Dřevo.
Mohutné kmeny na břehu Volhy,
hromady mrtvol vysokých stromů,
vyrvaných z hloubi rozsáhlých lesů,
šumících kdesi daleko odtud,
v hlubinách širé, nepřehledné Rusi...
Ani se nehnou mohutná těla
na břehu dobré matičky Volhy.
Daleko odlétly písně jich větví,
hlazených kdysi lichotným vánkem,
šlehaných kdysi bouřlivým vichrem,
líbaných kdysi plameny slunce,
slouživších kdysi svatebním ložem
nesčetným, sladce pějícím ptákům,
úkrytem teplým písklatům holým,
širokým stolem, prostřeným hojně
tisícům hmyzů, housenkám tučným,
motýlům nočním hedvábných křídel.
Daleko bouře, daleko radost, daleko život..život...
Mohutná těla vysokých stromů
tiše tu leží, až přijde člověk,
74
rozdrtí tvrdou, zkušenou rukou,
snoubenou s chladným, svítícím ostřím,
mocné ty kmeny na tisíc kousků
bílého dřeva.
Vydechne tehdy – po smrti ještě –
rozbité nitro, jemný proud vůně.
Chopí je člověk, v oheň je vrhne – –
A tehdy zapějí mrtvá ta těla
novou svou píseň:
vydají všechny polibky slunce,
zalejí teplem nesmrtné lásky
ubohé lidské křehnoucí duše.
V obdivu němém na stromy patřím,
v srdce mi kane bolestná závist.
75