POD NEBEM DUBNOVÝM

Miroslav Rutte

POD NEBEM DUBNOVÝM
Já po ránu chtěl bych tě míti rád v zahnědlých poduškách lích, pod vysokým nebem dubnovým bych slyšet chtěl jitřní tvůj smích, jímž bys mi všechna do hlubin zněla, až do hlubin vonného, snědého těla, můj rozhoupaný zvon: vždy výše a výše v života pýše, až znal bych tvůj nejčistší stříbrný tón. Pak uleh’ bych vroucně v tvůj pružný klín jak v puklinu mladého lánu, jenž pod světlým nebem dubnovým kořínky vonívá k ránu. Pak bezbranný radostí, sladce a líně, jak semeno, klíčící v zahřáté hlíně, skryl bych se v loktech tvých, polibky zrosených. A ty bys neklidnou lásku mou v nějakou ochranu líbeznou tiše a horoucně vzala: a ona by se ti darovala jak šáteček bílý, jímž by sis po větru zamávala pro radost očím svým, třeba jen pro jednu živoucí chvíli pod nebem dubnovým. 16