PŘIJÍMÁNÍ

Miroslav Rutte

PŘIJÍMÁNÍ
Temno je veliká vlna a vyšplíchla mne až sem, kde všechno dýše svatým pokojem. Odnesla mne, bezbranného, mezi čtyři stěny, o něž je můj život krásně podepřený, odnesla mne tiše za můj stůl, bych se velkým soustem noci nezalknul. Tak – nyní jsem rozsvítil lampu. Kreslí mi zlatý kruh, a já si usedám doprostřed jako nějaký bůh, prostora tiše se zavírá jako ulita a světlem milostným je všechna oblita. Konečně, duše má neklidná, konečně jsme sami pod hvězdami! Noc je ohromný stan, my bdící kočovníci, tady jsme my, a dole je město spící, tady jsme my, a v družném hovoru odoláme všem nástrahám a zlu. Och, nyní se věci vzbouzejí a vysílají zář! Skříň je stará paní, má usměvavou tvář, pamatuje ještě, když jsme byli malí a zámek-hubičku jí polámali. Psací stůl je stále hloupé štěně na svých čtyřech tlapách, jak se tulí k stěně, a se zdi na nás shlíží známý obraz moře. Och, kolikrát jsme v jeho vlnách utopili hoře, kolikrát jsme po něm pluli, když byl život chudý, kolikrát na zlatých plachtách jsme odvezli své nudy! 84 A nyní ruka truhláře, jenž urobil můj stůl, z dřeva se ke mně vztahuje – hodiny bijí půl – hledá moji pravici, a skrze němou noc člověk neznámý mi spěchá na pomoc. Nuže, starý brachu, byl’s mrzout či mladý hoch? Na co jsi asi myslil, když hobloval’s tento roh? Měl’s lásku nešťastnou či hodnou milenku, s níž v neděli jsi tančil někde na venku? Nu, tak dobrou noc! A jsi-li ještě živ, bůh ti odplatiž ten krásný div, že tady za stolem jsem jako v pevné tvrzi, že tady zažehnám, co bolí i co mrzí. A nyní ticho, věci! Dívejte se mi v tvář! Nyní já jsem kněz, stůl roste na oltář, a v prostoře mého pokoje se rozvíjí slavný děj. Hoj, noci, pojď také k nám, och noci, naslouchej! Teď rozevírám knihu. Přes prostor a čas mluví s mojí duší velký a bratrský hlas. Hovořím s krásným člověkem. Byl tak laskavý, že všechno, co srdcem vykoupil, nyní mi vypoví. On trpěl také jako já; však ze své bolesti ukoval meče zářící druhým pro štěstí. On se také radoval; však tichou radost svou vykoupil peklem a temnotou. A nyní ji béře jak světlý chléb, v rukou svých ji láme, aby z ní vystrojil každý den hostinu pro neznámé. Vezměte všichni a pojezte, totoť je srdce mé, sedmerým mečem bolesti 85 za vás probodené. Och, zazni, noci, jak ohromný zvon: neboť teď mezi nás sestoupil On, a jsme s ním sami, jsme s ním sami, kočovníci pod černým stanem a pod hvězdami. 86

Básně v knize Básně: