Na předhradí v Kokoří
Osedlaní tři oři,
Oři tři a zbrojnoš jeden.
Oři křepcí
K boji řehcí,
A tam z ukradených beden
V staroslavné síni
Do dubových skříní
Vykládá zboží,
Kupecké zboží,
Mladý rytíř Kokorec.
Nahoře pak v komnatě
V bohatýrském ornátě
Za stolem sedí,
Do knihy hledí
Starý rytíř Kokora:
Hlava holá, kníry bílé,
Na orličím nose brýle,
A ta kniha velká velmi velice.
A v té knize věci nové,
Neb aj, zde to takto slove:
„Kradl-lis, již více nekraď,
O to raděj usiluj,
By se s tvého sytil stolu
Nestatečný bližní tvůj.“
,S mého stolu?‘ rytíř vece,
Obrátí list, a čte přece.
„Já jsem pastýř, hledám ovcí,
Ovečko ty ztracená,
Nenechám tě ďáblu lovci,
Věř, a budeš spasena.“
Zas obrátí, a tu v předu
Neslýchanou si čte vědu:
„Jako úst svých neotevře
Ovce před tím, kdož ji střiže,
Tak On trpě, nezanevře,
Nýbrž vrahům žehná s kříže.“
,I toť není k uvěření!‘
Vece rytíř v udivení,
Vece, a čte dál a dále.
Tu pak s hřmotem v plné zbroji
Do komnaty mládek vkročí:
,Otče, už šest na orloji.‘
Nezvednuv však otec očí,
Takto z knihy odpovídá:
„Minula noc, aj, den bílý,
Kdo jste v Krista uvěřili,
Na minulých mějte dosti
Strávených dnech v nepravosti.“
Udivený v plné zbroji,
Chopiv otce kolem šíje,
Nad písmem tu mládek stojí.
Na věži už sedm bije,
A on čte a nepočítá,
Když tu za čalouny skrytá
Otevrou se dvírka malá.
Jako anděl v čarokráse,
Do komnaty vkročí paní:
„Vzácný choti, tys své chase
V tuto chvíli určil stání,
Ty, jenž si víc v daném slovu
Zakládáš než v drahém kovu.“
Řeklať.
Milostně pak rytíř vzhlédne,
Jako někdy za dnů mládí,
A hned synu spěchat káže
Ku zbrojnoši na předhradí:
,Ať mi šípem letí k chase,
Dnes že mají nechat práce,
Příští pak že operace
Zejtra počne v tomtéž čase.‘
Šípem zbrojnoš k chase letí,
A tam čtenář k písmu třetí
Do půlkruhu zasedá,
Zasedá a nehledá,
Ale čtouce, najdou z rána
Jeden každý Krista Pána.
Když pak se den opět sklání,
Rytíř s synem v hvozd uhání.
Již jest mezi loupežníky,
A již třicet hrdel „Sláva!“
Hejtmanovi provolává.
Vlídně on jim kýve díky,
Na dané pak znamení
Tu jsou, v šiky sřadění.
,Milá chaso,
Věrnás mi a velmi milá
Povždy byla,
Ale dnes se rozloučíme.‘
„Rozloučíme?“ –
,Rozloučíme!
Víte, že jsme sedm beden
Vzebrali, jež Pražan Berka
Vezl domů z Norimberka.
A já, kýmsi duchem veden,
Do jedné jen ponahlédnu.
Předivné tu spatřím zboží:
Velké knihy v černé koži,
A když zvědav vrchní zvednu,
Vzácných se tu dočtu věcí:
„Kradl-lis, již více nekraď,
O to raděj usiluj,
By se s tvého sytil stolu
Nestatečný bližní tvůj.
Já jsem pastýř, hledám ovcí.
Ovečko ty ztracená,
Nenechám tě ďáblu lovci,
Věř, a budeš spasena.
Minula noc, aj, den bílý;
Kdo jste v Krista uvěřili,
Na minulých mějte dosti
Strávených dnech v nepravosti.“
Loupežníci, vy to víte,
Jak jsem ve zlém býval smělý,
Než buď věčná chvála Bohu,
Dnes že já vám říci mohu,
Že, ač v hříchu sšedivělý,
Oddávám se Pánu celý.
Ještě vás co hejtman zovu,
Poďte se mnou k Páně slovu,
K nebi však též ruku zvedám,
Že vám hřích víc páchat nedám.
Najdeť u mne chleba dosti,
Kdo se vrátí k poctivosti,
Jinak jsme druh druha prosti.‘
Dořekl, a lupu podíl
V nabitém jim měšci hodil,
A už s synem z hvozdu cválá.
Co se stalo z loupežníků,
Toho není pamětníků,
Kokorovci však své kosti
V hrob složili v poctivosti.