, tichých osad, slétly na nároží domů, chalup, ostrou bělí zabodly se v oči. A ty černé skvrny cosi mluví o vrahu a o společné vlasti, o krvi a o mstě; vzduté větry mluví o nutnosti zemřít bez váhání, o hrdinné smrti na bojišti, o důvěře v Boha, v sílu zbraní. Klubko mužů, žen i malé děti s krky vzhůru k předu vztaženými chápou jenom zpola, co tu psáno; ale v mozku, v srdci zabodlo se slovo, jediné, co ze všeho si vzali: Vojna! Vojna bude! Vojna! Vojna! Muži v oči sobě pohleděli, ale spatřili v nich jenom strach a bolest. Zablábolí cosi... Kletbu? Díky? Jako opilí pak odcházejí domů. 9 Ženám oči v slzách zaplavaly, bolest škubla rety, mluvit nelze. Jen to strašné slovo v mozku bodá, klesající nohy domů žene. Děti rozběhly se jako střely, bosé nohy zvedly sloupy prachu, malé botky rychle zacupaly; hoši s divně planoucími zraky, děvulenky dusící se pláčem prudce vlétli domů, bez pozdravu: „Mami, mami! vojna bude, vojna!“ 10