MÁ DUŠE

MÁ DUŠE
Má duše, vinice pokorná, na vláhu radosti čeká. Nad ní jde slunce, kolem je země; ona je mírná a čeká. Čas, sladký vítr, přehání dny jak nadechlé obláčky bílé, a spojuje v lásky živoucí proud mé chudé i zjasněné chvíle. Mé zvučící srdce jak mladý strom sbratřuje vítr a hlínu; země, má chůva, je houpává, když smutno je na jejím klínu. Je živá i noc, jež mlčí v šíř; jsou hluboké věcívěci, jež raní: mé srdce i za spánku cítívá, že chýlí se k měsícům zrání. Má láska je sestřička ptáků a vod a všeho, co pro úsměv vzkvetlo: komu se na srdce položí, netíží více než světlo. Skulinou očí dívá se v svět; dívá se vděčně a vřele, a štěstím-li tělo se usmívá, celá se ukryje v těle. Má touha, můj bouřlivý zpěvavý pták, často mně odlétá k jihu a lidským mým očím zůstaví jen vzpomínek světelnou rýhu. Však rád ji mám, že je tak toulavá; to křídla jí pevní a šíří; vždyť jednou, vím, na vždy se vrátí k nám a s životem krásně se smíří. Má duše, vinice pokorná, na vláhu radosti čeká. Slunce ji žehne, větry ji mámí, noc k zemi ji tiskne a leká. Však slunce je dobré, jsou větry dech boží, a noc jest jen na očích dlaň. A duše má prosívá z hluboka: tvá, živote, vůle se staň! 52