PODAROVANÝ

PODAROVANÝ
Z nesmírného prostoru – a nebylo tam dveří ani nejmenšího otvoru – duše má vrátila se ke mně, a jako nemocná, jež spouští své průsvitné nohy, dotkla se země. V nesmírném prostoru bloudila za dlouhé noci. Tělo mé nechala bez lásky, bez pomoci, a se zavřenýma očima je složila jak loutku do nejtiššího koutku, a odešla do krásných zemí, kde jsem snad kdysi byl, myslíc si tisíce věcí, kterých já nemyslil. A zatím moje ústa, jež bez ní byla vypleněná a pustá, dýchala komnatou – och, důvěrný šelest věcí, ukrytých tmou! Ale nyní se navrátila ke mně, vstoupila do rukou mých, mým očím vrátila touhu a ústům vrátila smích, a protože to nebylo ještě dosti, připojila je k celému tělu nepokojem a zvědavostí. Tehdy jsem otevřel oči, a bylo to shledání, jako bych vracel se s daleké cesty, jež trvala tři sta dní, byl to návrat, na nějž jsem čekal a na nějž všechno čekalo. Ihned se počalo kolem překrásné divadlo, jež viděl jsem poprvé a viděl po tisící – je to vždycky zázrak, když probouzí se spící – 75 a jemuž pro tichost chvílí dáno jméno rána, protože všechna srdce i těla jsou dokořán zotvírána. Spatřil jsem slunce, jak zlatými provazci svazovalo stromy, svazovalo komíny a domy, v nichž byli ukrytí diváci jako já, a v jediné město sepialo domy a stromy a nad městem zvonily zvony a přeletovali ptáci, živá slova lásky, jež od boha k lidem se vrací, jak tisíce bílých praporců jitřní vánek vál a ústy, puklými v zlatou jizvu lásky, den do oken se mi smál. Světelné paprsky se proplétaly a chvěly, jako by se objímaly průsvitnými těly, a procházely mou zornicí, aby v mé duši odpověď vyvolaly, stříbrně zvonící. Neviditelná tělíska oknem se na pochod dala a slavnostně vtrhovala do mých chřípí, abych mohl říci, že venku dnes voní lípy. Neslyšitelná slova přicházela ke mně a sedala nesměle v kout, protože bála se obejmout onoho hřmotného člověka, jenž schválně se schovává v poduškách, jako když na nic už nečeká. Ach, slova jsou někdy hluboká! Nejkrásnější je odpověď, jež na otázku nečeká, 76 nejkrásnější jsou slova, jež vstupují bez tváře a která ti neznámý na srdce složí jak květiny na stupně oltáře. A jak jsem ležel, nocí a spánkem voně, viděl jsem bílou silnici a na ní vůz a koně: Děvečka pevných stehen, na krku červený šátek vyšla z vrátek a nadojila mléko, když jsem ještě spal, zatím co venku v pološeru pták cvrlíkal. Vy těžké ruce, vonící teplem chléva, jimž ve dlaních se mladé světlo slévá v krůpěje mléka, vy ruce, jež jste pro mne přerušily své tiché zkřížení, jak říci vám mám, že láska má nadarmo čeká na vaše znamení? Víte, že nikdy se nepoznáme, že nikdy se nestisknem, že v bludišti světa snad ani se nepotkáme, abych vás podaroval alespoň úsměvem? Pak viděl jsem pekárnu s chuchvalci bílého těsta a drsný smích hochů v útrobách spícího města. A zatím co duše moje, plná cizí touhy a nepokoje, procházela se hvězdami, jež na stvolech stříbrných plály a na něž mé myšlenky usedaly jak motýli zmámení, 77 hodiny odbily čtvrtou a daly znamení, že je třeba, aby se vložily do pece bochníky chleba. Vy ruce, ukryté mlčícím městem a olepené těstem, jako by na dlouho přilnouti chtěly, jak vám kdy poděkuji, že jste za mne bděly, že jste mi připravily krásné shledání a daly mi chléb, jenž poklidem voní a všechna zlá přání zahání? Och, vy mé ruce neznámé, snad jednou se přeci shledáme! Však půjdeme kolem sebe cizí a okamžik radosti navždy zmizí, protože nejhlubší láska je němá a rukou nemá, by objala neznámé bratry a políbila je na rty. Před měsíci, když na loži ležel jsem těžký a spící, z Ceylonu vyplula loď do nesmírné pouště vod. Za nocí kolébal lodníky horký dech spící Afriky, v němž někdy se teskně rozechvěl dech usínajících palem a zápach černých těl. Ale lodní hřídele duněly vzpurně a vesele tropickou tmou. A zatím co ležel jsem, zbaven vlastní síly, 78 loď s krásnou bezpečností blížila se k cíli, přivážejíc kávu, kterou budu pít. Úsvitem dalekého rána sta rukou se napjalo jako pevná lana, a byly to ruce hnědé a bílé, jichž nikdy nestisknu za tyto chvíle, a kterým ruce mé neulehčí nikdy noci ani dne. A bylo třeba nespočetných zázraků, telegramů, vlaků, jeřábů a majáků, havířů, topičů, kupců, černochů, plantážníků – nikdo z nich nečeká ode mne díků – abych byl svědkem slávy, že v osm hodin ráno mám na stole hrneček kávy. Och, vy tisíceré děje, jimiž je těhotný každý den a každá noc se chvěje, jak mám vám poděkovat, že jste mne neminuly, že temnotou jste šly a po mořích jste pluly až k mému stolu, na němž se nyní křižujeme spolu s radostným úsměvem? Vy ruce daleké, ruce beze jmen, ruce všech mužů a ruce všech žen, jak políbit vás mám, že jste mne zachytly tak ostražitě, když jsem se rozběhl jak vzdorovité dítě, mysle, že stačím si sám? Ústa má neznají cesty k vám, a já vím, 79 že myšlenky moje na křižovatkách zbloudí, vyšlu-li je k vám s poselstvím. Otvírám tedy okno, do světa slavnou bránu, a dávám vstupovati ránu, v němž jste i vy a vaše neznámá láska! Otvírám oči a světlem je naplňuji, jež i vás laská, otvírám uši, a sluch můj zmámený slyší, jak vzpíráte mladý den tisíci rameny. A v každém hlomozu, v každém zvuku přes prostor tisknu bratrskou ruku, a vy to víte, och, vy to víte a jako milostná křídla nade mnou šelestíte. Nuž – srdce své otvírám! Bude-li něčeho třeba vám, vztáhněte se a vemte, neboť i dávat je veliký dardar, za nějž se modlím do zlatých par bratrského jitra! Ruce mé neznámé, ruce beze jmen, ruce všech mužů a ruce všech žen, vpadněte do mého nitra! 80