Bůh a děti.
I.
Děti za války.
K tobě se, zlatý Pámbíčku,
s mamičkou pomodlíme:
Ochraň nám v boji tatíčka,
ať se s ním potěšíme.
Tatíček sice povídal,
jak on že nás rád máš.
Jestli se k nám už nevrátí,
že ty jsi tatíček náš.
Ale ty přece dobře víš,
máš-li nás vskutku tak rád,
že by sis s námi nedoved’
tak jako tatíček hrát.
II.
Po válce.
Jedny děti.
Od nás, milý Pámbíčku,
i od naší máti
35
přijmi sladkou hubičku,
že se táta vrátí.
Mamičku až pohladí
a nás všecky zlíbá,
na klín si nás posadí
a nás pokolíbá.
Jiné děti.
Co jsme tobě udělali?
Žalovala matička,
žes nám, Bože, nenavrátil
rozmilého tatíčka?
Kdo si s námi bude hráti,
když tatíček zastřelen?
Kdo nám bude večer zpívat,
když matička pláče jen?
Naše zlatá maminečka
nebude se nikdy smát.
A my nemůžem se modlit,
protože nás nemáš rád.
36