Ve vlaku.

Ve vlaku.
Plný vlak. – Jen mužské tváře kolem – mladší, starší. Těla plná síly u těl, v ruinu jež obrátily těžká práce, bída s alkoholem. V cigaret a cigár čpavém kouři svítí oči, tážící se plaše: „Uvidí nás ženy, děti naše?“ A vlak zpívá píseň v rytmu hravém: „Nejste už tátové, nejste už lidé, modří jste vojáci bez domova. Hloupé je myslit, co bylo, co přijde, co pro vás budoucnost v klínu chová. Vůli i rozum svůj vyvrzte z hlavy, šlápněte na srdce, v němž ještě cit. Vzdorovat? Prchnout? Eh – kulka to spraví, nechce-li vojáček poslušen být. Nadšení v prsou pro steré ty vraždy, střílet a bodat – tak sluší se vám. Synem a tátou že voják je každý? Bláhový, slyšel’s: Cit v srdci svém zlam! 13 Všecko je jasno: Vždyť poručil kdosi – Nu – což pak? Voják má poslouchat! Doma že pláče kdos, zoufale prosí? Jeho to vina, vždyť může se smát! Smát se a smát, až slzy jdou v oči! Smějte se také tak z plničkých plic! Svět se tak tichounce dokola točí – štěstí a životy vaše jsou nic...“ 14