ŽENA
Ženo,
proč náhle uprostřed radosti, když skrápím tě vděčnými slzami živoucího
jak skrápívá zemi ranní déšť,
proč mizíš mi do sebe, bez příčiny,
jak bez příčiny vyšlas’ ze sebe,
abys mi podala ruku k radosti?
Kams’ do sebe mizíš, jak slunce, jež stíní se vlastní svou září:
a já se ponořuji všecek do tvého stínu,
nevědomý ve své moudrosti,
a tisknu se náhle jak dítě, bázlivé v houstnoucí noci,
jak dítě, jež děsí krok kočky v tmách.
A ty – ty ovíjíš rozvaliny mé síly hebkým objetím,
ó cizopasná rostlino, jež živíš se hnilobou mou!
Tělo tvé spočívá na mém těle, a horké tvé prsy vyrývají
dvé palčivých brázd v mou tichou zamyšlenost.
Jsem jako pocestný, jejž překvapil soumrak náhlý:
stojím a nevím již, kde sever je, kde jih,
kde květná jsou pole, kde poušť
v krajině, kterou jsem prošel, když slunce zapadalo!
Nerozeznávám již, zda výsměch či lítost mne laská,
zda nekonečnost hluboká či podlá to hýčká mne zrada
hebkými lokty, jež vracejí ve mně slabost mého dětství,
bezbrannou, žel, však tolik, tolik sladkou...
Má moudrost zná věcí řád, a ví, co je růst, co zánik člověka;
však rozpačita stojí u boků tvých,
nejprostších ze všeho, na čem kdy zkoušela síly.
28
A obloha, ptáci, vzduch a kameny bližší mi jsou než Ty,
ó kráso, jež zrálas’ mi v náručí,
a kterou jsem dovedl celou rozechvíti
v jediné, blažené ach!
Neznám víc tvojí příchuti, sladkosti tvé, než zlunceslunce zná sladkost plodů,
jež zahřívalo za srpnových dní:
a přece jsem řekl vše, co možno je říci,
a ty, tys’ také vše řekla, co dovedou říci ústa ženina!
Má síla, mé dítě, v tobě mi klíčí a zraje; a přece nic nevím
o zemi, kam vsadil jsem nejdražší sémě,
a nevím ni, zda je to žírný lán či úhor nehostinný,
jenž nevydá víc než hořkost blínů.
Vím, ani lučavka žádosti, ani lučavka touhy nerozloží mi tebe,
úsměve, hmoto, paprsku, tančící po mém žalu!
Vždyť nevím ani, co cítíš, když dlouhé si rozplétáš vlasy,
ni jakou se zachvíváš slastí, když do řeky sestoupíš v létě
a voda se dotkne tvých prsů.
Jak mám tedy znát, co děje se pod tvým čelem,
jak přejít mám ze svého žaláře v žalář tvůj?
Hle, součet radostí a žalu, jež jsi mi dala,
tos’ ty, moje Ty!
A součet úsměvů a slz, jež vyloudil jsem v tobě,
to já jsem, tvůj Já!
A když pak odejdeš, neznám již více z tebe
než prázdnotu, bolest a poušť,
již zůstaví duše v duši a horoucí tělo v těle.
Ó Ženo, matko mládí z mého mládí,
zda promluvíme spolu alespoň jedenkrát
bez lstivého tlumočníka žádostivých slov?
Zda hlouběji poznám tě jednou, než ve svém těle a duši,
zda zvíme druh o druhu více než představu tvrdého druha?
29
Zda spatřím tě alespoň jednou, jak vídáme stromy a déšť,
bez touhy, bez lítosti, prostou a nahou věc?
Ó, chtěl bych tě rozbíti, na ruby obrátit,
chtěl bych tě stáhnout jak zabité zvíře,
bych poznal i teplotu, tkáň i červeň tvého masa!
Znám tvoji chůzi; znám každý záhyb tvých kotníků
i nejmenší svah tvého těla,
jak dobrý rolník zná pole, jež obdělává,
a umí je zříti i doma, když za prostým sedí stolem.
Vím, kde se končíš ty, a kde se počíná svět:
nevím však, jak se směješ, když na mne se neusmíváš,
ani jak spíš, když nedýcháš po mém boku!
Ach, jak bych chtěl, by života mého řeka jen na malou chvíli
protekla korytem údů tvých!
Jak chtěl bych alespoň jedenkrát tvými vzduch stisknouti zuby,
očima tvýma si zaplakat,
a jednou jen po nohou tvých
si zatančit po slunné louce!
Hleď, jsem jako přepiatý luk:
své srdce jsem šípem vystřelil v zlatý terč tvého smíchu,
ale ty’s vzdálila terč, a nemám již druhého šípu!
A v hluboké tmě tvých očí duši tvou zřím,
jak na bobku sedí v tobě a mně se vysmívá,
zlým, tvrdým, nepřátelským úsměvem,
jakým se nesmějí muži ani věci.
Ó, proč jsi nejkrutějším nepřítelem z nepřátel mých,
družko mých radostí, družko mých mladých dní!
30