Je všechno stejné,
všechno jako tehdy před třemi sty léty.
Rozplašeno stádo, tisíce hlav hnijí
v horách, v širých pláních, padlých v cizích službách.
V pramen Života, jenž sám už dost byl kalný,
(neb v něj tekly stoky z velkých, drobných fabrik,
postavených ochotnými vůdci
k rozdrcení hlav a ku přemletí duší)
vplynul hnusný, sžírající jed
plným stavidlem, jež zvedly bílé ruce
vycvičených, otrlých už katů,
katů hladce oholených tváří,
v bílých rukavicích,
s oslnivou bělí skvělých náprsenek,
z kterých vyzývavě svítí bílé, zlaté blesky,
katů v pestrobarvých stejnokrojích,
břinkajících pyšně ostruhami,
zlatem kryjících své prázdné nitro,
katů v černých, fialových rouchách,
s pleší vyholenou, s vypaseným břichem.
Všecko, všecko tak, jak před třemi sty léty.
Byla tehdy tma a nikde spasné hvězdy –
všude mrtvé ticho, plné hrůzy, strachu.
A s toho místa hrůzy, umírání,
jež rájem na pohled se trefně zove,
odešel tehdy Pastýř dobrý, tichý,
nesoucí v srdci velké lásky plamen,
nesoucí v duši slzy všeho stáda
a hledající pro ně nový Život.
Jak Mojžíš skálu otevříti chtěl,
by nový pramen našel v žhavé poušti,
v níž bědné stádo bez pomoci zmírá.
Tak jdeš i Ty, Pastýři dobrý duší,
Proroku přísný, mrskající z chrámu
kupčíky nízké, fabrikanty-vůdce,
pustivší stoky odporného kalu
v náš pramen Žití, sám už dosti kalný.
Jdeš širým světem jako velký Amos,
v svém srdci neseš celou naši bídu...
Zrak unaven už vyhlížením v dálku,
leč duše silná, nezničená strachem,
Tě žene dál, bys otevřel tu skálu,
v níž svěží pramen krásnějšího Žití
klokotem víří.
Tvá velká víra, tryskající z duše
prošedší žárem nejstrašnějších výhní,
ta velká víra Tvá i v srdce moje stoupá.
A já to vím, můj Mistře drahý,
já vím to dobře, drahý Učiteli,
že parallela moje bude neúplná,
že jeden bod je, v kterém bude rozdíl,
radostný rozdíl jako ranní slunce,
jak první jásající píseň kosa
v zahradách našich, když v ně jaro vchází:
Ty najdeš, jistě najdeš spasnou skálu,
z níž pramen tryskne bouřlivý a svěží,
by vzkřísil znova polomrtvé stádo,
by síly nabralo zas ku novému Žití.
A Ty se vrátíš jistě, Mistře drahý,
bys hlavu sklonil prostřed svého stáda,
a klidně, jak jen Ty to umíš říci,
řek’ v srdci svém: „Mé dílo dobré bylo.“