Je večer. Západ krvácí.
K matce se dcera navrací
nevinná ne už zcela.
Kdož byli včera udatní,
vzdychají mdlí a malátní.
Nálada omrzelá.
Náš vůdce volá s pathosem:
„Je doba vážná! Všecko sem!
Chraň, Bienerthe, své hnáty!“
Lid pathos ten však nepřijal.
Ví, národní co sociál.
„O co jde? O mandáty!“
Maškary pěkné, strakaté,
jdou patheticky dojaté,
vojáci evoluce.
Jednoty prapor třímá lid.
Když foukne vítr, možno zřít:
jsou za ním chtivé ruce!
Je večer. Západ krvácí.
K matce se dcera navrací
a synek Klofáč k otci.
Kdož byli včera udatní,
vzdychají mdlí a malátní:
“Přijď, přijď nás mrskat, Choci!“
Choc, politická záhada,
kartelu program napadá
a mluví slova vervná.
Jsme šťastni mezi národy:
Choc při tom přítel dohody.
– – do třináctého června!
My zříme v němém úžasu
na rodné zemi okrasu,
Čeňkova zříme, Frantu!
Z té maškarády veselé
nás baví nejvíc, přátelé,
armáda flagelantů.
Ve odevzdané poloze
hřbet ukazují obloze
politikové moci.
A roztouženi vzdychají
a roztouženi volají:
„Přijď, přijď nás mrskat, Choci!*)
Jak blaží bič tvůj! Bij a nič.
Líbat chcem’ sladký bič.
Chcem’ slastiplnou muku.
Ó rozkoši, ó závrati!
Jdem’ volit tebe, dojati,
žes nepodal nám ruku!
Laj. Horli. Obviň z prorady.
O penězích mluv záhady,
prý prones chvalně známé.
Nás za lotry měj, taškáře.
Nám, milý, plivni do tváře
a my tě zulíbáme.“
Je večer vlahý, máje čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas,
něha se v srdce vkrádá.
Sadismus není žádný špás.
A dobří lidé zas a zas
svá nastrkují záda.