Ve větru.
Veliký parník jako bílý dům
se nese po Volze, v niž klesá slunce rudé.
Já uprchl jsem svojím sousedům,
jsem na palubě sám a stroj svou temnou píseň hude.
V tom v dálce ocelová hladina
se spoustou drobných vlnek rozčeřila
a vítr ve tvář dout mi začíná,
co chvíli roste jeho dechu síla.
Již duje z plných plic a ovívá mé líce...
Jsem jako strom, jímž vítr v poli chvěje.
Vln jeho chytám nárazy – o sobě nevím více
a mocný vítr stále prudčej věje.
V něm písně radosti i vzdechy bolu
mi letí vstříc a s křikem novorozených
ston mroucích zaznívá tu spolu,
pláč hořký ženy mé a dětí mojich smích,
v něm slyším šelem řev a ptáků sladké pění,
v něm cítím vůni květů, zralých plodů,
v něm bouře hukot zní i stromů šelestění,
v něm slyším strašné vzdechy svého rodu,
jenž daleko tam pod bičem se svíjí,
i jásot vraha, jenž ho sráží k zemi...
Dech mocný vpíjím svými nervy všemi,
jsem jako strom, v nějž vlny větru bijí.
72