Súčtování.

Súčtování.
Rok čtyřicátý osmý – Slováci! Mé srdce vždycky krvácí, když vzpomene na osudný ten omyl. Co sliboval ten rok a co v nás zlomil! Pešť do vlasů si tehdy vjela s Vídní a Slováci být mohli zcela klidni a mohli zcela nerušeně spáti, než účty srovnají si jejich kati. Ach, prokleté to srdce naše měkké, tak hořce známé z doby dávnověké! Šel Slovák do boje tak pro nic za nic, jen aby usmál se naň císař panic. A usmíval se císař tuze vlídně – Slováky slavně vyprovodil z Vídně, když korunu mu zlatou zachránili. Ten úsměv císařský, jak strašně mýlí! A že byl kavalír ten císař mladý, on netočil se ke Slovákům zády – leč s úsměvem těch retů lhavých, klatých on vyplatil jim rovný tisíc zlatých. 105 Na tisíc zlatých odhad’ duše s těly těch, kdož proň ochotně tak v boji mřeli. A potom, čistou vděčností jsa vznícen, vrh’ Slováky psu maďarskému v jícen. Hej, Slováci! Toť divné účtování! Za věrnost psí, za vaši krev ti páni vám tisíc zlatých jednou rukou dali a druhou svobodu vám zlatou zařezali. Leč svoboda ta musí z hrobu vstáti, umí-li Slovák dobře účtovati. Má-li jen Slovák kousek citu v těle, on vyúčtuje s Peští, Vídní cele. A účtování to je věru snadné: Za oko oko, zub ať za zub padne! Bodák a pušku v tvrdé, čestné ruce ať stane Slovák v řadách revoluce! Ti, kdo vám lhali, kdo vám ve tvář plili, i ti, kdo jako zvěř vás němou bili, kdo z úst vám rvali sladkú slovenčinu, s císařem svým, ať Němec, Maďar zhynú! 106