ROZLUKA V ČERVENCI
Byl červencový den, a v moje přísné čtyři stěny díval se život roztoužený jak mladý a osmahlý tulák, jenž vrátil se, zpívaje, z dobrodružných cest. A bylo mně náhle tak nudno s duší mojí u žebráckého stolu, s něhož jsme po léta drobty jedli spolu, illusí drobty, zjitřující hlad. Nad naší láskou, chytráckou a chladnou, zavála náhle drsná vůně klasů, těžká jako rozmačkaný chléb: a slyšel jsem tisíce opilých hlasů ve světě, jak se vzpínají, dmou a nemění, och, tajemné, věčné šumění všech věcí pod sluncem! Dusil mne smutek dvou přísných očí: však přece jsem cítil, jak země se houpe a točí, veliký, zářící kolotoč, a slyšel jsem zvonivý smích radostných pocestných a plodný praskot rozpálené hlíny. „Dosti, má duše, soužití neplodného! Léta má s tebou byla jen čekání. Já v světě mám nějaké skryté poslání, jak nesl bych komusi radostnou zvěst. 9 Nevím, co udá se, až poselství zjevím; nevím, kdy vyřknu je, ba ani komu nevím: však v nitru je slýchávám volat a kvést. Tož na cesty půjdu! Co živého ve mně, nechť zpevní se pevností plavé mé země; nechť větry mne kovou, nechť silný jsem hladem, bych v ráji se neukryl před svůdcem hadem! Ó, Země má, matko ty prudká a širá, tebou buď těžká má láska i víra; jak ty chci být bezbranný, jak ty chci být silný, s tebou být oklamán, s tebou žít neomylný! Buď s Bohem, má duše, družko má stará; ty křehká jsi příliš pro noci jara, pro noci touhou a polibky vlahé, kdy uprostřed světa srdce je nahé. Vím, moudrá jsi, do dna znáš nicotu chvílí: však radši mám srdce, jež z lásky se mýlí, srdce, jež zloupeno, uvěří znova v bláhovost očí a nevěrná slova. S Bohem, má duše, ne na shledání! Ty z okna jen miluješ přeludy měst; já v dešti mám rád luk dubnových vlání, přísliby rána, nestálé milování, ukrutnou šíři poledních cest!“ S veselou písničkou jsem odešel od stolu, u něhož po léta jedli jsme pospolu: a spatřil jsem oknem, jak o bílé dlaně opřela skráně a hleděla lítostivě v zlatý letní den. Ale já neměl lítosti v srdci z pozdního loučení: 10 Viděl jsem brouky v šťavnaté trávě, jak hupkají mile a hloupě a hravě, spatřil jsem na slunci křižovatky cest! Viděl jsem dělníky na zprahlém poli, zaslechl písničku, svištění kos, viděl jsem ramena, vypiatá v záři, smířený úsměv na tvrdé tváři, spatřil jsem motýle, jak pářili se v letu, a vzkřikl jsem vášnivý pozdrav světu, volnému, širému, živému světu, jenž ležel přede mnou jako žena v sametu tráv položená pro rozkoš silných úst. Tisíce paží rozpial jsem vstříc zemi, tisícem očí vracel úsměvy, tisícem uší naslouchal jsem zpitý jak věci hovoří. Tisícem ramen rozrážel jsem větry, tisícem příd jsem zbrázdil zlatý vzduch: a jako plavec za svítání na stožáru bdělém osamělém vzkřikl jsem s radostí, vzkřikl s úžasem: „Vzhůru, bratří, před námi je zem’!“ 11

SRDCI SE ZACHTĚLO DOVÁDĚT
Srdci se zachtělo dovádět, šibalství tropit, moudrost a vzpomínky v dubnovém větérku propít a býti zas škádlivé, zvědavé, svěží jak dítě, jež za stínem ptákovým běží a chytá v buclaté dlaně paprsky, jež s daleké nebeské pláně zbloudily k lidské zemi. Srdci se zachtělo poznati svobodu božího tvora, uprchnout z lidské moudrosti spořádaného dvora a bez duše, selky bdělé, hodiny sčítající, vyběhnout v les, svalit se kdes a sbratřit se s trávou a květy. Jako štěňátko, jež skulinou vyšlo si z dvorce a nizoučko od země vidí boží svět, všemu se divit, po všem se touhou chvět, zřít tajemství v noh nespleteném kroku, věřit, že slunný den je polovinou rokuroku, a domýšlet se hloupě a mile, že tráva, jež šátečkem květů mává, vzrostla jen pro rozkoš blažené chvíle. A jako zvěř srstnatá, plavá se rozběhnout úbočím lesů, cítit, jak vítr do nozder bije, 12 jak laskavě, krásně a volně se žije, když z vězení myšlenek uprchlé tělo se zemí, stromy a láskou osamělo. 13

ZASLÍBENÍ Z RÁNA
Někdy se probudíš z letního rána: kdosi tě nadzvihl tiše. Vše bíle se usmívá; okna jsou zotvírána. Slyšíš: zem’ z hluboka dýše. Jsi lehký jak světlo, jsi křehký jak dým, a země je ze zlatých par. Nějaké slavno jde srdcem tvým, schýleným přijati dar. Myslíš si: příslibem byly mé dny; dnes všechno je na dosah dlaní. A na lukách srdce jinošské sny hrají si, družina laní. I myšlenky ranní jsou neztížené; jak vlajky jsou, vysoko vytažené, jež do jitra růžově planou někomu na uvítanou. A všechen jsi prapor ve větru smíchu, jak dokořán brána je svět. Rozumíš hlasům, rozumíš tichu. Víš: v tobě je ukrytý květ. 14

RANNÍ PROCHÁZKA
Maličké kolmice, ke slunci vzpiaté, zelené chmýří, růžové, zlaté na teplém mase hlíny! Zcuchaný miláčku, probuzený laskavou sprchou světelné pěny, má široká, líbezná země, jak důvěrně hovoříš ke mně za procházky ranní! Pod dechem fialek, křehkými listy znovu jsem družný a znovu jsem čistý, vím, srdce dnes neporaní. A nohy mé smějí se na cestu, pro chvíli rozkošnou nevěstu, za procházky ranní. 15

POD NEBEM DUBNOVÝM
Já po ránu chtěl bych tě míti rád v zahnědlých poduškách lích, pod vysokým nebem dubnovým bych slyšet chtěl jitřní tvůj smích, jímž bys mi všechna do hlubin zněla, až do hlubin vonného, snědého těla, můj rozhoupaný zvon: vždy výše a výše v života pýše, až znal bych tvůj nejčistší stříbrný tón. Pak uleh’ bych vroucně v tvůj pružný klín jak v puklinu mladého lánu, jenž pod světlým nebem dubnovým kořínky vonívá k ránu. Pak bezbranný radostí, sladce a líně, jak semeno, klíčící v zahřáté hlíně, skryl bych se v loktech tvých, polibky zrosených. A ty bys neklidnou lásku mou v nějakou ochranu líbeznou tiše a horoucně vzala: a ona by se ti darovala jak šáteček bílý, jímž by sis po větru zamávala pro radost očím svým, třeba jen pro jednu živoucí chvíli pod nebem dubnovým. 16

POHODA V SRDCI
Světlá má země hovoří ke mně, jsem do dna průhledný. Jak obláčky bílé jdou blažené chvíle, mé mladé a líbezné dny. Vzpomínek oči se za nimi točí jak praporce za větrem; však zvučící hlína k souzvuku spíná mé neklidné srdce a zem. Má duše je plna jak lásky vlna, zčeřená milostným dnem. Pod klenbou masa srdce mé jásá: Dívám se; divím se. Jsem. 17

HODINY
Uprostřed rukou mých, jež touha rozevřela, dvě šťastná vahadla šťastného mého těla, nad mýma nohama, jež krokem dálky měří a jimž se tíha má tak bezstarostně svěří, uprostřed těla rozkvetly mé sny, života mého sluneční hodiny. Uprostřed vesmíru, jejž obejmou mé oči se země kvetoucí, jež z temnot v den se točí, uprostřed hlasů všech, jež jako těžké vlny v mé nitro vrhá svět a jež jsou touhy plny, uprostřed hvězd a noci nesmírné čas lásky tiše bije srdce mé. 18

LETNÍ ZEMĚ
Šťastné volné putování letní silnicí! Všechno v kotouč světla slito, všechno v jednu lásku zpito, všechno sluncem hořící! Přes stráně a přes úbočí cesta do nebe se točí, letí ptáci, jedou vozy, srpen praská nad úvozy, žerď je topol, oblak vlajka, tráva zelená je krajka, a pod ní dýše, horoucně, tiše milostná letní země. A země volá: Hola, milenci, tuláci, krásný den v srdci se neztrácí, pojďte se milovat ke mně! Mých pampelišek zlaté chmýří krev vám hladem lásky zvíří, lokty strání zelených uhýčkají vzdorný smích a jako prsy mezi rty vmáčknu vám červené jahody. 19

PÍSEŇ
Když jsem tě líbal, touhou ses chvěla jak vyprahlá hlína, když padá na ni déšť. Když jsem tě hladil, zčeřila ses celá jak země pod dobrou radlicí; a když jsem tě miloval, všechna ses rozsvítila jak země pod teplem červencových dní. 20

ZVON LÁSKY
Osmahlý junák, červnový den, na polích dříme roztažen, dýchaje medem a květy. Les rozpjaté je náručí a tisícem barevných obručí světlo si házejí světy. Stříbrný drátku od srdce k nebi, jímž na slunce volají zrající chleby, hvízdání kosa! Po zemi plavé, lehtajícím mechem, zdvihajíc motýle teplým svým dechem, láska jde bosa. Ozvěna světa můj mladý smích rozhazuje po větvích, na ústech květů jej množí. Země, zvon lásky, mým srdcem zní a tráva se mi uklání: „Zdrávo buď, dětátko boží!“ 21

SILNÝ DEN
Do zelené trávy, do hluboké trávy, opilý sluncem a milováním hravý padl jsem, povalen letním dnem. A jak mi na srdce poklekal, růžovým šípkem se mi smál a ústa mi vmáčkl v zem. Když padal jsem do mladých vln, svět pokřiku lásky byl pln, loktem jsem rozmáčkl květ. A nyní již celý tak nahořkle voním, v trávě se válím, čmeláky honím a zelenou trhlinou dívám se v svět. Jak těžké a nasládlé krůpěje, z nichž každá se na srdce usměje, světlo mi stéká v klín; a po chvějících se chudobkách, jímž zrůměnil lístečky milostný strach, zřím míjeti boží stín. 22

ARABIE
Zřím vlající vlajky, dech černých komínů, a život mi slavně před zrakem míjí jak ohromný film snů. Od břehu k břehu, po zpěněném moři, jež spoutává, bičuje, míjí a boří, žárem a tmou srdce mé, opilé Evropou, míjelo jako mořský pták. Na vrcholky hor můj usedal zrak, a větry zmámená má mladá ramena drsně a silně objímala svět. Má noc byla pohybem, pohyb byl den; nikdy jsem nestanul nasycen, a ženy a země, jež míval jsem rád, smíchem mi kynuly na návrat. Jako pták s výše, s šíře svých moří viděl jsem lidi, jak staví a boří své maličké životy na zemi. Srdce mé opily železné ryky neklidné, spocené Ameriky, však jednou – och, jednou spatřil jsem na loktech léta zmámenou zem, jež ležela nahá pod smavým nebem a voněla všechna láskou a chlebem. Viděl jsem slunce, jak po březích chodí, bůh mladý, jenž s ženami objat se vodí, a kdosi mi řekl: hle, Arabie! 23 Tam se as krásně a horoucně žije, krásně a prostě zmírá! Tam na větvi života člověk se kývá, je tvrdý, pak sladký, pak utržen bývá laskavou rukou; i smrt je tam šťastná – A náhle jsem zatoužil rozbíti stan, a žíti tam se ženou, se sluncem sám... 24

ZRAJÍCÍ ŽENA
I
Nemoudrá jsem: však na má prsa mladá nejteplej’ slunce plavou hlavu skládá, že všechna jsem úsměvem, písní a květem a širokým letním dnem. Nevěrná jsem: však jako země z jara z lásky jdu v lásku, celá, usměvavá, jakobych ničeho nebyla vzala, ničeho darovala, nikomu do cesty nevrhla stín. Zmatená jsem: však svět se mírněj’ točí pod zjihlou prosbou mých mateřských očí, hlubokých úžasem. Jsem v bolu i v radosti lživá, a přece tak teplá a živá jak vítr a déšť a zem’. Těkavá jsem: však ruce mé bílé dovedou lehounce pohýčkat chvíle a mají tak lstivou a laskavou moc, že zachytí ve dlaních přítomnost, řeku, jež z noci jde v noc. Zraňuji duši: však těžká jsem, vonná, ovoce na stopkách oblých noh; až v náruč mne sevřeš, budeš zas hravý, z hlubiny těla usměvavý jak šestnáctiletý hoch. 25 II
Jsem prosící pole. Jsem rozkvetlý keř. Jsem dvacetiletá žena. K zemi se tisknu, zlekaná zvěř: jsem všechna rozpolcena. Jak večer se sklání, celá zním; i krutost se kolísá ve mně. Snad zítřek mi odpoví; což já vím? Oči mám u samé země. Chtěla bych maličká, prosící někomu na prahu stát, říci mu, že je mi líto dní, že dovedu pod dlaní spát. Chtěla bych jako nahý nůž někomu do srdce vjet. Duben mne svírá, silný muž; mně líto je dvaceti let! Jsem prosící pole. Jsem rozkvetlý keř. Jsem zmámená trochu, trochu udivená: k zemi se tisknu, zlekaná zvěř – jsem dvacetiletá žena! 26

USMĚVAVÁ ZAJATÁ
Když jsi se k zemi přitulila, jak klubíčko smíchu drobná jsi byla, jak křepelka, jež se ukrývá: jen oči tvé zvědavé pod žlutí klasů, dvě široké oči v srpnovém jasu vábily: Muži, já půda jsem tvá! Když jsi se, zlíbána, do léta smála, i ňadra tvá uzrálá zavzdychala vstříc šťastnému létu tvých úst; a když jsi je v dlaně mé uložila jako dvě ospalá mláďata bílá, já duši tvou slyšel jsem růst. A tehdy jsem poznal, ó družko má živá, jak jinak jsi slunce a radosti chtivá, jak jinak jsi moudrá než já! Jak dovedeš kořínky zapustit čile do každé teplé a skutečné chvíle, jak sestersky země tě zná! Tehdy jsem poznal, že láska tvá smavá s tělem se odnímá, s tělem se dává, jak usměvavá zajatá; že s tělem tvým odchází, s tělem se vrací, jak s létem jdou do dálek zpěvaví ptáci, i neznámá, horoucí duše tvá! 27

ŽENA
Ženo, proč náhle uprostřed radosti, když skrápím tě vděčnými slzami živoucího jak skrápívá zemi ranní déšť, proč mizíš mi do sebe, bez příčiny, jak bez příčiny vyšlas’ ze sebe, abys mi podala ruku k radosti? Kams’ do sebe mizíš, jak slunce, jež stíní se vlastní svou září: a já se ponořuji všecek do tvého stínu, nevědomý ve své moudrosti, a tisknu se náhle jak dítě, bázlivé v houstnoucí noci, jak dítě, jež děsí krok kočky v tmách. A ty – ty ovíjíš rozvaliny mé síly hebkým objetím, ó cizopasná rostlino, jež živíš se hnilobou mou! Tělo tvé spočívá na mém těle, a horké tvé prsy vyrývají dvé palčivých brázd v mou tichou zamyšlenost. Jsem jako pocestný, jejž překvapil soumrak náhlý: stojím a nevím již, kde sever je, kde jih, kde květná jsou pole, kde poušť v krajině, kterou jsem prošel, když slunce zapadalo! Nerozeznávám již, zda výsměch či lítost mne laská, zda nekonečnost hluboká či podlá to hýčká mne zrada hebkými lokty, jež vracejí ve mně slabost mého dětství, bezbrannou, žel, však tolik, tolik sladkou... Má moudrost zná věcí řád, a ví, co je růst, co zánik člověka; však rozpačita stojí u boků tvých, nejprostších ze všeho, na čem kdy zkoušela síly. 28 A obloha, ptáci, vzduch a kameny bližší mi jsou než Ty, ó kráso, jež zrálas’ mi v náručí, a kterou jsem dovedl celou rozechvíti v jediné, blažené ach! Neznám víc tvojí příchuti, sladkosti tvé, než zlunceslunce zná sladkost plodů, jež zahřívalo za srpnových dní: a přece jsem řekl vše, co možno je říci, a ty, tys’ také vše řekla, co dovedou říci ústa ženina! Má síla, mé dítě, v tobě mi klíčí a zraje; a přece nic nevím o zemi, kam vsadil jsem nejdražší sémě, a nevím ni, zda je to žírný lán či úhor nehostinný, jenž nevydá víc než hořkost blínů. Vím, ani lučavka žádosti, ani lučavka touhy nerozloží mi tebe, úsměve, hmoto, paprsku, tančící po mém žalu! Vždyť nevím ani, co cítíš, když dlouhé si rozplétáš vlasy, ni jakou se zachvíváš slastí, když do řeky sestoupíš v létě a voda se dotkne tvých prsů. Jak mám tedy znát, co děje se pod tvým čelem, jak přejít mám ze svého žaláře v žalář tvůj? Hle, součet radostí a žalu, jež jsi mi dala, tos’ ty, moje Ty! A součet úsměvů a slz, jež vyloudil jsem v tobě, to já jsem, tvůj Já! A když pak odejdeš, neznám již více z tebe než prázdnotu, bolest a poušť, již zůstaví duše v duši a horoucí tělo v těle. Ó Ženo, matko mládí z mého mládí, zda promluvíme spolu alespoň jedenkrát bez lstivého tlumočníka žádostivých slov? Zda hlouběji poznám tě jednou, než ve svém těle a duši, zda zvíme druh o druhu více než představu tvrdého druha? 29 Zda spatřím tě alespoň jednou, jak vídáme stromy a déšť, bez touhy, bez lítosti, prostou a nahou věc? Ó, chtěl bych tě rozbíti, na ruby obrátit, chtěl bych tě stáhnout jak zabité zvíře, bych poznal i teplotu, tkáň i červeň tvého masa! Znám tvoji chůzi; znám každý záhyb tvých kotníků i nejmenší svah tvého těla, jak dobrý rolník zná pole, jež obdělává, a umí je zříti i doma, když za prostým sedí stolem. Vím, kde se končíš ty, a kde se počíná svět: nevím však, jak se směješ, když na mne se neusmíváš, ani jak spíš, když nedýcháš po mém boku! Ach, jak bych chtěl, by života mého řeka jen na malou chvíli protekla korytem údů tvých! Jak chtěl bych alespoň jedenkrát tvými vzduch stisknouti zuby, očima tvýma si zaplakat, a jednou jen po nohou tvých si zatančit po slunné louce! Hleď, jsem jako přepiatý luk: své srdce jsem šípem vystřelil v zlatý terč tvého smíchu, ale ty’s vzdálila terč, a nemám již druhého šípu! A v hluboké tmě tvých očí duši tvou zřím, jak na bobku sedí v tobě a mně se vysmívá, zlým, tvrdým, nepřátelským úsměvem, jakým se nesmějí muži ani věci. Ó, proč jsi nejkrutějším nepřítelem z nepřátel mých, družko mých radostí, družko mých mladých dní! 30

EVA
Mlčela nebesa, mlčela panenská země. Brázd oráč budoucích, muž vzdorných a širokých ramen, muž vonný jako strom a těžký jako kámen nad spící Evou naklonil se jemně. Na trávě ležela, jak upadlý plod bílý. Jak na veliké květině se rosa na ní chvěla. Noc byla bezedná, muž pln byl smutné síly, a země čekala pod plavou tíhou těla. Jak podivno je spát, být žitím opuštěn! Tak ležet samoten až na samém dnu noci, mít ruce spuštěny a čekat bez pomoci, nevidět věcem v tvář a neznat jejich jmen, být vtisknut do země svou vlastní němou tíží a náruč nerozpiat, když lásky druh se blíží, mít oči zavřeny, již neobrážet svět, a v tichost svou být pohroužen jak svadlý bílý květ! Noc byla bezedná, zem plna smutné síly. Nad družkou svojí Adam nakloněn poprve slyšel čas, jak v nicotu se chýlí, a uzřel smrti stín ve spánku první z žen. 31

ŠÁRKA
Pod mými ústy vydechla země. Ryšavá lvice se vzbudila ve mně a ke skoku krčí se v lese. Na nahém stromě mám nahé tělo: svítání všechno je rozechvělorozechvělo, že touhou jak hladem se třese. V řemenech síla tak krásně se vzbouzí! Paže mám snědé, jak pruty se vzpouzí, jsem do výše napjatý luk. Nejsem již Šárka: jsem vzbouřená hlína, jež pod bičem slunce lokty své vzpíná, vonící mladostí luk. Do běla všechna jsem rozmilována; ústa mi ve tváři hoří jak rána, krev stromů mi do srdce teče! Jsem na hřbetech koní dorostlá žena, k zápasům lásky vycvičená a ztvrdlá jak rukověť meče. Ňadra má zrosená ovocem voní, tělo mé zlíbáno svítí a zvonízvoní, až omámí touhou, až srazí. Miluji, Ctirade, objetí smělá! Jak štít o štít zazvučí naše dvě těla, až na slunci budeme nazí! Pak miláček bojovník tiše se skloní by pocítil, létem jak líbezně voní kotníky nohou mých. 32 Já budu se dívati přes vršky lesů, ruku svou zlaskanou lehounce vznesu a vykřiknu v roh svůj nejženštější smích! 33

POLEDNÍ VÍTR
Jsem tak ponořena do sladkého ohně lásky, že nic jiného nechápu, než všechnu lásku. KATEŘINA Z JANOVA.
Již nemohu srdce své rozpjat víc; jsem maličká, umdlená žena, ohnivým šípem lásky tvé do ňader zasažena. Krvácím vůní jak mladá zem v dubnovém ránu pod rýčem! Jsem teplá jak brázda, jíž slunce chodí, vypiatá všechna jak boky lodí, jež na vlnách široce tkví. Och, sejmi mou sladkost, všechnu mne tíží; Srdce mé uzrává, můj srpen se blíží, což laskavý zahradník spí? Hleď, nejsem než ovoce natržené; noc hoří mi v očích jak den. Vichřice lásky čas duší mou žene, že nevím, co bdělost, co sen. Ó, vezmi mne na klín, zvířátko plavé, utiš mne, ukroť můj žár! A nebo mne uchvať, v srdce mé žhavé lásku svou zatni jak spár. Což neslyšíš, v žaláři rukou mých jak po tobě pláče můj smích? Přijď, Pane, smích můj osvoboď, jak polední vítr mne žeň: jsem zmámená tebou, jsem opilá loď, jsem nejprudčí, nejtěžší z žen! 34

HRA MÍČEM
Větérku jitřní, siťko má plavá, v níž zachycen uvízl motýlek čas, sestřičko lhavá, usměvavá, proč na srdce políbila’s? Na kraji daleké cesty ses bála, že možno je jíti a nedojít: a v náručí mém ses zlíbána smála, že možno je ztrácet a žít. Jak barevné míče’s mi házela slova, a slunce se smávalo k našim hrám; každého večera bývala’s nová, a každého jitra jsem zůstal sám. 35

STRACH Z LÁSKY
Ovoce dozrává, léto se sklání, i osud tvůj jednou se naplní: z hlubiny světa přijde tvá paní, již čekal jsi nadarmo tisíce dní. Tvá touha ji volala, jak dlouhé šly roky: noc co noc v temnotách slýchal jsi kroky, zem jimi zvučela, duše tvá celá byla jen stínem jejího těla. Nyní je u tebe: splněná, smavá šátečkem lásky ti na pozdrav mává, obláček bílý, jitřní smích, jenž přitančil lehounce do tvého srdce po chodidlech růžových. Nyní je u tebe: horoucí, tichá žhavými ústy v den mladý ti dýchá, a její touha zmámená usedá jako ohnivý motýl na tvoje ramena. Ty však ji nevítáš: netiskneš dlaní, jen se smutnou výčitkou díváš se na ni, víš, prosté je milovat, prosté je vzít – však srdce tvé touží se skrýt. Oči ti do dálek ulétají, s obrazem lásky si v oblacích hrají a čehosi je ti líto: že země už není ze zlatých par, že prázdny jsou ruce, jež milování nesly, že uprchly laně, šátečky sklesly 36 a tíží jen jistoty dar. Chtěl bys zas nesmělý u okna stát, nezlomit světla svou tíží, po štěstí toužit, štěstí se bát, naslouchat, zda láska se blíží, býti jen tichá, milostná stráž, jež vyhlíží v hlubiny jitra. Stesk tuláka znovu v očích máš a zaprosíš: zítra, až zítra. 37

ROZPJATÁ NÁRUČ
Rolničky radosti, chřestote smíchu, zářivé rakety šťastných dní, opilá spirálo hořících barev, písni, v níž tisíce písní zní! Třeskote dveří, jež radost otevřela, přívale plavý nenadálých jar, na vlnách trávy rozhoupaná těla, zavřená ruko, jež přijala jsi dar! Oblouky lamp, vy města tiché oči, jež bdíte za nocí nad steskem našich cest, prapory slavností, jež ve větru se točí, zápachu života, zápachu velkých měst! Mé okno, jež býváš jak růžová rána v mandlovém těle mladého rána, stole můj, o nějž má duše bdělá tak často se lokty podepřela, dešti, jenž vlasy mé míval jsi rád, mně líto je nocí, kdy oči mé spaly, mně líto je života, že je tak malý, že krátce jen můžem se pomilovat! 38

VLAK
V úkrytu hor, schoulena do sukně noci, podřimuje víska. Z komínů kouří se v májový podvečer; kol zahrádek, vonících vlaze bílým bezem, přejíždí vlak a píská. Vlak z velkého města; je krásně osvětlený, a z oken se vyklánějí, rychle míjejíce, udivené ženy. Och, jaká to kaskáda mladého smíchu bouří a přelétá kol, jak nevěrné, vzpurné a útočně silné je dunění železných kol! Jaká to krásná podívaná na srdce, neklidem bičovaná, jež vrhá kouřící stroj jak lidský ohňostroj utichlou, podhorskou tmou! Je to jak úder na bláznivý buben, je to jak na chvíli zažehlý duben, je to tak kruté a vyzývavé, a zase tak smavé a úlisně hravé, až srdce ti sevře bol. A víska kol tebe je náhle tak malá, jak byla by život svůj pozaspala v poduškách zelených strání. Z chlévů zní tesklivě žvýkání krav; 39 jak sepiaté ruce je vůně trav pod nocí, jež se sklání. Někdo jde cestou; jde schýlen a tiše, na chvíli postojí, pohlíží kolem – A náhle jak zřel bys vše s nesmírné výše: bělavé chaty s pokorným polem, večerů družnost, prostřené stoly, soumrakem loudavě kráčející voly, maličké okno, jímž do noci vidí tesknota zvířat a tesknota lidí, těhotnou zemi, těhotné ženy, a kolem jak nehybné, mlčící stěny hory a les – Nesmírnost času se z nesmírna dívá: a víska je náhle tak skrčená, tklivá, že bys ji pohladit chtěl. Cítíš, jak z květů se nesměle dívá, jak schoulena u země zpívá a zpívá svou chudou písničku života. 40

PODVEČER ŽNÍ F. Novoveskému.
Hospodář usedá na zápraží; chýlí se podvečer žní. Léto je dobré, úroda dobrá. Vlídné je plynutí dní. Hluboko pod nebem pokojným pokojná leží země: a nad obrazem všech známých čar srdce ti bije tak jemně, jak vešel bys’ v teplý útulek; a co se na večer sklání, v srpnu tvé duše vyzrává laskavé odříkání. Zavzdychne louka; jdou koleje v dál. Mateřídouška voní; a před tebou hory jak mateřská dlaň rozlehlost života cloní. I cesta je rovná s večera; a jak se tak zadíváš do šera, všechno je daleko, všechno je blíž, že srdce tvé zmámené neví jižjiž, ve kterém věku bdíš. Den co den, stejně po léta, s výšiny cesta jde v údolí, bílá a rozjetá. A kdysi tou cestou šel mladý hoch, na nohou bláto, déšť ve vlasech, a bláhová písnička dálavých ploch výskala na jeho rtech. Hoch bezbranný, vroucí a hravý pad’ ústy do vlhké trávy: „Já dobudu ohromný, radostný svět!“ To bylo mu lhavých osmnáct let – Nedobyl světa; přes hory nešel. Ukryl se v tichosti kraje, jen do sebe naslouchal puklinou srdce, 41 jak obilí života zraje. Čekával také na dobré žně; vídával svoje děti, hladové hnízdo jestřábů, křídloma neklidu chvěti. Tehdy se zadíval na cestu. Byl shrbený, maličký, lysý, a v podvečer duší mu zavzlyklo nějaké zrazené kdysi. Odešel, dobrý hospodář. Miloval zemi, s níž žil. Druh večer, jejž měl tak věrně rád, neřekne ani „byl“. Rovná je cesta s večera: a jak se tak zadíváš do šera, všechno je daleko, všechno je blíž – má lásko, zda víš? Stesk hrdý a přísný jde s polí; srdce je zchudlé, až bolí, a k pláči je líto čehosi, co nelze vyčítat. Hospodář vrata zavírá. Rač, Pane, dobré žně dát! 42

HODINA POKUŠENÍ
I
Což, Bože, již nadchází večer můj? Stín mého srdce se dlouží. Čas oněmlý, nejtišší nepřítel můj, samotou mou se plouží. Chladné jsou ruce; chladná jest láska; myšlenky visí mi v čele jak netopýři, čekající noc: což se již stmívá v mém těle? Slunce již nezáří do očí mých; jsou daleko rozkvetlé louky, daleko lidé, daleko družné podvečery; nad světem spuštěn jest jediný závoj, jediný závoj nesmírný a šerý. Mé tělo mne tíží; i duše má k prachu se chýlí: což stanula řeka mých dní, jež plynula úsměvnou lučinou? Což nikdy již neuzřím světa růžovou skulinou, jež zůstane po šťastné chvíli? Ach, těžký jsem, těžký jsem sobě! Jak břemeno nesu se cestou, a cesta snad konce nemá! Někdo mne potkává, vlídně se dívá, někdo mi přátelsky v ústrety kývá: já chtěl bych mu říci, jak těžká je duše, však, Bože, i slova jsou němá! 43 II
Nemluví město, nemluví země; i duše má schoulena mlčí. Z tváře všech věcí jen zírají ke mně dvě studené oči vlčí. Ztrnula řeka; ni jediné lichotky svěží již nezašeptají stromy. V ulici, na žlutém slunci, jak čelisti otevřené, číhají vymřelé domy. Jediná hodina, nesmírná, žlutá, jsou večery mé a rána. Och, kdyby v mém nitru, na místě srdce alespoň bolela rána! Čas míjí mne, míjí jak řetěz, jenž v hlubokou studnu se spouští; jen vzpomínka na zem’, strážce můj spící, mne zchudlého neopouští. Jsou ruce mé živé? Je třicet mi let? Je daleko do léta? Chlad ďábel jak jestřáb holubici srdce mé oblétá. Oči má lhostejné; k ničemu nesvádí; jenom se dívá a dívá – Soumrak se sklání; a moje duše tichá jak sestra umdlená mi na rameni vzdychá: „Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá!“ 44

NEMOCNICE
Čtyřicet spalo nás pod nízkým stropem v zatuchlé světnici: čtyřicet zpocených, zlomených těl, v nichž života pohyb zkameněl, dýchalo tepel svých směsici v ovzduší zvířecí, dusící, v němž umlklý výkřik nožem tkvěl. Jediný kahan, jediné světlo studeně žluté, jako dvě zlodějské ruce, nelítostné a kruté hmatalo tmou, po přikrývkách hmatalo, těžce se ježících, po hřbetech ohromných zvířat, na břichu ležících pod kamennou, špinavou oblohou. A vidíš – och, čtyřicet zraků do šera zírá, čtyřicet párů očí, z nichž každému těžko se zmírá, čtyřicet srdcí, jež tělu lhou. Když šedivý hřbet se nehýbe vedle, jsi náhle osamělý, a je ti, jak spící světnicí by nějaké zvony dunící těžce a slavnostně zněly, jak kdosi by v bláto byl temnotu zhustil, jak kdosi by z rukou svých ruce tvé pustil, a ty jak bys hluboko, hluboko padal – Vztyčíš se, zmučený, v loži. Slyšíš: jde zemí čas boží, jde vteřin svých němými kroky. Vedle hřbet šedivý nehybný leží: 45 a náhle i karbolu zápach je svěží uprostřed kalného, zhoustlého ticha, jež čtyřicet úst ti do tváře dýchá, čtyřicet úst, z nichž jedna snad, Bože, jsou lichá! A všichni se díváme k oknu, jež bledne a bledne jak rána v špinavém mase zdí: a čekáme všichni, jak svázáni na pomoc, až světlo v nás protrhne mlčení, až světlo zodpoví, kdo zemřel z nás v tuto noc... 46

USMÍŘENÍ
Podzim jde k horám; já zůstal sám. Vím, obelhal květen, i srpen byl klam: však bylo i krásné tak nadarmo kvést. I nevěrná ústa líbala vřele, i nevěrná radost zvonila v těle: byl slavný i smutek bezcílných cest. I za jizvy děkuji, jež v srdci mi hoří, laskavé stopy po teplém noži. Chválím i ruce, jež nejvíce vzaly, když touhy mé nesmělé v loktech jim spaly. Vím, lhaly mi lásku; i blízkost svou lhaly, však lhouce snad z hlubiny milovaly. Podzim jde k horám: jde do srdce mého. Je těžký plod života osamělého. Však západ je krásný: je široký, tichý, víš, někdo ti pokorně odpouští hříchy, a zanikáš v moři, jak krůpěj, jež není. Je laskavé s životem usmíření. 47

PROSTÝ VEČER
Tak jednou i tulák si zasedne v pokojné světničce bílé: bude to na sklonku letního dne, kdy zralostí těžké jsou chvíle. Nebudu dobrý, nebudu zlý, jenom se uschovám v kraji: a srdce mé k zemi se přitulí, zem k nebi, jak bývalo v ráji. Utvrdlý budu, vonný jak kmen, v náručí těžký jak kámen, a pohled můj poklekne usmířen na vzdornou šíři mých ramen. Přes květy, myšlenek zábradlí, má duše se nad propast skloní, a k Bohu, jenž bdí, se pomodlí za vše, co míjí a voní. Pak zavolám syny a ženu svou, pokloníme se spolu, a sdruženi stejnou tesknotou k prostému zasednem stolu. 48 Chléb bílý, dnů letních zajatý jas, na rukách potěžkáme. Hodiny srdcí změří nám čas a bude vše dobré a známé. Sen, motýlek neklidný, letící tmou, v teplé nám usedne dlaně: a nad naší světničkou ztracenou zavane silný dech Páně. 49

JITŘNÍ CHVALOZPĚV
„BuďBuď chválen, Pane můj, za naši sestru zemi, jež nosí nás a živí. SV. FRANTIŠEK Z ASSISI.
K vám hovořím, kameny na živé zemi, k vám, ptáci, již teplými perutěmi se vzpíráte o mladý vzduch! Ku slovům lásky je hodina krásná! Tělo je hluboké a, holubice šťastná, k zemi se dívá můj duch. Hle, země, jež odnímá, země, jež vrací! Bratří mí kameny, má děťátka ptáci, co že jsem víc? Jsem chodící stromek, kámen, jenž zpívá, jsem ratolest zelená, jež v přívalu lásky se kývá, tíž plodů čekajíc. Jsem široké koryto, jímž krásně čas proudí, jsem rozpjatá náruč, jež životem bloudí, domov svůj hledajíc. Znám výkřiky hor, znám pobřeží tichá. Nesmírný život i mými rty dýchá, je ve mně, já celý jsem v něm. Jak ohniskem žhavým jdou srdcem mým hlasy: ptáci jím létají, žloutnou v něm klasy, až něhou jsem do hlubin něm. Ó, co že já malý tak hluboko slyším, že hovořit mohu k hlíně i k výším, k životu, k smrti i k sobě? Čím zasloužím, rcete, že smuten smím býti, že s květinami, Pane, dovolil’s mně bdíti v radostné jitřní době? 50 A za to ti děkuji: že lehké mám dlaně, že věci jsou teplé, že položit smím je na ně, že břemeno lásky mne tíží; že duše má bydlí v tak líbezném těle, že s palouku přehlédnu nebe tvé celé a všechno že ke mně se sníží. Za to ti děkuji, že’s duši dal smích, že paprsek vlídný mým srdcem se mih’, že poznati mohl jsem šíři tvých cest, a na nivách života že’s dovolil, ó Pane, lásce mé pokorně kvést! 51

MÁ DUŠE
Má duše, vinice pokorná, na vláhu radosti čeká. Nad ní jde slunce, kolem je země; ona je mírná a čeká. Čas, sladký vítr, přehání dny jak nadechlé obláčky bílé, a spojuje v lásky živoucí proud mé chudé i zjasněné chvíle. Mé zvučící srdce jak mladý strom sbratřuje vítr a hlínu; země, má chůva, je houpává, když smutno je na jejím klínu. Je živá i noc, jež mlčí v šíř; jsou hluboké věcívěci, jež raní: mé srdce i za spánku cítívá, že chýlí se k měsícům zrání. Má láska je sestřička ptáků a vod a všeho, co pro úsměv vzkvetlo: komu se na srdce položí, netíží více než světlo. Skulinou očí dívá se v svět; dívá se vděčně a vřele, a štěstím-li tělo se usmívá, celá se ukryje v těle. Má touha, můj bouřlivý zpěvavý pták, často mně odlétá k jihu a lidským mým očím zůstaví jen vzpomínek světelnou rýhu. Však rád ji mám, že je tak toulavá; to křídla jí pevní a šíří; vždyť jednou, vím, na vždy se vrátí k nám a s životem krásně se smíří. Má duše, vinice pokorná, na vláhu radosti čeká. Slunce ji žehne, větry ji mámí, noc k zemi ji tiskne a leká. Však slunce je dobré, jsou větry dech boží, a noc jest jen na očích dlaň. A duše má prosívá z hluboka: tvá, živote, vůle se staň! 52

LETNÍ DEN
Hoj, to je den! Na všech ploškách svých je krásně vybroušen, že jako zlatý obláček, jenž nic už neváží, tvoje srdce zmámené až k nebi odráží. Hoj, to je den! Jako by byl z plástve medu celý vykrojen! Vzduch je čerstvě nadojen, a letní pohoda na jazyku sládne ti jak rozmačkaná jahoda. Hoj, to je den! Jako bys byl znenadání do naha vysvlečen, proměnil ses v mladém ránu v zápasníka muže, jemuž sype červenec na tělo růže, růže... Hoj, to je den! To jistě jeho cípy drží tisíc mladých žen, a proto je tak průhledný, a proto každá chvíle přetančí tak lehounce a střevíčky má bílé. Hoj, to je den! Od východu k západu je krásně rozprostřen, slunce nad ním opsalo svůj velký zlatý kruh, a každý stojí uprostřed, každý je mladý bůh. 55

BÁSNÍK
Kdybych dnes byl rybářem na probuzené řece, to jinak by tě, osude, vzepřely moje plece! Já neměl bych už srdce těžké břemenem cizích žalů, byl bych jenom krásná souhra číhajících svalů, byl bych pevný jako muž a lehounký jak dítě, po světě bych rozhodil úsměvu zlaté sítě a jako rybář lásky na své jitřní lodi ulovil bych vše, co pro radost se hodí. Nebo bych chtěl být dělníkem, jenž na železné páce do jitřního úsvitu bubnuje útok práce, jenž slunce vidí skrze dým a potem cítí zem a jako mladý zápasník je natřen olejem. Pak po zápachu poznal bych své ruce i své tělo, a na večer, kdy v temnotách by zapříti mne chtělo, já věděl bych: hle, to jsem já, zde končím, začínám, a to je tvrz, z níž srdce mé se brání temnotám. Ale já jsem básník – a to je srdce, jež bdí, srdcesrdce, jež roste ze svých ran a nikdy nezradí. Břemena bratrů má ramena drtí, jsem tisícem životů živ a umírám tisícem smrtí, za cizí poutníky na dveře tluku, za němá srdce nastavuji ruku, za cizí viny se kaji, jsem hořící duše, vyhnanec země, touhy všech lidí se křižují ve mně, 56 mé oči se za všechny ptají. Jsem plavčík, jenž z koše se do temnot dívádívá, a když se připozdívápřipozdívá, věří a zpívá, jsem posel, jenž chvěje se bázníbázní, aby nezbloudil. Z tisíců neznámých srdcí jsem se narodil, protože musil přijíti sen pro tisíc zrazených mužů a ponížených žen, protože život je tvrdý a dlouhý a je třeba touhy, protože lidé jsou pod svou tváří krásní a je pro ně třeba ptáků a květin a básní. 57

ČTYŘI TĚLA
Dnes bych chtěl mít čtvero žhavých srdcí a čtvero mladých těl, zázrakem se rozštěpit na čtvero mladých hochů, abych mohl nastaviti slunci větší plochu. Jedním tělem vyskočil bych na vzpurného koně, když si štěstí nejde pro mne, vyjel bych si pro ně, byl bych rytíř bláznivý, jenž za stínem se žene a na černé srdce noci má kopí napřažené. Druhým tělem s mladou ženou šel bych do polí, kde láska chutná jako chléb a srdce nebolí, kde lidské oči, políbeny, štěstím krásně svítísvítí, jako by dva kousky nebe spadly mezi kvítí. Třetím tělem vyrazil bych s obnaženou hrudí, stisk bych v náruč jarní jitro, jehož hladkost studí, s větrem bych se křížkoval, do země zakles’ nohy a z mladých prsou zavolal na mladé bratry bohy. A moje čtvrté tělo by na kříži umřít chtělo, aby moji lásku ve víno proměnili a dali píti všem, kdož marně žízniví byli. 58

ČERVENEC
I
Mladý den, jakoby tisícem ramen vyzdvižen, krásně se vyklenul nad spící tajemství domů. A hned celé město vzkynulo smíchem jak požehnané těsto a vystřikuje jako řeka, chycená v nádrži, až se skoro obáváš, zda ulice všechno to udrží. Slunce je ryšavý buřič a řeční na nároží: že už na všech stranách města velké ohně hoří, do oken hází letáky, od srdce k srdci se vine – a město v zlaté díži léta až pod nebesa kyne. A náhle, zaznělo to tak líbezně a táhle, na všechna prostranství snesly se stříbrné tóny, jako by každý dům byl chrám a rozhoupal všechny zvony. To na zelené stráni, která je měkkou poduškou, vyndanou k provětrání, povaluje se Červenec a na křídlovku troubí. A z hloubí každého člověka – a dnes jsou všichni dárci, a nikdo už z pýchy nečeká – vystupuje láska, ukrytá mlčící tváří. Nyní jsou všichni krásní, svým vlastním světlem září, a obloha je slavobrána, kterou ještě dnes všichni, kdož v ně uvěřili, vstoupí do nebes. 59 II
Tisíc mladých mužů a tisíc mladých žen zdvihlo na ramena letní den: a nyní je celý jediné vlání, jediné mladé pousmání, jediné houpání šatečků bílých na nohách útlých a rozmařilých. A slunce, jak padá do dlaní, hned v dukáty se promění, jež neděle máma hází svým dětem, aby se vesele proběhly světem, který je dnes jak slavná pout, že chtěl bys ho celý obejmout. A každý lesík je zelený krám, tam lásku si koupíš, půjdeš-li sám, za jeden pohled zlatý: neboť dnes, když vejde v les, i tulák má oči jak svatý. A nebo si lehneš do trávy; zábavný podnik je louka, mandelinka je výstředník, jenž po stéblu k nebi se souká, čtyři orchestry cvrčků tam bez ustání hrají a zlaté prapory slunce nad každým vchodem vlají. Vzduch je dobré víno, jiskřící do zlatova: až se ho duše tvá napije, povstane mladá a nová, zahledíš se k oblakům, uvěříš, že pluješ, a na konec se do své duše bláhově zamiluješ. 60 Nebo na louce potká nás opilý Červenec: nejkrásnější holka řekne mu o tanec, a my se stisknem kolem něho v hradbu živých těl, by se o nás mladý smích až k nebi odrážel. Pak nejsilnější z mužů ho vyzve na zápas: červenec se změní v zlatý letní jas, nikdo z nás ho nezachytí, nikdo nepřemůže, to nebude už červenec, však usínající růže. A tehdy slavná, tichá noc mu přijde na pomoc. Hvězdy nám nasype do očí, v závrati touhy nás zatočí, – och, měsíc má zbloudilou, smutnou tvář! Pak naše srdce prosící a na dlani temnot se chvějící položí na oltář. 61

JÁ
Já vím, že nikdo ve světě širém mně není podoben. Jsem jako tkadlec, jenž z prostoru a času po svém a pro sebe tká si den. Myšlenky, jdoucí světem, na vlnách mého srdce jinak se pění. Jsem za noci jiná tichost a ve světle jiné dění. Den radostný, který nic neváží a od srdce k srdci se odráží, v jiný se rozstříkne smích na zubech mých. Jiný je vzdech, jejž z tonoucí lodi vysílám do dáli, radost má nikoho nesytí a žízeň má nikoho nepálí. Jiný je stín, jejž silnicí jda rozsévám po kraji, pod sluncem Evropy do vlastní tvrdosti dozraji, jiné jsou sny, v něž svět si proměňuji, sám nejsem nic a sám si dostačuji. A potká-li mne jednou vyvolená žena a v údivu své lásky padne na kolena, to proto, že z bolesti světa jsem uhnětl vlastní žal, že nikdo jako já se na ni neusmál, že z milionů mužů na světě jenom v mém náručí zvadne nebo rozkvete. 62

TĚLO
Opatrně a krásně, jako se skládají líbezné básně, kosti tvé sílily a vrstvilo se maso, aby ses zrodila, živá a horoucí kráso, tělo člověka, jež v útrobách hmotu přetavuješ v duši a do něhož světla a zvuky buší jak boží kladiva! Tělo, ty zázraku smrtelný, lodičko, spuštěná na míjející dny, tajemná chemická laboratoři, v níž osudu věčná lampa hoří, ohromná centrálo, vysílající zprávy, kříženče nicoty a boží slávy, tajemství mystické na dně masa, symfonie ticícihlasátisícihlasá, všední dive, hřmotný a něžný, člověče světoběžný, hleď, z nejhlubších útrob tvého těla myšlenka k bohu vyletěla, a láska tvá, hnaná stroji tvého břicha, vzepjala se do vesmírného ticha jak hořící květ, a stvořila znovu svět. 63

OHNIVÁ VLNA
To je můj den! Dnes nevyjdu, tichý a bázlivý, dveřmi ven, ale vyrazím okno a rovnou do něho skočím, aby mi najednou vystříkl na horká ústa a k očím. Skočím do něho rovnou ze své peřiny, protože je mi třicet let a škoda je každé vteřiny, protože léto na pozdrav mi zlatými prapory mává a protože ten, kdo přijde dřív, také více dává. Dnes nevyjdu z domova vraty; bylo by mně to líto, protože cítím, že dozrává čas a něco je pro mne skryto, protože dnes se podívám do očí svému štěstí a bude-li se zdráhati, srazím je odvážnou pěstí – Mé srdce je bláhová lodička, dívka se na ní houpá. Protože je však skoupá, protože je hloupá, bojí se, že by si zmačkala běloučké své šaty, a proto prý se mnou neskočí a půjde raději vraty. Ale já už jsem na řece, já už po ní pluji a opatrných panen více nemiluji. Řeka je světelná, hluboká, a jedna veliká vlna, která jde od země k nebesům a zázraků je plna, na bílém hřbetě mne nese. Och, jistě že dneska ztroskotám a mladou ženu v lese! Bude tam jako léto spát na hebké podušce mechu. Já se k ní přikradu po větru, stočím se po jejím dechu, slunce mi oči pozlatí, červenec půjčí svou masku, 64 a já ji náhle přepadnu a na srdce políbím lásku. Ona se bude zdráhati, snad si i na trávu klekne: neboť když žena zápasí, snadno se po slunci smekne, a nahé rameno v trávě zasvítí křehce a hravě, – rozmáčkne třebas i jahody. Pak už je žena jen ohnisko letní pohody, všechny květy v ní kvetou, všichni ptáci v ní zpívají, všechny borovice kleknou a její jméno vzývají. Obloha vzepne se ve vzdušný stan nad jejím prudkým tělem, a ona je celá stříbrný tón ve vzduchu omámeném, pod dlaní všechna se rozsvítí, pod ústy všechna voní, a vzduch je teplý jak mléko a z jejího prsu se roní. Och, jak je krásná a milostná! Vlnění obilných plání doznívá lehkou ozvěnou v boků kolébání, a všechna horká křivka přezrálého léta s jejím pružným klínem se v jednu slávu splétá. Les dívá se jejíma očima; a když je pozdvihne ke mně, to z hluboka k nebi povzdychne usínající země. Den jest kol ní jak zlatý kruh, a ona jest v jeho středu. Světlo, jež stéká jí po těle, má nasládlou hustotu medu. Zlatí ptáci se slétají na její ramena, a země jest pod tíhou jejího mládí horká a zmámená. Čas plyne, potůček konejšivý, u jejích oblých nohou, všechny tvé plaché myšlenky se napojiti mohou, a v hladině se odrážejí bílá oblaka, jež plují a plují a plují nad hlavou tuláka... Jaké je ticho, jaké je ticho pod jejím úsměvem! 65 Země je vlídným doupětem, země je domovem, někdo tě béře za ruku a ty až do hlubin víš, že letní noci jsou nesmírné, ale že nezbloudíš. Někdo ti, poutníku, ustlal dnes na svém mladém klíně, neptal se, odkud přicházíš, neptal se po tvé vině, jenom když stál jsi už na srázu svých těžkých a zoufalých chvil, jediným úsměvem pochopil vše a celý tvůj život políbil. Ó ty, již jsem potkal v čase žní, července mého ženo! Budiž tvé jméno i tělo tvé i srdce pochváleno! Slunce mi oči zlatilo, a mezi svěžími listy můj úsměv klečel před tebou, až zdál se tichý a čistý. Ale já nejsem lesní bůh, jsem jenom smutný dobrodruh, jenž od východu k západu své těžké srdce nese a někdy zbloudí o polednách v hořícím letním lese. Snad zítra, až nad zemí vykřikne třeskutá polnice jitra, já zase půjdu a zradím, protože jsem poraněn svým mládím. Ale v noci, až uvidíš, že hvězdy slavněji planou, to moje duše z daleka ti mává na shledanou, a za jitra, až políbí tě vítr na ňadrech, to nebude už vítr, to bude lásky dech. Já navždy tě v sobě uzavřel v líbezné hodině. Snad tehdy zrálo mužství mé a blížily se žně. A nyní, nyní už nezapomenu, neboť to bylo mé poledne, a tělo mé potkalo ženu, 66 a nejkrásnější polibek, který jsem uschoval, zemi a létu a naději jsem na tvých ústech dal. Ty budeš se mnou, ty budeš ve mně, ty ve všech hlasech zazpíváš ke mně! Najdu tě v oblacích, jež plují a plují, a ve všech ženách, které mne pomilují, ve hvězdách, v trávě, v poledním úpalu cest na brutálně řičících křižovatkách měst, ve všem, co mne potká a co se usměje, políbím s pokornou vděčností tvé růžové šlépěje. A jednou, až po dlouhé pouti stanu na vysoké hoře, a uvidím lesy, města a srdce, slitá v jediné moře, tehdy před mlčícím soudem padnu na kolena, a celou duši svou, jež žíznila po štěstí, celým svým životem, celou bolestí zavolám k městům a k lidem a v hluboký černý les – to srdce mé bude už ptákem, letícím do nebes: Budiž pochválena, července mého milenka a žena! 67

ŽENY
Miluji ženy, jež na útlých nohou jak vzpomínka do srdce vtančiti mohou, ženy, jež v náručí domovem svítí a ovinou slovy jak věnečkem kvítí. Miluji ženy vzpurné a mladé, jichž úsměvy slibují, polibek krade, jež rozkvetou s večera, po ránu zradí, protože do dálek volá je mládí. Miluji plaché a marné ženy, jež láskou jsou k bolesti přetíženy, ženy, jichž ústa zulíbána zahoří krví jak nesmířená rána. Miluji ženy ryšavé, zlaté, jež hřešíce nejhlouběj, nejvíc jsou svaté, ženy, jež pod dechem lásky jsou zmámeny, když je však obejmem, navždy jsou vzdáleny. 68

TŘICETILETÁ
Na trávě stojím, nohy mám bosy; srdce mi oněmělo. Ovocem voním pod kapkami rosy, nejsem již žena – jsem tělo. Jak bolestná rána hoří mi ústa, touha mi nařízla tvář. Jsem k bolesti plná a k bolesti pustá – což moh’ by být život lhář? Ohnivá vlna mne na hřbetě nesla, zněla jsem jako zvon. Pod vlastní tíží jsem třikráte klesla, než našla jsem nejčistší tón. Nyní chci do srdce lásku jak nůž, nejsem již tělo – jsem žena! Z milionů mužů jest jeden můj muž: chci býti umučena. 69

DVĚ TVÁŘE
Rozpálen chladem, přesycen hladem, v rukou růži a nůž, ohlušen tichem, umučen hříchem – zrazený muž. Mrazivý plamen, slova jak kámen, nikým nestržena, v dálku se dívá klame a zpívá zrazující žena. 70

NÁVRAT MARNOTRATNÉHO
Hodino návratu, hodino líbezná! Otcovský dům je zas dokořán, a duše, jež vrací se s daleké pouti, je zmámená něhou svých ran. Na dlani domova noc je tak tichá. Neklidné srdce už nepospíchá a usedá nesměle v kout. Věneček prostých vzpomínek vije, pod matčinu písničku celé se skryje a dá se až do dna obejmout. Lampa je na stole. Kam padá zář, věci jsou věrná a laskavá stráž, jako by v noci zlých přání a tuch kol tebe splétaly stříbrný kruh. V zahrádce pod okny reseda voní; jsi doma, a svět tě už neleká. Chvíle jak skleněné korálky zvoní a láska je pro tebe navléká. Nějaký svatý a pokojný stín políbí zmučené čelo: není již touhy, není již vin, kdos vysvětil znovu tvé tělo. Jsi maličký, ztracen, a nežádáš více. 71 Domov má nad tebou stráž. A srdce je bílá holubice, již nesou na oltář. 72

POKOJNÉ CHVÍLE
Nyní jsi u mne; pokojné chvíle jdou v okna jak do zlatých bran, slova jsou jako obvazy bílé, jež položil kdosi na ústa mých ran. Nyní jsi u mne; po bludné pouti vítá mne vlídná světnice. Och, moci na stín svůj zapomenouti a ukrýt se pod úsměv světice! Ruce jsou jako dvě křídla bílá, všechno se usmívá domovem: jaks’ mi je na srdce položilapoložila, já věděl, že nezemru s tímto dnem. 73

MILION
Milion srdcí jde světem; milion toužících těl, jež čekají, schoulena bázní, kdo by jim otevřel. I v ulicích potkat lze lásku. I na křižovatkách cest dva osudy, jako had s hadem, v sebe se mohou vplést. Milion srdcí jde světem; milion horoucích žen, milion moří lásky, jež nemají břehů ni jmen. Na všech nárožích stojí neviditelní žebráci, však člověk je tvrdý a skoupý a dobrého slova neztrácí. Z milionů samot je utkána každá mlčící noc, a každá chvíle, jež míjí, je výkřikem o pomoc. Lidské oči jsou ptáci, letící do daleka. Každé srdce má domov, v němž někdo je nadarmo čeká. Každá cesta je rozcestí, na němž bloudíme, a chceme-li nejhlouběj milovat, nejhlouběj mlčíme. 74

PODAROVANÝ
Z nesmírného prostoru – a nebylo tam dveří ani nejmenšího otvoru – duše má vrátila se ke mně, a jako nemocná, jež spouští své průsvitné nohy, dotkla se země. V nesmírném prostoru bloudila za dlouhé noci. Tělo mé nechala bez lásky, bez pomoci, a se zavřenýma očima je složila jak loutku do nejtiššího koutku, a odešla do krásných zemí, kde jsem snad kdysi byl, myslíc si tisíce věcí, kterých já nemyslil. A zatím moje ústa, jež bez ní byla vypleněná a pustá, dýchala komnatou – och, důvěrný šelest věcí, ukrytých tmou! Ale nyní se navrátila ke mně, vstoupila do rukou mých, mým očím vrátila touhu a ústům vrátila smích, a protože to nebylo ještě dosti, připojila je k celému tělu nepokojem a zvědavostí. Tehdy jsem otevřel oči, a bylo to shledání, jako bych vracel se s daleké cesty, jež trvala tři sta dní, byl to návrat, na nějž jsem čekal a na nějž všechno čekalo. Ihned se počalo kolem překrásné divadlo, jež viděl jsem poprvé a viděl po tisící – je to vždycky zázrak, když probouzí se spící – 75 a jemuž pro tichost chvílí dáno jméno rána, protože všechna srdce i těla jsou dokořán zotvírána. Spatřil jsem slunce, jak zlatými provazci svazovalo stromy, svazovalo komíny a domy, v nichž byli ukrytí diváci jako já, a v jediné město sepialo domy a stromy a nad městem zvonily zvony a přeletovali ptáci, živá slova lásky, jež od boha k lidem se vrací, jak tisíce bílých praporců jitřní vánek vál a ústy, puklými v zlatou jizvu lásky, den do oken se mi smál. Světelné paprsky se proplétaly a chvěly, jako by se objímaly průsvitnými těly, a procházely mou zornicí, aby v mé duši odpověď vyvolaly, stříbrně zvonící. Neviditelná tělíska oknem se na pochod dala a slavnostně vtrhovala do mých chřípí, abych mohl říci, že venku dnes voní lípy. Neslyšitelná slova přicházela ke mně a sedala nesměle v kout, protože bála se obejmout onoho hřmotného člověka, jenž schválně se schovává v poduškách, jako když na nic už nečeká. Ach, slova jsou někdy hluboká! Nejkrásnější je odpověď, jež na otázku nečeká, 76 nejkrásnější jsou slova, jež vstupují bez tváře a která ti neznámý na srdce složí jak květiny na stupně oltáře. A jak jsem ležel, nocí a spánkem voně, viděl jsem bílou silnici a na ní vůz a koně: Děvečka pevných stehen, na krku červený šátek vyšla z vrátek a nadojila mléko, když jsem ještě spal, zatím co venku v pološeru pták cvrlíkal. Vy těžké ruce, vonící teplem chléva, jimž ve dlaních se mladé světlo slévá v krůpěje mléka, vy ruce, jež jste pro mne přerušily své tiché zkřížení, jak říci vám mám, že láska má nadarmo čeká na vaše znamení? Víte, že nikdy se nepoznáme, že nikdy se nestisknem, že v bludišti světa snad ani se nepotkáme, abych vás podaroval alespoň úsměvem? Pak viděl jsem pekárnu s chuchvalci bílého těsta a drsný smích hochů v útrobách spícího města. A zatím co duše moje, plná cizí touhy a nepokoje, procházela se hvězdami, jež na stvolech stříbrných plály a na něž mé myšlenky usedaly jak motýli zmámení, 77 hodiny odbily čtvrtou a daly znamení, že je třeba, aby se vložily do pece bochníky chleba. Vy ruce, ukryté mlčícím městem a olepené těstem, jako by na dlouho přilnouti chtěly, jak vám kdy poděkuji, že jste za mne bděly, že jste mi připravily krásné shledání a daly mi chléb, jenž poklidem voní a všechna zlá přání zahání? Och, vy mé ruce neznámé, snad jednou se přeci shledáme! Však půjdeme kolem sebe cizí a okamžik radosti navždy zmizí, protože nejhlubší láska je němá a rukou nemá, by objala neznámé bratry a políbila je na rty. Před měsíci, když na loži ležel jsem těžký a spící, z Ceylonu vyplula loď do nesmírné pouště vod. Za nocí kolébal lodníky horký dech spící Afriky, v němž někdy se teskně rozechvěl dech usínajících palem a zápach černých těl. Ale lodní hřídele duněly vzpurně a vesele tropickou tmou. A zatím co ležel jsem, zbaven vlastní síly, 78 loď s krásnou bezpečností blížila se k cíli, přivážejíc kávu, kterou budu pít. Úsvitem dalekého rána sta rukou se napjalo jako pevná lana, a byly to ruce hnědé a bílé, jichž nikdy nestisknu za tyto chvíle, a kterým ruce mé neulehčí nikdy noci ani dne. A bylo třeba nespočetných zázraků, telegramů, vlaků, jeřábů a majáků, havířů, topičů, kupců, černochů, plantážníků – nikdo z nich nečeká ode mne díků – abych byl svědkem slávy, že v osm hodin ráno mám na stole hrneček kávy. Och, vy tisíceré děje, jimiž je těhotný každý den a každá noc se chvěje, jak mám vám poděkovat, že jste mne neminuly, že temnotou jste šly a po mořích jste pluly až k mému stolu, na němž se nyní křižujeme spolu s radostným úsměvem? Vy ruce daleké, ruce beze jmen, ruce všech mužů a ruce všech žen, jak políbit vás mám, že jste mne zachytly tak ostražitě, když jsem se rozběhl jak vzdorovité dítě, mysle, že stačím si sám? Ústa má neznají cesty k vám, a já vím, 79 že myšlenky moje na křižovatkách zbloudí, vyšlu-li je k vám s poselstvím. Otvírám tedy okno, do světa slavnou bránu, a dávám vstupovati ránu, v němž jste i vy a vaše neznámá láska! Otvírám oči a světlem je naplňuji, jež i vás laská, otvírám uši, a sluch můj zmámený slyší, jak vzpíráte mladý den tisíci rameny. A v každém hlomozu, v každém zvuku přes prostor tisknu bratrskou ruku, a vy to víte, och, vy to víte a jako milostná křídla nade mnou šelestíte. Nuž – srdce své otvírám! Bude-li něčeho třeba vám, vztáhněte se a vemte, neboť i dávat je veliký dardar, za nějž se modlím do zlatých par bratrského jitra! Ruce mé neznámé, ruce beze jmen, ruce všech mužů a ruce všech žen, vpadněte do mého nitra! 80

SYN MĚSTA
Dnes, město mé, och, dnes to vím, jak do hlubin těla i duše jsem tvým! V očích mi hoří tvá světla, i v nich jsou výkladní skříně, a zmatkem tvým jsem opilý jak po dobrém šumivém víně. Tvé orchestry v krvi mi řinčí, tvé reklamy v srdci mi planou, a já už nemám duši ustaranou, protože se svým úsměvem, se svýma nohama jsem taky krásná reklama pro továrnu zbožíboží. Já nevím již, město mé, kdy jsme si pohlédli do očí; však bylo to, jako když srdcem mi zatočí, spatřil jsem lidi a domy a nebe a tebe, a nyní mne neseš jak milostná řeka – je tisíc dní před námi, a každý na něco čeká, a já už nikomu na světě nezávidím, protože oči mé vstaly dnes z mrtvých a já tě vidím. Nezávidím ti, markýzi rokokový, protože ty už nejsi, a já jsem živý a nový, a ve mně tisíc zvonů na poplach života zvoní. Nezávidím ti kočár se čtyřmi bílými koni, mám boty z hověziny a jdu si hřmotně a těžce v krásné rovnováze po své dráze, po padesáté severní rovnoběžce. 81 Ni tobě nezávidím, sladký Tintoretto! Snad v Benátkách jsi viděl líbeznější léto, a pod mladou modří oblohy, když z jantaru byl den, snad bylo krásné objímat ramena nahých žen. Já miluji však těžce, jako těžce žiji. Každý den jest nepřítel, s nímž o lásku se biji, a do mých polibků a do mých plachých snů valí se kotouče dýmu z ohromných komínů. Ale já vidím věci, kterých tys’ neviděl: radost a bolest v zástupu, útoky tisíců těl, elektrické měsíce, svítící do ulic, železné ptáky v oblacích, stesk rovných kolejnic, bláznivé oči rychlíkové lokomotivy, – hleď, to jsou naše zázraky a divy, a já si zpívám chválu z plných plic. Och, jak mne večer hladí po žehnoucí tváři! Des Esseinte, ty starý voňavkáři, jenž’s umřel na pižmo a levanduli! My zatím na Transatlantiku ke všem čertům pluli, čichali jsme svět a polýkali saze, a nyní je nám blaze, že píšeme rok devatenáct set dvacet a přistáli jsme v Praze. Och, bláznivé večerní město! Jaká to závratná jízda! Jedeme bezednou nocí, vesmír nám na cestu hvízdá, země je rukou boží vržený míč – a my jsme tu stisklí a poplašení – život je věčné, tajemné dění, a my jsme uprostřed všeho, taky vášnivý proud, sami sebe neznáme, sami na sebe čekáme 82 a jdeme se obejmout. Město, co bylo bys beze mne! Jsem hlubinou tvého spánku a úsměvem tvého dne, ty srdcem mým biješ a hrdlem mým mluvíš a beze mne s nocí se nedomluvíš, jsem kus tvojí duše a kus tvého masa, jsem tvoje skutečnost, jsem tvoje krása, stiskni mne, pozři mne, a já vím, že zítra se znovu narodím. 83

PŘIJÍMÁNÍ
Temno je veliká vlna a vyšplíchla mne až sem, kde všechno dýše svatým pokojem. Odnesla mne, bezbranného, mezi čtyři stěny, o něž je můj život krásně podepřený, odnesla mne tiše za můj stůl, bych se velkým soustem noci nezalknul. Tak – nyní jsem rozsvítil lampu. Kreslí mi zlatý kruh, a já si usedám doprostřed jako nějaký bůh, prostora tiše se zavírá jako ulita a světlem milostným je všechna oblita. Konečně, duše má neklidná, konečně jsme sami pod hvězdami! Noc je ohromný stan, my bdící kočovníci, tady jsme my, a dole je město spící, tady jsme my, a v družném hovoru odoláme všem nástrahám a zlu. Och, nyní se věci vzbouzejí a vysílají zář! Skříň je stará paní, má usměvavou tvář, pamatuje ještě, když jsme byli malí a zámek-hubičku jí polámali. Psací stůl je stále hloupé štěně na svých čtyřech tlapách, jak se tulí k stěně, a se zdi na nás shlíží známý obraz moře. Och, kolikrát jsme v jeho vlnách utopili hoře, kolikrát jsme po něm pluli, když byl život chudý, kolikrát na zlatých plachtách jsme odvezli své nudy! 84 A nyní ruka truhláře, jenž urobil můj stůl, z dřeva se ke mně vztahuje – hodiny bijí půl – hledá moji pravici, a skrze němou noc člověk neznámý mi spěchá na pomoc. Nuže, starý brachu, byl’s mrzout či mladý hoch? Na co jsi asi myslil, když hobloval’s tento roh? Měl’s lásku nešťastnou či hodnou milenku, s níž v neděli jsi tančil někde na venku? Nu, tak dobrou noc! A jsi-li ještě živ, bůh ti odplatiž ten krásný div, že tady za stolem jsem jako v pevné tvrzi, že tady zažehnám, co bolí i co mrzí. A nyní ticho, věci! Dívejte se mi v tvář! Nyní já jsem kněz, stůl roste na oltář, a v prostoře mého pokoje se rozvíjí slavný děj. Hoj, noci, pojď také k nám, och noci, naslouchej! Teď rozevírám knihu. Přes prostor a čas mluví s mojí duší velký a bratrský hlas. Hovořím s krásným člověkem. Byl tak laskavý, že všechno, co srdcem vykoupil, nyní mi vypoví. On trpěl také jako já; však ze své bolesti ukoval meče zářící druhým pro štěstí. On se také radoval; však tichou radost svou vykoupil peklem a temnotou. A nyní ji béře jak světlý chléb, v rukou svých ji láme, aby z ní vystrojil každý den hostinu pro neznámé. Vezměte všichni a pojezte, totoť je srdce mé, sedmerým mečem bolesti 85 za vás probodené. Och, zazni, noci, jak ohromný zvon: neboť teď mezi nás sestoupil On, a jsme s ním sami, jsme s ním sami, kočovníci pod černým stanem a pod hvězdami. 86

NÁMĚSÍČNÝ PIERROT
Na vlnách temnot, v přílivu lásky umdlený měsíc bdí. Usnuli lidé, usnuly květy, noc lásku všech milenců zrcadlí. Stříbrní delfíni po nebi plují, v poměnkách hraje si měsíční svit, milenci z hrobu vystupují na ústech živých se políbit. Poměnky vadnou, jaro míjí, och, kolik už na světě umřelo jar! Hodiny lásky jen loučení bijí, léto nám nevrátí uhaslý žár. Nevěsta jede v umrlčím voze, věneček pluje po vlnách, milenec zemřel na skleněné hoře, sen jeho bloudí v temnotách. Nejdražší láska nejkrutěj mizí, hlubina mlčí, marno se ptát. Domů je daleko, svět je tak cizí – srdce mé, půjdeme spát! 89

ŽALM
Pastevec z rána vyhání stáda. Teplý dech ovcí chrání jeho srdce, a tráva vzdychá láskou pod jeho nohama. Je sám a sám, a provází ho jen jeho pes a stín. Ale on neví o své samotě. Jeho oči zrcadlí pokojně svět a jeho srdce netouží než dobře pásti ovce, jež mu byly svěřeny. Je starý, ale nevidí svého stáří. Slunce denně vychází a zapadá, a květy jsou každého roku stejně zlaté. Jeho duše nechodí rychleji než jeho nohy. Neví, že čas, jenž odešel, nikdy se nenavrátí. Neví, že možno umříti před svou smrtí. Bože, proč jsi mne neučinil pastevcem! Dělník den ode dne buší kladivem. Jaro přechází v léto, a léto se sklání do zimy. Ale dobré údery kladiva neohýbají jen železo, nýbrž i čas. Ruce bolejí únavou, a duše nemá pokdy býti větší než jejich dlaně. Naučí se od nich dobře uchopit a pevně sevříti; a buší do železa, jako by bušil do osudu. Každým dnem umírá, ale neví o svém umírání. Neví, že člověk může žít i po své smrti. Bože, proč jsi mne neučinil dělníkem! Námořník křižuje moře a míjí země, a moře je pohyb, jenž nikdy neustává. Stále přichází a stále odchází. Neví však, že příchod je bolest a odchod je bolest, a smrt že je nejtěžší loučení. Přichází bez naděje a odchází bez vzpomínky. Neví, že možno minouti štěstí. Neví, že možno se minouti s životem. Bože, proč jsi mne neučinil námořníkem! Proč jsi stvořil toto opuštěné srdce, jehož nechrání teplý dech ovcí? Proč jsi mi dal tuto duši, denně umírající, aniž jsi vložil v mé ruce sílu kladiva? Proč jsi mi dal tuto neklidnou touhu, jež mne celého přesahuje, jež věčně míjí a věčně pluje, aniž se nebojí loučení? Proč jsi mi dal mé ruce, aby mne olou- 90 pily, mé srdce, aby mne zrazovalo, a mé oči, aby mne naplňovaly temnotou? Proč jsi zavřel mou lásku do temného žaláře, v němž neslyší než úzkost vlastních vzdechů? Můj Bože, proč? 91

MELANCHOLIE
V podzimních večerech, kdy lampy plachá zář jak zlatý motýlek se pod sklem ticha chvěje, kdy noc je zrcadlo, v němž moje cizí tvář samotě živého jen mrazivě se směje, kdy v hloubce pod vodou vzdychají mrtvé lesy a růže v zahradách šly dávno, dávno spat, zatoužím hrát si s umdlenými vlasy a stříbrem měsíčním je proplétat. Tehdy ruka tmy v má prázdná okna bije, mé srdce umdlené již na nic nečeká, a vlastní život můj je stará melodie, již ozvěna mi vrací odkudsi z daleka. 92

PÍSEŇ SOUMRAKU
Již unaven jsem, Bože, marnou lásky poutí! Má hlava na rameni touží spočinouti a dívati se v teskném pousmání, jak slunce tvé se za obzory sklání. Jsem smutný cizinec, jenž nikde domov nemá. Zem syna zapírá, a obloha je němá. Tvá jara mučí mne, a bolí tvoje léta: je ranou do srdce i motýl, který vzlétá, jsou nože květiny, jsou samotou tvá města a nad propastmi hříchu jde tvoje slunná cesta. Má duše zrazená je za hradbou slov skryta, můj úsměv nikoho již s láskou neuvítá, a v očích nadarmo stesk těžké touhy plane. Umdlené srdce mé skryj v mlčení, o Pane! 93

OBĚTOVANÁ
Tak’s ke mně přišla: panenská žena, toužící dítě s hořkým úsměvem, bohatá dvakrát, protože vyloupena, a umučená svým nejkrásnějším snem. Kdo ti jen řekl, když skryta jsi žila, kříž abys vzala a do temnot šla? Kdo řídil tvé kroky, žes nezbloudila? Je tolik lupičů a tolik zla. Je tolik zemí a tolik měst, slunce tě oslepí, hvězdy lhou, a ďábel vždy číhá u strmých cest na poutnici smutnou a zbloudilou. Přišla jsi, posel věrný a tichý, sedmero mečů tvůj probodlo smích. Jak beránek boží, jenž snímá hříchy, dala ses do rukou mých. Nyní tě nesu, bolestná tího, srdce, jež dalo a nečeká. Osud je hladový; usmíří ho obětování člověka? 94

VÍM, ŽE JSI
Vím, že jsi. Kdybys nebyla, noc by se pod vlastní tíhou do temnot zřítila, a já bych na křižové cestě pod srdcem svým kles a nevstoupil do nebes. Vím, že jsi. Kdybys nebyla, i nejchudší vůně by srdce mé zabila, můj úsměv byl by jak žebrák, jenž klečí na nároží – ejhle, syn boží! Vím, že jsi. Kdybys nebyla, každá ruka by trnovou korunou čelo mé ovila, a já bych rukama lásky lásku svou zardousil, by nikdo už živého z hrobu nevzkřísil. Vím, že jsi. Kdybys nebyla, z nejhlubší bolesti touha má tebe by stvořila, a hvězdy bych přinutil, by očima tvýma se staly a nad duší mou vyhnanou zaplakaly. 95

PÍSEŇ MILOSTNÁ
Kdybys prošla jen lesem, poznal bych tě po dechu, tvé šlépěje jako hvězdy by zářily na mechu, vítr by zvučel tvým tělem, na zem bych tiše klek a vdechoval vůni tvých prsů z vadnoucích fialek. Kdyby stál zástup lidí na ohromném náměstí, nalezl bych tvá ústa touhou a bolestí, a kdyby nejhlubší temnota skryla mi tvoji tvář, viděl bych stoupati do noci milostnou zář. Kdyby mezi tebou a mnou hučelo devět moří, viděl bych tvoje srdce, jak v plamenech lásky hoří, a v hodině smutku a pokušení přijal bych na čelo tvé ohnivé políbení. Kdyby oči mé shasly a tma byla místo dnů, jasněji bych tě spatřil očima svého snu, hladil bych noc tvých vlasů, a moje smutné tělo za jarních bouří tvou láskou by se rozechvělo. 96

NOČNÍ STRÁŽ
Uprostřed hrobu němých stěn ze svého těla vysvlečen bdí člověk a s úděsem naslouchá, jak temnota houstne a ticho lká. Bože, co v světě je lásky a ran! Každý je bolestí připoután na zemi, do temnot letící! Lidé jsou zbloudilí poutníci, každý má jinou smutnou tvář, a touha, jež v temnotách objímá, cestu svou nikdy nepoznánepozná, až pohasne klamavá měsíční zář. Za noci rozvíjí kouzelné květy vězňové pláčí v žalářních zdech, země je míč a hvězdy jsou světy umírá láska na horkých rtech. Vrahové plíží se nocí zrádnou život je touha, touha je sensen, uvadnou květy, plody spadnou – v lásce je každý samoten. 97

SMRT BÁSNÍKA (Jiří Wolker zemřel)
Hlas přísný dělníka odvolal. Byla to milost či zrada? Odešel básník, jenž svět měl rád. Sníh tichounce padá a padá... Smutné jest jíti a nedojít. Však dojít je někdy též smutné. Snad je i krásné zemřítizemříti, kdy věci jsou svaté a nutné. Život je dárce i loupežník. Neznáme rok ani den; a někdy je největším bohatstvím být o všechno oloupen. Smutné je v mládí umírat pro srdce důvěřivé, kdy minulé ještě nebolí a budoucí dvakrát je živé. Však smutné je, těžké je také žít, když srdce nám umlklo v těle a láska již nikoho nečeká, ďábla ni spasitele. Smutné je, smutné je pocítit, jak tělo nám ducha drtí. 98 Však nejsmutnější z všech loučení je zemříti před svou smrtí. Těžko je pohřbíti srdce své a nikdy už netrpět, těžko je spadnout jak přezrálý plod, když květ ještě nedokvet. Těžko je navždy umlknout a poselství nedoříci, těžko je oči zavříti, když probudit chtěli jsme spící. Však jenom tvé tělo se navrací; slova jsou, básníku, živá! Srdce, jež z lásky zpívalo, na věky ve světě zpívá. Snad po letech někdy tvůj tichý hlas se smutným usedne k stolu, potěší mrtvý živého a sejme mu břemeno bolu. Snad po letech někdy slova tvá v neznámém srdci vzklíčí a zakletou lásku otevrou sedmero zlatými klíči. Umírá tělo, však slova jsou živá. A po letech přijde vždy čas, kdy básníci, padlí pro krásný sen, z mrtvých zas povstanou v nás. 99 Věčné je člověka trápení, věčná jest jeho víra. Věříme ve tvé vzkříšení, neb láska neumírá. Láska, jež jednou se rozdala, od léta k létu se množí; a z lásky snad jednou i na zemi zrodí se království boží. Tichounce, tichounce padá sníh na smířené rány těla. A v podvečer bloudí v oblacích píseň, jež nedozněla. Nad městem bloudí, v jehož zdech hladová srdce bdí. Snad v jednom tvá píseň, básníku, znovu se narodí. A bolestné srdce člověka zas ponese dál tvůj sen, neboť je třeba tisíců srdcí, aby byl vykoupen. Hlas přísný dělníka odvolal. Byla to milost či zrada? „Dělník je smrtelný, práce je živá.“ Sníh tichounce padá a padá... 100

MĚSÍČNÍ RŮŽE
Usnuli lidé a město spí v hlubinách svého tajemství. Nenávist, touha i pýcha jedněmi ústy dýchá, spánek je nejhlubší bratrství. Na loži nemocný umírá; co nikdy neobjal, objímá, do jeho očí padá tma. Švadlenka v podkrovní světnici vzdech jeho slyšela, a nejsladčí růži, jež v srdci ji vzkvetla, stříbrnou nítí měsíčního světla doprostřed nebes vyšila. Měsíční růže rozvila pod dechem smutného muže, v stříbrných lístcích ukryl tvář. Nemocný naposled o lásce snil a milenku v růži políbil. Nocí šla veliká, slavná zář. Žena, jež děťátko kolébala, na svadlá ňadra si růži dala: – Spi, dceruško má, spi, láska je kruté tajemství. Tělo mi zloupila, nezabila, srdce mi ranila, z ran mých žila, 101 spi, děťátko, spi, v tobě spí má krásná slova, v tobě líbat budu znova, láska je kruté tajemství – Noc dechem touhy se rozechvěla, mrtvý se tiše usmívá, dvě zmučená srdce a marná těla měsíční růže přikrývá. A nad spícím městem zní píseň lásky a loučení. 102

PŘÍLIV TEMNOTY
Proč jste mne opustily, hlasy lidí a města? Snad právě v tuto chvíli jde nad propastí má cesta! Což jste neviděli, že moje oči klečí a prosí s úzkostí o milosrdenství něčí, což jste nevěděli, že je-li člověk sám, padá a padá k hlubinám? Což nejsem víc než stín, jenž marně s vámi žije? Noc mlčí z hluboka: jen v dálce půlnoc bije a ruka mrazivá mé okno otvírá. Tisknu se ke stolu, však stůl mne zapírá, prosím svou lampu, lampa mne opouští, a uprostřed všech věcí jsem sám jak na poušti. To není již můj pokoj: to pohřební loď vyplula tiše s mrtvým na oceán černých vod. Stín mrazivý, jenž moji úzkost hlídá, na výkřik zoufalství lhostejně odpovídá: Jedeme do temnot! 103

POCHOD SMRTI
My, synové dvacátého století, životem zplození životem prokletí jsme noc, která drtí. Na vyhublých ramenech neseme v plamenech standardu smrti. K hořícímu nebi zlatými hřeby přibili naše ruce: však bída a děla nám uhnětla těla, ať žije revoluce! Miliony je nás v nichž dozrává čas v krvavý květ. Z hrobů jsme vstali kladiva vzali jdem ukřižovat svět. 104

ČERNÝ TANEC
Babbe Goins tančí Krvavá ústa rozevřel květ Vystoupla z noci ohnivá panna houpe se na srdci Evropana V dvě černá ňadra se rozpůlil svět. Babbe Goins tančí Tma dívá se tygříma očima Měsíc spí na dně zlaté číše tropické koření do noci dýše Noc horké a smyslné tělo má. Babbe Goins tančí Kol srdcí zakroužil ohnivý had Z černého těla upír vzlétá zvířecí zápach lásky a světa Láska řve do noci, láska má hlad. Babbe Goins tančí V sklenici duní oceán Vlny si s černým klínem hrají černé boky se kolébají Afrikou omdlévá plešatý pán. 105 Babbe Goins tančí Poslední požár ve víně plá Saxofon pláče pro konec léta Nad vyschlou tváří starého světa šklebí se bohové lásky a zla. 106

ROUGE ET NOIR (Večer u Středozemního moře)
Na vlnách plují ohnivé růže, v krůpějích stéká letní zář. Manon, jež směje se v náručí muže, zří v zrcadle moře svou mrtvou tvář. Vlny si na břehu se škeblí hrají, hoch moře do jamky přelévá, zrada i polibek na ústech zrají – och, Manon, proč byla jste nevěrná? Černý bůh Loma se přes moře dívá, Afrika usíná, Afrika zpívá ukolébavku ohnivou. Dvě hvězdice hrají si na dně moře, v Marseilli zabil na pustém dvoře míšenec holku nevěrnou. U řeky Senegal gazela pije útlá jak měsíční stín, v Nizze se napil z hlubiny moře zruinovaný harlekýn. V hotelu Europe hudba se točí nad nahými rameny žen, Havajec smutných a gazelích očí bubnuje k lásce na buben. Ohniví motýli snesli se tiše, do moře zapadl krvavý nůž, Afrika horkými ústy dýše – moře a láska, noir et rouge! Prsteny cinkají, dollary zvoní, och, zlatá hvězda má kouzelnou moc! 107 Na lesklých hřbetech černých koní ujíždí bláznivá noc. Papoušci usnuli v korunách palem, v hlubinách moře spí Harlekýn, moře se vzdouvá lidským žalem, mrtví jsou skutečnost, živí jsou stín. Nad svými milenci Manon pláče, noc voní líčidlem na jejích rtech. Nehybná lampa měsíce plane na černých řetězech. Zbloudilá hvězda do moře padla, ohnivá růže na ňadrech zvadla, černý bůh Loma do noci vzkřik – Hej, zahrajte na tisíc harmonik tu starou píseň milostnou, píseň, jež naději s bohem dává, žalostnou píseň, jež oplakává nevěrnost žen i mužů vzdor, – ohnivá růže v srdci nám vadne a naše láska do temnot padne jak zbloudilý meteor. 108

ZLATO
Zlato pana Morgana je zlatá fatamorgana jež milence mámí na poušti když poslední láska je opouští. V červnovém večeru na předměstí zloděj a tulačka ukradli štěstí pan Morgan se dívá v zlaté zrcadlo láska je zlato, zlato je zlo. 109

PŘEDJAŘÍ
Vítr zadul, a bílá oblaka vyplula po řece. Obloha proměnila se v měsíční jezero, v němž se utopilo mnoho smutných milenců. Na kraji lesa seděl starý faun a díval se na svět očima, v nichž byl smutek tisíců let. Jeho píšťala zpívala stříbrnými tóny jako smích, jenž pláče. Tóny se rozbily o mladé břízky, a v trávě rozkvetly konvalinky. Tóny vyletěly mezi oblaka, a bylo to hejno labutí, jichž peří bylo potřísněno krví. Tóny zapadly do řeky, a tesknily němýma očima ryb. A nejhlubším z nich, jenž se proměnil v stříbrný šíp, probodl své srdce šestnáctiletý hoch. Za noci odešel Faun do města a sedl si na vysokou židli v baru. Pil zelený coctail, a všichni viděli skrze kouř mladou trávu jako chmíří pod paždím. Oči tanečnic se proměnily v poměnky, perniková srdce vzplanula láskou, a balonky odletěly k hvězdám s polibky. A saxofon plakal nad malou dívkou, jež umřela bez lásky na květnou neděli. 110

BUBLINKY
Dítě si barevné bublinky pouští motýlek nese léto na křídlech měsíc se na ústa milenců spouští odvane lásku bolestný vzdech. V skleněné kouli plují zlaté rybky země je kulatá na celém světě všem milencům umírá láska na polibky zima se nadarmo ptá, co dělati v létě. Bublinky lásky vypouštíme och, veplujte do srdcí krásných žen jas léta do rukou nikdy nechytíme na světě všechno je prchavý sen. 111

OBLAKA
Sněhová pěna na opálové míse ohniví draci letí do nebes modré oči láskou nejhlouběji tmí se anděl se na louku snes. Čarovná jezera v křišťálu se chvějí ze slunce prýští zlatý vodopád bělostné lodi přístav opouštějí raněné labutě jdou umřít na západ. Huňatí beránci moře nevypijí růže se chystají ve sněhu spat Oblaka plují, život míjí dejte se, nevěrná, milovat! 112

UMÍRAJÍCÍ LÉTO
Léto krvácí jeřabinami den v soumrak se tiše naklání Milenci s láskou jsou sami, tak sami Dozrává ovoce poznání Beránci zlatí si na nebi hrají cizí jsou úsměvy, cizí je svět Vlaštovky k jihu odlétají mé srdce nemůže odletět. V posledních růžích smutně se stmívá motýlek chladem umírá Romanci o lásce vodotrysk zpívá žár hasnoucí nejžhavěj objímá Jablka žloutnou v zeleném listí polibky mládí spí v zrcadlech Oh, zežloutlé dopisy lásky čísti a líbati léto na vadnoucích rtech Vzpomínky voní levandulí slunce spí na zlatých listech rév Milenci na ostrov lásky nedopluli Podzim je loučení, víno a krev. 113

STÍNOHRA
Stín člověka temnotou bloudí a lomí rukama. Do spícího srdce padla hvězda to byla láska má. Město má tři sta stříbrných věží pod každou smutná dívka spí. Noc tajemství zavřených očí střeží mou lásku mi nikdo nevrátí. Červený úsměv, srdce z vaty na lásku umřel Harlekýn. Kolombínka má stříbrné šaty Pierrot líbá její stín. 114

MĚSÍČNÁ NOC
Noc je němý a černý stan, pod ním spí město, v městě spí Jan, země se k půlnoci naklání. Měsíc je na skle stříbrný dech, sněženky rozkvetly v studených zdech, skleněná flétna lásky zní... Okno se do dálky otevřelo. Noc objala přesmutné Janovo tělo – černoška chůva u lože bdí – druhý Jan vyšel z vězení těla a jeho touha odletěla za hejnem bílých labutí. V daleké zemi, v zemi lásky zakletá princezna spí. Dvě umdlená ňadra srdce jí střeží, kdo její lásku probudí? Och měsíci, sklopená víčka střežící, po srázech noci a tmou doprovoď touhu mou! 115 Za noci ticho je dvakráte tišší, za noci touha nejdále slyší, kdo usnul, ten nejhlouběj bdí. Láska je moře, moře se vlní, čaroděj měsíc přání ti splní, zavřené oči nezbloudí. Černoška chůva u lože zpívá, stříbrné korálky navléká. Hlubina noci neslyšně splývá s hlubinou spícího člověka. Umdlený měsíc se spouští s výše po bělostných paprscích, nesmělý milenec v zrcadlo dýše, na horká ústa padá sníh. Měsíc se spustil do světnice Marion, spící tanečnice, na ústa vtiskl jí studenou zář. Miláčku, jehož jsem nepotkala – Marion nad láskou zaplakala a objala Janovu tvář. Marion, raněná holubice, políbit chtěla svůj sen. Však ústa jí se rtů odletěla do země nejsladších jmen. Na hvězdě Alkoru potkal je JanJan, jak bloudila nahá tmou. Dvakrát je políbil marnou svou touhou a po třetí svojí samotou. 116 Měsíc na stříbrné zrcadlo dýše, skleněná flétna lásky zní... Dva milenci vrhli se s Velkého vozu do hrobů chladných zdí. Dva milenci, již se nepotkali, znamení lásky navždy si dali, dva zabloudilí na zemi. Láska je moře, moře se vlní, čaroděj měsíc přání ti splní – Noc rozhořela se růžemi. 117

TVÁŘ V ZRCADLE
Černý vítr nadzdvihl tmu a věci se zakolísaly na provazech svých jmen. Nadešel příliv noci. Strop spadl do propasti a hvězdy se zřítily do uděšených očí. Ústa, jež chtěla promluviti, vyplivla chuchvalec tmy. Pohřební svíce planou, a zrcadlo prohlubuje do noci prostor, jenž nemá rozměrů. Vyšel jsem z hlubiny tohoto prostoru. Moje tvář zdvihá se ode dna jako tvář utopence a vyplouvá na nehybnou hladinu. Chladné sklo činí ji podivně ztrnulou a obnažuje mrtvá ústa v krutý a smyslný pošklebek. Příliv noci stoupá a temnota zatéká do všech skulin a spár. Prostor v zrcadle zůstává však nehybný a tichý, jako by plul na vlnách jiného času. Dvě studené, bezcitné oči vpíjejí noc. Mají lesk nožů a neřestný stín uliček, jimiž se vleče postava s mojí tváří. Jsou to oči vraha, jenž nezabil, oči náměsičného blázna a sveřepého lupiče žen. Och noci, zastav se nad touto tváří! Spusť svá temná křídla a zahal tyto oči, upřené v nicotu! Rozevři propast času a pohřbi tato prokletá ústa, přesycená hladem! Roztříšti toto zrcadlo, jež zradilo tvá tajemství a obráží strašlivou tvář snů, vystupující z hlubiny. Noc bije do stěn temnými vlnami a věci se cloumají na provazech svých jmen. Zasklená tvář se kolébá, unášena nočním přílivem. Její oči se přivírají do úzkých štěrbin, a cosi se v ní rozpadává. 118 Pohřební svíce planou, a nazelenalé rty se sešklebují do krutého a smyslného úsměvu. Utopenec se pozvolna ponořuje do prostoru, jenž nemá rozměrů. Jak odplouvá, je to tvář mé smrti, jež pozoruje živého. A na světě není nic, není nic, než zrcadlo a noc. 119

ZŘÍCENÍ ČASU
Obloukové lampy září studeně. Do červnové noci padá sníh. Proč nevykvetly jste, ohnivé růže, v tuto smutnou noc? Sklopená víčka pohřbila svět a hlasy se oddělily od lidských úst a procházejí se tmou. Lilita se usmívá a spí, a měsíc ji češe stříbrným hřebenem. Gramofon, jenž chraptí píseň lásky z nedovřených dveří, činí tuto noc podobnou všem nocem na světě. Čas se rozpadá, a jeho střepiny znějí krásnými slovy všech milenců. Julie naklání se ještě s balkónu, och, Romeo, čas je odejít! Kleopatra již usnula, a její paže jsou dva bílí hadi, uspaní jejíma očima. Středem ulice jde pohřeb mé milé. A Lilita jde sama za svou rakví a pláče. Schýlený stařec, jejž potkávám, má moji budoucí tvář. Smrt zraje na větvích noci. Ale my ještě neutrhneme ovoce poznání, Lilito, neboť tvé oči mi ještě nevrátily můj obraz a gramofon ještě zpívá o lásce. Nyní leží spánek na tvé tváři, a hvězdy ti přikryly oči. Podoba tvé smrti ukrývá podobu tvého života. A podoba tvého života ukrývá podobu tvé lásky. Och, Lilito, zelené pahorky veronské pohltila tma, a naše hrozny nedozrály! Ale vinobraní se navrací, a gramofon pláče každé noci svou píseň. Ještě jest čas k milování... Podoba tvé lásky spí pod tvojí tváří, a čas bije jako polekaný netopýr do tvých oken, které jsi neotevřela. 1927! Co nám řeknou tyto čtyři ubohé číslice o naší touze, jež nemá konce ani počátku? 120 Tvé bílé ruce spí jako dva hadi, jež uspal tvůj sen. Ale my ještě neutrhneme ovoce poznání. Ještě jest čas k milování... Kleopatro, tvé malé hodinky se zastavily na půlnoci. A protože neukazují dne ani měsíce, tato půlnoc ztratila jméno.Vzpomínky na mou budoucnost se vynořily, a daly jí sedm žhavých jmen. Neboť je sedm hříchů a sedm ctností, je sedm dní a sedm pokušení. Spi, Lilito, a nedýchej příliš prudce, abys neodvála století svým dechem. Podoba tvé lásky je krásnější než tvář, jež spí. 121

MĚSTO A NOC
Město! Až na samém dnu noci ležíš jak řičící zvíře, nadmuté životem a smrtí a poděšené tmou! Dvě žravé čelisti pod nesmírným tichem oblohy! Horečky vteřin pod klidem staletí! Hlubiny lidských srdcí pod hlubinami hvězd! Kolikrát pohlíželi jsme si již do očí? Tak hleděl Platon kdysi v noc, a v jeho myšlenkách touha všech milenců křídla rozpiala. Tak Kolumbus vdechoval kdysi noc, vonící pepřovníky, a nová země mu v srdci zpívala. Tak Napoleon se opřel kdys o temná nebesa, a milióny osudů sbíhaly se mu v čele. Hoši popíjeli vesele v krčmách Ruska a Francie, však na stráních Ajaccia zrála jejich smrt. Je mrtev Platon, je mrtev Kolumbus i Napoleon. Jen noc je táž, a na hvězdách posud se zachvěje myšlenek jejich šlépěje. A dole v tmách tisíce srdcí a rukou na zavřenou bránu tlukou a vyzývají na zápas život, touhu i čas. Však jednou přijde zas noc... Lásko, co zmůžeš proti smrti, jež vystupuje z nás? Pro lidská srdce se nezastaví čas, jenž valí se nad námi a unáší do hlubiny 122 naši lásku i nenávist, naše touhy i činy. A jitřenka je tak daleká od hasnoucích očí člověka... [123] POZNÁMKA K SOUBORNÉMU VYDANÍ
Do souborného vydání svých básní zařadil jsem sbírku „Zjasněné oči“, jež obsahuje verše z let 1915–1917, „Ohnivou vlnu“, vzniklou v letech 1920–1921, a posléze „Měsíčnou noc“, v níž jsou shrnuty básně z let 1922–1927. Verše ze „Zjasněných očí“ přetiskl jsem celkem věrně podle prvého vydání, jež vyšlo u B. Kočího v lednu 1918, a učinil jsem pouze několik menších oprav z důvodů rytmické nebo obrazové čistoty. Do sbírky pojal jsem i šest nových básní, a to „Hodiny“, „Letní země“, „Píseň“, „Eva“, „Šárka“ a „Strach z lásky“, jež vznikly v období „Zjasněných očí“, ale nebyly tehdy dokončeny. Oproti prvému vydání změněn i pořad básní, jež jsou nyní uspořádány soustavněji dle tří hlavních motivů knihy: probuzení, žena a smír, a sbírka zakončena básní „Má duše“, která zobrazuje nejvýrazněji její citové i myšlenkové zrání. Druhá sbírka „Ohnivá vlna“ přetištěna s několika nepatrnými korekturami dle vydání z dubna r. 1922, jež vyšlo nákladem K. Beníška v Plzni, a také pořad básní zůstal nezměněn. Ze sbírky vypuštěna pouze báseň „Vím, že jsi“ a zařazena do oddílu závěrečného, kam patří svým výrazem i obsahem. Místo ní rozmnožena sbírka o básně: „Čtyři těla“, „Ženy“ a „Pokojné chvíle“, které do prvého vydání pojaty nebyly. „Měsíčná noc“ je otištěna beze změny dle vydání z listopadu 1927, jež vyšlo nákladem „Aventina“. Tři oddíly knihy, vzniklé v různých obdobích mého života, mají svou vzájemnou vnitřní souvislost, a mohly by nésti i hesla: ráno, poledne a noc.
V Praze, v prosinci 1927.
[125] OBSAH
[127] ZJASNĚNÉ OČI
Rozluka v červenci9 Srdci se zachtělo dovádět12 Zaslíbení z rána14 Ranní procházka15 Pod nebem dubnovým16 Pohoda v srdci17 Hodiny18 Letní země19 Píseň20 Zvon lásky21 Silný den22 Arabie23 Zrající žena25 Usměvavá zajatá27 Žena28 Eva31 Šárka32 Polední vítr34 Hra míčem35 Strach z lásky36 Rozpjatá náruč38 Vlak39 Podvečer žní41 Hodina pokušení43 Nemocnice45 Usmíření47 Prostý večer48 Jitřní chvalozpěv50 Má duše52
[129] OHNIVÁ VLNA
Letní den55 Básník56 Čtyři těla58 Červenec59 Já62 Tělo63 Ohnivá vlna64 Ženy68 Třicetiletá69 Dvě tváře70 Návrat marnotratného71 Pokojné chvíle73 Milion74 Podarovaný75 Syn města81 Přijímání84
[130] MĚSÍČNÁ NOC
Náměsíčný Pierrot89 Žalm90 Melancholie92 Píseň soumraku93 Obětovaná94 Vím, že jsi95 Píseň milostná96 Noční stráž97 Smrt básníka98 MěsíčnáMěsíční růže101 Příliv temnoty103 Pochod smrti104 Černý tanec105 Rouge et noir107 Zlato109 Předjaří110 Bublinky111 Oblaka112 Umírající léto113 Stínohra114 Měsíčná noc115 Tvář v zrcadle118 Zřícení času120 Město a noc122
Poznámka k soubornému vydání125
[131] BÁSNĚ MIROSLAVA RUTTEHO
ZJASNĚNÉ OČI (1915–1917) OHNIVÁ VLNA (1920–1921) MĚSÍČNÁ NOC (1922–1927)
Souborné vydání v úpravě Svatopluka Klíra vydal v prosinci roku 1927 Dr. Ot. Štorch-Marien Praha II. Purkyňova 6 jako 178. svazek své edice AVENTINUM Vytiskli knihtiskaři Kryl a Scotti v Novém Jičíně na Moravě v 1000 číslovaných výtiscích, z nichž prvých 50 je tištěno na japonu a podepsáno autorem
Copyright by Aventinum Prague 1927
E: jf; 2005 [133]