PROSTÝ VEČER

PROSTÝ VEČER
Tak jednou i tulák si zasedne v pokojné světničce bílé: bude to na sklonku letního dne, kdy zralostí těžké jsou chvíle. Nebudu dobrý, nebudu zlý, jenom se uschovám v kraji: a srdce mé k zemi se přitulí, zem k nebi, jak bývalo v ráji. Utvrdlý budu, vonný jak kmen, v náručí těžký jak kámen, a pohled můj poklekne usmířen na vzdornou šíři mých ramen. Přes květy, myšlenek zábradlí, má duše se nad propast skloní, a k Bohu, jenž bdí, se pomodlí za vše, co míjí a voní. Pak zavolám syny a ženu svou, pokloníme se spolu, a sdruženi stejnou tesknotou k prostému zasednem stolu. 48 Chléb bílý, dnů letních zajatý jas, na rukách potěžkáme. Hodiny srdcí změří nám čas a bude vše dobré a známé. Sen, motýlek neklidný, letící tmou, v teplé nám usedne dlaně: a nad naší světničkou ztracenou zavane silný dech Páně. 49