ČERVENEC

Miroslav Rutte

ČERVENEC
I
Mladý den, jakoby tisícem ramen vyzdvižen, krásně se vyklenul nad spící tajemství domů. A hned celé město vzkynulo smíchem jak požehnané těsto a vystřikuje jako řeka, chycená v nádrži, až se skoro obáváš, zda ulice všechno to udrží. Slunce je ryšavý buřič a řeční na nároží: že už na všech stranách města velké ohně hoří, do oken hází letáky, od srdce k srdci se vine – a město v zlaté díži léta až pod nebesa kyne. A náhle, zaznělo to tak líbezně a táhle, na všechna prostranství snesly se stříbrné tóny, jako by každý dům byl chrám a rozhoupal všechny zvony. To na zelené stráni, která je měkkou poduškou, vyndanou k provětrání, povaluje se Červenec a na křídlovku troubí. A z hloubí každého člověka – a dnes jsou všichni dárci, a nikdo už z pýchy nečeká – vystupuje láska, ukrytá mlčící tváří. Nyní jsou všichni krásní, svým vlastním světlem září, a obloha je slavobrána, kterou ještě dnes všichni, kdož v ně uvěřili, vstoupí do nebes. 59 II
Tisíc mladých mužů a tisíc mladých žen zdvihlo na ramena letní den: a nyní je celý jediné vlání, jediné mladé pousmání, jediné houpání šatečků bílých na nohách útlých a rozmařilých. A slunce, jak padá do dlaní, hned v dukáty se promění, jež neděle máma hází svým dětem, aby se vesele proběhly světem, který je dnes jak slavná pout, že chtěl bys ho celý obejmout. A každý lesík je zelený krám, tam lásku si koupíš, půjdeš-li sám, za jeden pohled zlatý: neboť dnes, když vejde v les, i tulák má oči jak svatý. A nebo si lehneš do trávy; zábavný podnik je louka, mandelinka je výstředník, jenž po stéblu k nebi se souká, čtyři orchestry cvrčků tam bez ustání hrají a zlaté prapory slunce nad každým vchodem vlají. Vzduch je dobré víno, jiskřící do zlatova: až se ho duše tvá napije, povstane mladá a nová, zahledíš se k oblakům, uvěříš, že pluješ, a na konec se do své duše bláhově zamiluješ. 60 Nebo na louce potká nás opilý Červenec: nejkrásnější holka řekne mu o tanec, a my se stisknem kolem něho v hradbu živých těl, by se o nás mladý smích až k nebi odrážel. Pak nejsilnější z mužů ho vyzve na zápas: červenec se změní v zlatý letní jas, nikdo z nás ho nezachytí, nikdo nepřemůže, to nebude už červenec, však usínající růže. A tehdy slavná, tichá noc mu přijde na pomoc. Hvězdy nám nasype do očí, v závrati touhy nás zatočí, – och, měsíc má zbloudilou, smutnou tvář! Pak naše srdce prosící a na dlani temnot se chvějící položí na oltář. 61

Básně v knize Básně: