***
Já v chvíli tu necítil více – závratným štěstím zmámený,
Já v chvíli tu necítil více – závratným štěstím zmámený,
než že se z Tvých ramen dvě nezdolné vlny staly,
jež smetly mne ve propast, ve tmách kde rudé blesky se vzňaly
a z hlubin Tvé bytosti vyšlehly neznámé plameny.
Já tušil jen, že naše duše v ten okamžik splynuly,
já tušil, že naskrz se pronikla plamenná naše nitra;
noc rozkoše bydlela v nás, noc klnoucí červánkům jitra,
noc plná nejtěžší vůně, v níž smysly závratí hynuly.
I byly naše bytosti jediným sídlem plamenů!
A vzdech náš, prosycen žárem, stoupal divoce vzhůru
a na něm jak na lehkém oblaku – ve zraku tesklivou chmuru,
se nesla Láska, Madonna bílá, k nebes temenu.
11
Oh, stoupala Láska, Madonna bílá, a na zemi nechala
jen Rozkoš, hrdou svým hříchem a jásavou vášně mukou;
oh, prchala Láska – a zakrývajíc oči své útlou rukou,
se chvílemi skrze prsty na Rozkoš zvědavě dívala.
12