STRACH Z LÁSKY

Miroslav Rutte

STRACH Z LÁSKY
Ovoce dozrává, léto se sklání, i osud tvůj jednou se naplní: z hlubiny světa přijde tvá paní, již čekal jsi nadarmo tisíce dní. Tvá touha ji volala, jak dlouhé šly roky: noc co noc v temnotách slýchal jsi kroky, zem jimi zvučela, duše tvá celá byla jen stínem jejího těla. Nyní je u tebe: splněná, smavá šátečkem lásky ti na pozdrav mává, obláček bílý, jitřní smích, jenž přitančil lehounce do tvého srdce po chodidlech růžových. Nyní je u tebe: horoucí, tichá žhavými ústy v den mladý ti dýchá, a její touha zmámená usedá jako ohnivý motýl na tvoje ramena. Ty však ji nevítáš: netiskneš dlaní, jen se smutnou výčitkou díváš se na ni, víš, prosté je milovat, prosté je vzít – však srdce tvé touží se skrýt. Oči ti do dálek ulétají, s obrazem lásky si v oblacích hrají a čehosi je ti líto: že země už není ze zlatých par, že prázdny jsou ruce, jež milování nesly, že uprchly laně, šátečky sklesly 36 a tíží jen jistoty dar. Chtěl bys zas nesmělý u okna stát, nezlomit světla svou tíží, po štěstí toužit, štěstí se bát, naslouchat, zda láska se blíží, býti jen tichá, milostná stráž, jež vyhlíží v hlubiny jitra. Stesk tuláka znovu v očích máš a zaprosíš: zítra, až zítra. 37