Stařec.
Saratov – přístav, hluk a šum.
Nosiči křičí, pláče malé dítě.
Na Volhu hledím s hlavou plnou dum
a čluny plachetní se kolem nesou hbitě.
Náhle však ztrácím pro vše kolem zájem:
Stařec jde mimo bílý pevným chodem...
Mé zraky utkvívají jenom na něm,
on myšlenek mých jediným je bodem.
Překrásný stařec! Hrdý vítěz žití,
nesehnut řadou let, jež za ním leží.
Svůj život náhle před sebou zřím jíti
a smutku ubránit se mohu stěží.
„Tak starý nebudu,“ jsem tiše prohodil.
Spálil jsem staré mosty zpuchřelé a vratké,
a nové mosty, jež jsem těžce sbil,
jsou dobré sic, leč, myslím, trochu krátké.
Nechť! Čím je kratší cesta moje příští,
tím výše musí jít a vést mne k štěstí,
jež z horských čistých zdrojů v srdce prýští.
Strom mého žití musí ještě kvésti.
70