O čem Libor od dětinství
V noci snil a blouznil ve dne,
Splní se, a po vzdávce on
S nevěstou hned na loď sedne.
Přistáli již k břehům Joppy.
Aj, toť Sáron a to kvítí,
Dál se pnou ty hory Judské,
V půlnoc pak se Hermon třpytí.
Hájem se už pomorančů
Vzhůru berou, a on vidí
Všecko všudy v samém květu,
Až – si začne všímat lidí,
Lidí všímat, a též ulic,
Bran i hradeb, oken, plotů.
Ach, tu vidí samou špínu,
Neřest, hmyz a všecku slotu.
Na Sionu jest mu úzko,
Spěchá na jih do Betlema,
Ani jih však ani sever,
O níž sníval, vnady nemá.
„Ach, proč jsem já kdy sem chodil!
Mohl jsem si myslit dále
Krásné kraje, čistá města,
Zbožné lidi a i krále.
Ach, teď by Pán teprv plakal!
Ti jsou Turci, ti jsou Židé,
Křesťané však jsou-li ti zlí,
Pokropení vodou lidé?“
Utekli pak zděm i lidem,
A jsou v širém poli sami,
Myslí na Něj, až jim cosi
Letí právě nad hlavami.
„I, toť naše vlaštovičky
Z cizích světů domů letí!
Jistě ON je též rád vídal
Za dnů Svého s tělem snětí.“
Ony hned co staří známí
Po česku jim zašveholí,
A on zvolá: „Tu i něco,
Co Pán slýchal s apoštoly.“
Naposled i div se stane,
Ač ty jinak říkáš tomu:
Začneť pod ním půda hořet,
A on křičí: „Poďme domů.“
K návratu se ihned mají,
A jsou doma velmi brzy,
A on se, že z domu vyjel,
Maloučko jen ještě mrzí.
Jezdit však už nikam nechce,
Má prý všecko pěkné doma,
Čisťoučkou pak Pánu církev
Skutkem jedná, ne jen rtoma.
,Cos měl nejradč v svaté zemi?‘
Slýchává pak od paničky,
Usměje se, a rád řekne:
„Švehol české vlaštovičky.“