Súčtování.
Rok čtyřicátý osmý – Slováci!
Mé srdce vždycky krvácí,
když vzpomene na osudný ten omyl.
Co sliboval ten rok a co v nás zlomil!
Pešť do vlasů si tehdy vjela s Vídní
a Slováci být mohli zcela klidni
a mohli zcela nerušeně spáti,
než účty srovnají si jejich kati.
Ach, prokleté to srdce naše měkké,
tak hořce známé z doby dávnověké!
Šel Slovák do boje tak pro nic za nic,
jen aby usmál se naň císař panic.
A usmíval se císař tuze vlídně –
Slováky slavně vyprovodil z Vídně,
když korunu mu zlatou zachránili.
Ten úsměv císařský, jak strašně mýlí!
A že byl kavalír ten císař mladý,
on netočil se ke Slovákům zády –
leč s úsměvem těch retů lhavých, klatých
on vyplatil jim rovný tisíc zlatých.
105
Na tisíc zlatých odhad’ duše s těly
těch, kdož proň ochotně tak v boji mřeli.
A potom, čistou vděčností jsa vznícen,
vrh’ Slováky psu maďarskému v jícen.
Hej, Slováci! Toť divné účtování!
Za věrnost psí, za vaši krev ti páni
vám tisíc zlatých jednou rukou dali
a druhou svobodu vám zlatou zařezali.
Leč svoboda ta musí z hrobu vstáti,
umí-li Slovák dobře účtovati.
Má-li jen Slovák kousek citu v těle,
on vyúčtuje s Peští, Vídní cele.
A účtování to je věru snadné:
Za oko oko, zub ať za zub padne!
Bodák a pušku v tvrdé, čestné ruce
ať stane Slovák v řadách revoluce!
Ti, kdo vám lhali, kdo vám ve tvář plili,
i ti, kdo jako zvěř vás němou bili,
kdo z úst vám rvali sladkú slovenčinu,
s císařem svým, ať Němec, Maďar zhynú!
106