Miroslav Rutte


Já vím, že nikdo ve světě širém mně není podoben. Jsem jako tkadlec, jenž z prostoru a času po svém a pro sebe tká si den. Myšlenky, jdoucí světem, na vlnách mého srdce jinak se pění. Jsem za noci jiná tichost a ve světle jiné dění. Den radostný, který nic neváží a od srdce k srdci se odráží, v jiný se rozstříkne smích na zubech mých. Jiný je vzdech, jejž z tonoucí lodi vysílám do dáli, radost má nikoho nesytí a žízeň má nikoho nepálí. Jiný je stín, jejž silnicí jda rozsévám po kraji, pod sluncem Evropy do vlastní tvrdosti dozraji, jiné jsou sny, v něž svět si proměňuji, sám nejsem nic a sám si dostačuji. A potká-li mne jednou vyvolená žena a v údivu své lásky padne na kolena, to proto, že z bolesti světa jsem uhnětl vlastní žal, že nikdo jako já se na ni neusmál, že z milionů mužů na světě jenom v mém náručí zvadne nebo rozkvete. 62