ŠÁRKA

Miroslav Rutte

ŠÁRKA
Pod mými ústy vydechla země. Ryšavá lvice se vzbudila ve mně a ke skoku krčí se v lese. Na nahém stromě mám nahé tělo: svítání všechno je rozechvělorozechvělo, že touhou jak hladem se třese. V řemenech síla tak krásně se vzbouzí! Paže mám snědé, jak pruty se vzpouzí, jsem do výše napjatý luk. Nejsem již Šárka: jsem vzbouřená hlína, jež pod bičem slunce lokty své vzpíná, vonící mladostí luk. Do běla všechna jsem rozmilována; ústa mi ve tváři hoří jak rána, krev stromů mi do srdce teče! Jsem na hřbetech koní dorostlá žena, k zápasům lásky vycvičená a ztvrdlá jak rukověť meče. Ňadra má zrosená ovocem voní, tělo mé zlíbáno svítí a zvonízvoní, až omámí touhou, až srazí. Miluji, Ctirade, objetí smělá! Jak štít o štít zazvučí naše dvě těla, až na slunci budeme nazí! Pak miláček bojovník tiše se skloní by pocítil, létem jak líbezně voní kotníky nohou mých. 32 Já budu se dívati přes vršky lesů, ruku svou zlaskanou lehounce vznesu a vykřiknu v roh svůj nejženštější smích! 33