Lásce – Ženě.

Lásce – Ženě.
Ó Lásko, Ženo! Povznést bych tě chtěl ne na trůn božský, kolem něhož vlá dým hustý falešného kadidla a modliteb tón naučený zní. Jen místo chtěl bych tobě vykázat, jež tobě v srdci muže přísluší, to místo, které’s sobě koupila osudem těžkým – darem přírody – i rozkoší a krásou, kterou dáš těm duším nikdy nenasyceným, jež tebou spijí se a pak tě zavrhnou s útrpným úsměvem neb s pohrdavým gestem cynika, by jinde sehrála se stejná komedie pod štítem síly, privilegií, pod obmezené pýchy krunýřem, pod heslem touhy neukojené, jež kryje špatně vášeň surovou. Chtěl bych tě zbavit osamocení, jež v antice ti bylo údělem, a přec ti nechat pyšnou krásu tvou i úctu pro tvé svaté mateřství, 154 jež tehdy lily kolem tebe jas, zhasnuvší v mraku muže sobectví. Chtěl úctě té bych krásný výraz dát, jenž tryskal proudem z veršů truverů, a zas tě vyvést z špíny nízkosti, jíž otočil tě s knězem rytíř tvůj a jíž tě dosud svírá klamný druh. Chtěl bych tě vyrvat ze všech těžkých pout, jež věky tobě daly na šíji, na šíji krásnou, stokrát líbanou a objímanou silným ramenem, jež zachvívá se v chvílích vášnivých jak třtina slabá mocnou vichřicí, leč sotva vlna rudá ulehne, zas rdousí tebe chladně, posupně. l vylhanou tu pósu poetů, již veršů svojich listem fíkovým chtí zahaliti vlastní hanbu svou a tebe strhnout v kal své chlipnosti, bych rozdrtit chtěl ranou kladiva a na horu tě vyvést Poznání, bych světu tě, svět tobě ukázal. Ó Lásko lidská, v prachu šlapaná, ó Ženo, dare žití nejvyšší! Já všecky krásy, které za věky duch lidský z moře žití vynesl, bych sepial kolem tebe, Ubohá, a v záři nepoznané zaplanula bys, ve světle Pravdy, Krásy, Svobody! 155 Pak muž by hrdě tebe uvedl na čestné místo po pravici své a byla bys mu sladkou Milenkou ve chvílích vášně rudě planoucí a byla bys mu Sestrou, Přítelkyní, když po bouři zas v duši padne klid, a dětem, v nichž by tebe miloval, bys byla dobrou svatou Mateří. 156