SRDCI SE ZACHTĚLO DOVÁDĚT
Srdci se zachtělo dovádět, šibalství tropit,
moudrost a vzpomínky v dubnovém větérku propít
a býti zas škádlivé, zvědavé, svěží
jak dítě, jež za stínem ptákovým běží
a chytá v buclaté dlaně
paprsky, jež s daleké nebeské pláně
zbloudily k lidské zemi.
Srdci se zachtělo poznati svobodu božího tvora,
uprchnout z lidské moudrosti spořádaného dvora
a bez duše, selky bdělé, hodiny sčítající,
vyběhnout v les,
svalit se kdes
a sbratřit se s trávou a květy.
Jako štěňátko, jež skulinou vyšlo si z dvorce
a nizoučko od země vidí boží svět,
všemu se divit, po všem se touhou chvět,
zřít tajemství v noh nespleteném kroku,
věřit, že slunný den je polovinou rokuroku,
a domýšlet se hloupě a mile,
že tráva,
jež šátečkem květů mává,
vzrostla jen pro rozkoš blažené chvíle.
A jako zvěř srstnatá, plavá
se rozběhnout úbočím lesů,
cítit, jak vítr do nozder bije,
12
jak laskavě, krásně a volně se žije,
když z vězení myšlenek uprchlé tělo
se zemí, stromy a láskou osamělo.
13