Našim ženám.
(Dr. Alice Masarykové.Dr. Alici Masarykové.)
Jsou noci temné, v kterých svitu není –
jsou noci děsivé, v nichž jenom vlci vyjí –
jsou noci, které jako věčnost míjí
a z kterých Smrt jen dává vykoupení.
Tak Ženství svého věčné Mučednice
od prvé vteřiny, kdy v život vyvrženy –
v svět, kterým byly čtyři pevné stěny –
v noc temnou upíraly smutné zřítelnice.
A žily bez hlesu a mlčky mřely
a nové rodily se bílé otrokyně...
Noc vlekla se až k zoufalosti líně,
stráž před vězením muž měl – Tyran smělý.
A hlídal dobře – po tisíciletí –
Vzal vše, co svět dal – slunce, květy, štěstí –
i tělo otrokyně hrubou schvátil pěstí
a syt zas vrh’ ji noci ve objetí.
A noc je temná, dlouhá, nekonečná –
Jen v srdci otrokyně spasná hvězda svítí,
jak v hloubi lesa čarodějné kvítí –
mateřství hvězda – Láska její věčná.
107
Jen někdy, hrom když Světem zaburácí,
a šlehne blesk jak posel jiných světů,
tu duše ubitá se zvedá k letu,
leč záhy opět v žalář svůj se vrací.
Dál v temné noci ženy umíraly,
Tyrana hlavu chovaly v svém klíně –
však na dně srdce bílé otrokyně
vřel pramen Lásky, Života zdroj stálý.
Tak věky míjely – a bez konce noc byla –
až náhle ozvalo se první kuropění.
A hle! Již temnota se v šero mění,
již ranním chladem chví se otrokyně bílá.
Již svítá – obzor krvavě se nítí...
Trub signály, děl rachot, hvizdot kulí...
Hle! Vlny Života a Smrti jak se vzduly,
že zdá se, celý svět se v propast řítí!
Hrom rachotí, blesk nový blesk zas stíhá
a v zápase již slábne ruka Muže.
Již klesá k zemi – vrah jej svírá úže
a zbraň svou ke smrtelné ráně zdvíhá.
Ryk zápasu vnik’ za pevné až stěny –
Povstává Žena, zvedá slabé ruce,
svůj žalář rozbíjí a v boj se vrhá prudce,
v němž Muž již klesá polo přemožený.
Ta Láska, která v srdci jejím hoří,
ji žene tam, kde nepřátelé kletí
108
i jeho ubijí a potom její děti –
a ona? Utone v svých slzí moři.
Tak žena Francie i srbská žena z lidu
i ruská bohatýrka za muže se staví,
svou bílou rukou stírá pot i krev mu s hlavy,
i hrudí odvrací tu strašnou příští bídu.
I náš muž umdlévá – ač před ním boje tuhé –
a vrah náš odvěký se drsně směje.
Kde slovenská a česká žena, kde je?
Což není dobrá tak, jak ženy druhé?
Zřím v duši své, co bylo v dávném čase:
Jdou muži v zápas hlasně zpívajíce
a v řadách s nimi boží bojovnice –
Tak kdysi bývalo, tak budiž zase!
Je jitro blízko! Ze záplavy rudé
a víru Smrti nový Život vstane!
V něm slunce svobody i Ženě vzplane
a její svobodou i národ silný bude!
Nuž vpřed! Což neslyšíš, jak národ těžce stená?
Krev slovenská a česká nezná děsu!
V boj vesele jak k svatebnímu plesu!
A kde muž váhá, tam ať stane žena!
109