OHNIVÁ VLNA

Miroslav Rutte

OHNIVÁ VLNA
To je můj den! Dnes nevyjdu, tichý a bázlivý, dveřmi ven, ale vyrazím okno a rovnou do něho skočím, aby mi najednou vystříkl na horká ústa a k očím. Skočím do něho rovnou ze své peřiny, protože je mi třicet let a škoda je každé vteřiny, protože léto na pozdrav mi zlatými prapory mává a protože ten, kdo přijde dřív, také více dává. Dnes nevyjdu z domova vraty; bylo by mně to líto, protože cítím, že dozrává čas a něco je pro mne skryto, protože dnes se podívám do očí svému štěstí a bude-li se zdráhati, srazím je odvážnou pěstí – Mé srdce je bláhová lodička, dívka se na ní houpá. Protože je však skoupá, protože je hloupá, bojí se, že by si zmačkala běloučké své šaty, a proto prý se mnou neskočí a půjde raději vraty. Ale já už jsem na řece, já už po ní pluji a opatrných panen více nemiluji. Řeka je světelná, hluboká, a jedna veliká vlna, která jde od země k nebesům a zázraků je plna, na bílém hřbetě mne nese. Och, jistě že dneska ztroskotám a mladou ženu v lese! Bude tam jako léto spát na hebké podušce mechu. Já se k ní přikradu po větru, stočím se po jejím dechu, slunce mi oči pozlatí, červenec půjčí svou masku, 64 a já ji náhle přepadnu a na srdce políbím lásku. Ona se bude zdráhati, snad si i na trávu klekne: neboť když žena zápasí, snadno se po slunci smekne, a nahé rameno v trávě zasvítí křehce a hravě, – rozmáčkne třebas i jahody. Pak už je žena jen ohnisko letní pohody, všechny květy v ní kvetou, všichni ptáci v ní zpívají, všechny borovice kleknou a její jméno vzývají. Obloha vzepne se ve vzdušný stan nad jejím prudkým tělem, a ona je celá stříbrný tón ve vzduchu omámeném, pod dlaní všechna se rozsvítí, pod ústy všechna voní, a vzduch je teplý jak mléko a z jejího prsu se roní. Och, jak je krásná a milostná! Vlnění obilných plání doznívá lehkou ozvěnou v boků kolébání, a všechna horká křivka přezrálého léta s jejím pružným klínem se v jednu slávu splétá. Les dívá se jejíma očima; a když je pozdvihne ke mně, to z hluboka k nebi povzdychne usínající země. Den jest kol ní jak zlatý kruh, a ona jest v jeho středu. Světlo, jež stéká jí po těle, má nasládlou hustotu medu. Zlatí ptáci se slétají na její ramena, a země jest pod tíhou jejího mládí horká a zmámená. Čas plyne, potůček konejšivý, u jejích oblých nohou, všechny tvé plaché myšlenky se napojiti mohou, a v hladině se odrážejí bílá oblaka, jež plují a plují a plují nad hlavou tuláka... Jaké je ticho, jaké je ticho pod jejím úsměvem! 65 Země je vlídným doupětem, země je domovem, někdo tě béře za ruku a ty až do hlubin víš, že letní noci jsou nesmírné, ale že nezbloudíš. Někdo ti, poutníku, ustlal dnes na svém mladém klíně, neptal se, odkud přicházíš, neptal se po tvé vině, jenom když stál jsi už na srázu svých těžkých a zoufalých chvil, jediným úsměvem pochopil vše a celý tvůj život políbil. Ó ty, již jsem potkal v čase žní, července mého ženo! Budiž tvé jméno i tělo tvé i srdce pochváleno! Slunce mi oči zlatilo, a mezi svěžími listy můj úsměv klečel před tebou, až zdál se tichý a čistý. Ale já nejsem lesní bůh, jsem jenom smutný dobrodruh, jenž od východu k západu své těžké srdce nese a někdy zbloudí o polednách v hořícím letním lese. Snad zítra, až nad zemí vykřikne třeskutá polnice jitra, já zase půjdu a zradím, protože jsem poraněn svým mládím. Ale v noci, až uvidíš, že hvězdy slavněji planou, to moje duše z daleka ti mává na shledanou, a za jitra, až políbí tě vítr na ňadrech, to nebude už vítr, to bude lásky dech. Já navždy tě v sobě uzavřel v líbezné hodině. Snad tehdy zrálo mužství mé a blížily se žně. A nyní, nyní už nezapomenu, neboť to bylo mé poledne, a tělo mé potkalo ženu, 66 a nejkrásnější polibek, který jsem uschoval, zemi a létu a naději jsem na tvých ústech dal. Ty budeš se mnou, ty budeš ve mně, ty ve všech hlasech zazpíváš ke mně! Najdu tě v oblacích, jež plují a plují, a ve všech ženách, které mne pomilují, ve hvězdách, v trávě, v poledním úpalu cest na brutálně řičících křižovatkách měst, ve všem, co mne potká a co se usměje, políbím s pokornou vděčností tvé růžové šlépěje. A jednou, až po dlouhé pouti stanu na vysoké hoře, a uvidím lesy, města a srdce, slitá v jediné moře, tehdy před mlčícím soudem padnu na kolena, a celou duši svou, jež žíznila po štěstí, celým svým životem, celou bolestí zavolám k městům a k lidem a v hluboký černý les – to srdce mé bude už ptákem, letícím do nebes: Budiž pochválena, července mého milenka a žena! 67