Vykvetly blíny (1899)

Básně, Vladimír Houdek

Diplomatická verze Ediční verze
VYKVETLY BLÍNY.
BÁSNĚ
VLADIMÍRA HOUDKA.
V PRAZE NÁKLADEM J. PELCLA, REVUE ROZHLEDY. 1899.
[1] TISKEM ED. BEAUFORTA V PRAZE.
[2] RUDÉ BLESKY.
[3]
HLUBOKO POD VÍREM.
Jak zavražděný, zloupený, hluboko pohřbený ve sklepě hospody zájezdní pod spoustou sudů vína, alkoholu – spí moje viny pod kvasem mých vášní v ohromném klidu na dně mé duše. Ale ty sudy dí k zavražděnému: „Ty naším sladkým opojen ohněm v hospodě na odiv stavěl’s své zlato a teď zde ležíš pod naší tíhou, hluboko pod vírem tančících nožek, hluboko pod ševelem důvěrných slibů, hluboko pod rykem hospodských půtek! Ale tvůj vrah teď nesmírně přilnul k našemu vínu!.. Našimi žáry do něma spit on navštíví hrob tvůj, ze sklepa do sálu vrávorat bude, 5 přemožen padne na nejbližší hruď, litovat bude tě v ječivém pláči uprostřed víru tančících nožek, uprostřed ševelu důvěrných slibů, uprostřed ryku hospodských půtek! Jak zavražděný, zloupený, hluboko pohřbený ve sklepě hospody zájezdní pod spoustou sudů vína, alkoholu, spí moje viny pod kvasem mých vášní v ohromném klidu na dně mé duše. 6
L’ENFANT PERDU.
Tvé oči mají černý lesk, lesk smutečního sametu, na jehož rozestřený stesk umrlčích svící padá blesk. Já mám ty velké oči rád v pochmurné vášně roznětu: při hříchu když je vidím plát, mám lesklý jejich samet rád. Ó v sametech těch smutečních se halí malých rakví dvé – a kdyby’s jejich víka zdvih’, spí nezrozená žití v nich. Nevinné, plné čistoty zůstaly černé oči tvé pro nezrozené životy, pro pochované životy. 7 Pod naším oknem častokrát, – když spala’s něžné mdloby snem, já vídal tichou nocí plát světélek bludných rej a chvat. A často, skloniv hlavu svou, polibky vzdušné cítil jsem: – ach, toť ty smavé duše jsou těch, kdo se zrodit nemohou. 8
OBĚTI.
Jsou vzdechy panenské, jež v samotách se třesou. Jsou srdce bělostná jak čistá oběť bájná, jak oběť Abela, z níž vůně výš se nesou. – Dým v dáli plazivý jde od oltáře Kaina. Ó něžné oběti, vy srdce v ohni mroucí, proč v božském oblaku vás jímá touha tajná, jít v plazivý ten dým, v něm skrýt své tluky vroucí a tichým terčem být pro smrtný oštěp Kaina? 9
NE KRÁSA.
Ty žhavé předtuchy – tak mocně svádějící na měkký, vonný mech, hloub k lesním tišinám – Vám vtiskly čarovný ten výraz v bledou líci, oh, vaše rozkoše mne upoutaly k Vám! Svou krásou, dobře vím, Vy mne Jste neranila. Ne, byl to výbojný jen zážeh ve zracích, sled Vašich rozkoší a cizí vášně síla – žár, Vámi prožitý, mne jistou ranou stih’! Jak vítěz, chvátící zbroj padlých útočníků, Vy žár, cit milenců Jste vpila, ukryla do svojí bytosti! A Vaše oko v mžiku Tou silou zdvojenou teď blesky vysýlá! Jak velkou mělo moc to štěstí v okamžiku!.. Vám pečeť rozkoše vždy z čela bude plát, rys touhy nezkrotné je vryt kol Vašich rtíků – a jednou budete s tím rysem umírat! 10
***

Já v chvíli tu necítil více – závratným štěstím zmámený, Já v chvíli tu necítil více – závratným štěstím zmámený,
 než že se z Tvých ramen dvě nezdolné vlny staly, jež smetly mne ve propast, ve tmách kde rudé blesky se vzňaly a z hlubin Tvé bytosti vyšlehly neznámé plameny. Já tušil jen, že naše duše v ten okamžik splynuly, já tušil, že naskrz se pronikla plamenná naše nitra; noc rozkoše bydlela v nás, noc klnoucí červánkům jitra, noc plná nejtěžší vůně, v níž smysly závratí hynuly. I byly naše bytosti jediným sídlem plamenů! A vzdech náš, prosycen žárem, stoupal divoce vzhůru a na něm jak na lehkém oblaku – ve zraku tesklivou chmuru, se nesla Láska, Madonna bílá, k nebes temenu. 11 Oh, stoupala Láska, Madonna bílá, a na zemi nechala jen Rozkoš, hrdou svým hříchem a jásavou vášně mukou; oh, prchala Láska – a zakrývajíc oči své útlou rukou, se chvílemi skrze prsty na Rozkoš zvědavě dívala. 12
PŮLNOČNÍ.
Když ruce svoje kovové hodiny k nebi spínaly, Tvé paže jemně nachové mne kleslou silou objaly – víš, v těžký sen Tvůj duchové svůj vrhli pohled zoufalý, jich duté hlasy hrobové Ti ve sluch hřměly z povzdálí – Tvá dětská duše bála jen se příšer zlých... Ó, nasycen byl vášně žár... V kout jizby Tvé mdlé zraky moje prchaly, kde zatím ruce kovové se po čems k nebi rozpjaly... 13
***

Po ňader Tvých bělosti skvoucí, Po ňader Tvých bělosti skvoucí,
 po rosném Tvém polibku žízní má duše, tak vášnivě vroucí a trpící ohnivou trýzní! – Oh, příval Tvé krve tak čistý, jak voní v tom opojném plání! – Tak voněly květů těch listy, jež nervosně třepila’s dlaní. Lesk přivřených očí Tvých žárných – jak sobecky pátrá v Tvém nitru! – Tam dlouhá noc čekání marných, viď? – dospěla k smavému jitru. Zrak přivřený, oheň svých retů si dlaněmi zakrývej tiše! – Z nich jemný dech zdrcených květů Ti chladivým parfumem dýše. 14
PÍSEŇ.
Milenko, záhadnou matkou stala’s se ve vonné tmě a tvůj klín v chvíli tu sladkou život dal – život dal mně. Matko, jež k božskému žití vzbudila’s duše mé prach! Svatozář Madonny stkvíti zřel jsem kol hlavy tvé v tmách! 15
RUDÝ BLESK.
Nic není nad tvůj rudý blesk, jenž tázavě v mou duši pad’ – tvých očí oslnivý lesk chlad ocele měl dosavad. – Pozlátka zmizel třpytný jas i frasí přísnost upjatá: tedteď ke mně promluvila v ráz tvá nejryzejší podstata! Oh, co se chvělo v nitru tvém modliteb lásky nejčistších, než blesk, jenž spal v tvé duši něm, se z nejskrytějších hlubin zdvih’! Jak často stáh’ tvé hrdlo stesk, jak vzpínala Jsi náruč tmou, než odvážil se tento blesk v zrak muže šlehnout s důvěrou! – Týž blesk, jenž chvěl tvým embryem už ve mžik tvého početí ti svítí rudým plamenem na cestu v žhavé objetí – 16
DÁRKYNĚ DOBRÁ!
To byla žena, pravá žena! I vyčetla mžikem z hloubi mých zraků, že krutě mne počalo mrazit v mé duši, i přikryla duši mou pláštěm své vášně, starým a teplým pláštěm své vášně. Oh, věděla dobře, jak chudým darem ten vyrudlý plášť dávno obnošený a jak se hodí jen pro duši zimomřivou, však dala mi jej s dětinnou účastí a s úzkostnou péčí mladistvé matky. A viděl jsem ženy žebráků: Na skloněných bedrách nosily v mrazech své děti zhalené spoustou hadrů, posledním zbytkem lepších časů – a samy kráčely v tenounkém hávu, že sotva jim přikryly nahotu vlastní: šly, přívalem vichru šlehány ve tvář a úžasem blbých a úsměškem sprostých. – Takovou matkou byla mé duši. 17 Oh, proniklo ustydlou duši mou poslední teplo... Však viděla tmy závojem zářit mateřsky něžný, nad chudým svým darem tesknící zrak! Ó dárkyně dobrá, bosou nohou a s nekrytou hlavou ve vichřici jak půjdeš zasněženou plání a úžasem blbých a úsměškem sprostých? – I duše má s pohledem vyčítavým tvůj hodila ve prach vyrudlý plášť. 18
PÍSEŇ.
Až k závrati opojný úsměv ten a zoubků řad sněžně bílý... – Ty zoubky se komus do ramen zahryzly v němé chvíli! – Na památku lásky plamenné jen jizva v rámě se vryla. – Ta krev, jež tryskla z ramene, jak tenkrát sladká as byla! Jeť proto tak sladký úsměv tvůj, že’s rudé ty krůpěje pila... – Ta ústa už vědí, jak chutná krev a lví v nich ukryta síla! – 19
KLÁŠTER.
Skryj dnes ten úsměv svůj, ten bujný, rozpustilý, v dlaň, jako kryješ pláč! Chci vážné dumy příst a čist být aspoň dnes! Neb raděj v této chvíli svůj upři na mne zrak, jak tenkrát, kdy byl čist.... Vím, kdyby sebe víc Tvé oči hovořily svým žárem nejsladším: z nich možno zřejmě číst, že temná hloubka jich vždy se svým mračnem pílí, by z něho vyšlehnout v ráz mohla nenávist. – A chmurná bytost Tvá je klášter s věčným stínem: jen okna blýskají se z mračné omítky, z nich pleše mnichů zří jak živé výčitky. Sad v plném květu je. A mnich zde touhu svou smí denně konejšit těch sklepů sladkým vínem, a přece šílí až tou vnitřní prázdnotou... 20
TEPRVE VČERA.
Já postih’ tvůj výraz. Věz teprve včera jsem postih’ tvůj výraz. Ty’s hleděla v zrcadlo a zoubky své cenila’s do toho šera, do smutného ticha, jež síní mou zavládlo. A v chvíli té bizarní podoba sterá mně zakmitla mozkem. A mrazivě dopadlo to ticho v má prsa – však z mračného šera jen zoubky tvé zářily v blysknavé zrcadlo. Tam zřela jsi dlouho!... Tvé rety se nesmály! A podoby zvířecí šerem se míhaly – já před jejich zuby své rámě chtěl skrýti, jež posud tvé ohnivé kousnutí cítí! Sám seděl já v koutku a v zrcadle blýskaly dvě řady tvých zoubků – tvé rety se nesmály! 21
HORROR VACUI.
I. Děs prázdna mne hodil v Tvé objetí – ne láska... Však chtěl já, tou hrůzou spit, tluk srdce a žhavý vzdech slyšeti, já, tonoucí, strh tě, já stébla se chyt. Ty’s bezděčnou stala se obětí... Jen tenkrát, kdy hasnul tvých očí svit, děs prázdna jsem viděl v nich zachvěti... Tak živou – s tím výrazem – chtěl bych Tě mít. Kdo zničil tě? Kam jsi šla? Kde jsi teď? To prázdno by mělo dát odpověď! Však nad tvojí rakví já necítil víc, než děs před tím prázdnem.. Je vinno vším? Co řekla bys, hrůzu tu chápajíc? Tvé atomy letí teď prázdnem tím. 22 II. Den tvojí smrti – dubna teplý den a nebe jas až ku podivu čistý. Stráň zahnědlá mi zřela do oken, v níž jarní zeleň prokmitala místy. V ten den já divné cítil zbystření svých smyslů: z okna na pár tisíc kroků jsem viděl lávku, kde jsme v prošlém roku vždy večer dleli vášní zmámeni. A pak – v mou jizbu hran tvých táhlý kvil vnik’ dvojitými okny... Vykročil já chvatně z domu, stanul u zvonice: Prázdnota šedá z oken chrámu zela – já podléd’pohléd’ k nebi. Černá makovice na věži té se kyvem zvonů chvěla... 23 III. Ve hlubinu němých a vášnivých nocí a v chmurný svit jiter mdlých tryskal tvůj jasný smích; stín mlhavých nocí lesk pronikal zoubků tvých a s paprsky zápolil zářivou mocí. Jak rozchvěly ňadra tvá do skoků vlnivých ty bezděčné, šílené výbuchy smíchu! Na podivný smích tvůj teď vzpomínám v tichu a slyším jej živě znít nocí, ač dávno ztich’.. Ty’s právo už neměla na ten smích... To právo měl pouze lesk zoubků tvých. Ty planou v noc němou, jak dříve v ni plály. A beze rtů smějí se.. Nad kostrou žlutavou jak pyšní se zázračnou, netknutou bělí svou! Teď vím už, v noc šklebivou proč se tak smály... 24 IV. Však z dob těch do mé paměti i všední scény vryty jsou: já nad tvou rakví slzeti zřel šedovlasou matku tvou. Přijela chorá z venkova tvou zmírnit hrůzu poslední, však líc tvá byla ledová a klid a mír už dřímal v ní. Zaštkala... Pak si vyhledala peřiny, skvosty, prádlo zbylé a vše to s pláčem zavázala v tvé slední prostěradlo bílé! Šla s rancem. Slzí přívaly jí s proudem potu splývaly. 25
V TROSKÁCH CHRÁMU.
[27]
VZKŘÍŠENÍ.
Vzkřísil bůh všechnu krev na pláních prolitou. K obloze vzpjala se čerstvá a vřelá, jakoby ze srdcí vytryskla chvílí tou; vzrostla až v moře a pláněmi hřměla. Vzkřísil bůh všechnu krev ornicí vypitou.vypitou, pro Krista, cary jež vytekla smělá; přes trosky paláců, trůnů změť rozbitou, přes chrámů ssutiny do dálky spěla. Vzkřísil bůh pouze krev. Jemu se zhnusila podoba lidská. Teď mohutné žalmy Smíření pějíc se hladina vlnila. A ten vír pějící k božím až nohoum spěl a bůh, tím teplem tknut, změnil své soudy – žehnaje ruku vztáh’ nad rudé proudy. 29
POROZUMĚNÍ...
Teď ztrácejí v asylu pense se řady mých morálních profesorů a vlasteneckých, dobrých učitelů. Je ohromná prospastpropast, profesoři, je hluboké moře, učitelé, mezi vaší naukou a dojemnou prostotou i nadšením vaším dýchavičným – a mezi mou cynickou rozvahou a myslí spurnou a nevlasteneckou! Však, profesoři, příbuznost jakás skrytá a tajemné kouzlo neznámých nálad nás připoutalo k hospůdce jedné; zde v šedivém koutě žijeme dny své a jihoslovanské pijeme víno. A, žák Váš, já posud zde nevypil více, než kdokoli z vás. A v nejprudším žáru já sklepnici častěj neštípnul ve tvář, než kdokoli z vás. A po stejném počtu 30 sklenek i štípnutí sladkých jsme denně šli k domovu přímo... Tak stejný byl cíl náš.. I žil já tak s vámi v zdánlivém smíru, však potají hřměla duší mou závist nad mladistvým leskem nadšených zraků, jež ztápěli jste v granátný lesk jihoslovanského starého vína! A tupě jsem naslouchal horoucím slovům a vašemu nadšení dýchavičnému, pro osvětu, pokrok, dobro a štěstí! Já pranic, ba pranic nesdílel s vámi!... Však prošel čas – na čele přibylo vrásek vám, profesoři, a zvýšil se lesk těch mohutných vašich, učených pleší a chvějící se a kostnaté ruce tvář sklepnice bujné štípnout se stydí! A sedla si v kruh náš nálada divná... Jsou přípitky časty, při nichž se mlčí, a často jsem postřeh’ leckoho z vás, jak průsvitnou rukou zved’ před oči sklenku a zařícímzářícím vínem díval se k světlu. A po krátkém doušku v myšlenkách spustil svou číš – však dětinský pohled se díval 31 dál v šedivé prázdno, kde plála ta číše... Co asi teď vídá váš upřený pohled v tom ponurém stínu? Proč ve vašem zraku se zachvěl teď záblesk rozkoše větší, než dříve, kdy nořil se v zářící víno? Ach, bělostná křídla třepotají se neslyšně jemně nad naším vínem!... A přišla teď chvíle porozumění a z duše rád sdílím náladu vaši – však líto je mi těch sevřených retů, jež bojí se vyřknout, co tušíme všichni... O v lesku těch křídel chvěje mou duší teď písnička jakás s refrainem dětským – tu pro úzký kruh náš zpívati budu! A takto zní její dětinský refrain: „Ach – luli – luli, Smrti, zdráva buď!“ 32
POD TÍHOU VŮNÍ.
Tvá hlava už v rakvi je vryta do poslední podušky zbylé a ve květů záplavě bílé se pikantní nosík tvůj kmitá. Jak zdvižen je zhrdavě vzhůru a nozdrami na svět se dívá – co v oči své slzavou chmůru si láká kol družina lživá. Ten nosíček jemný!.. Já v snění na lásky Tvé vzpomněl jsem příval: Tvých rozkoší labužná chvění rád na jeho chřípích já zříval! To byla as ohromná tíha těch vůní, jež ssála Jsi v žití! Jak zhrdavě nosík tvůj zdvihá se nad spoustou jarního kvítí! Však tušil jsem dávno, mé dítě, že, syto už nejprudší vůně, Tvé nezkrotné srdéčko skrytě po tajemných aromách stůně. 33
O NEJVĚTŠÍM ZRÁDCI.
Byl Jidáš prvním trpitelem, jenž pro Kristovu víru pad – a přec je stíhán v světě celém jen děsnou kletbou odevšad. To on zmoh’, že byl s jasným čelem v čas pravý Kristus na kříž spjat, sic byl by v nudě, s trpkým želem večeřel ještě ticíckráttisíckrát. A za to? Třicet stříbrných... Pak provaz – osyka – – a ztich’... Však za ten konec slzavý snad v nebi žije vesele, snad nejjemnější andělé vous hladí jemu ryšavý. 34
PÍSEŇ LIDU.
Šedým jsme prachem šlapaných silnic, pod tíží sterých kol ujetých silnic. Dneska nás slunce do ruda barví, ve zlatém lesku vzplaneme zítra. Příliš nás dráždí sluneční úpal: každý nás vítr divoce bouří. Raději lokáme chladivý doušek: stanem se blátem sic, spíme však v klidu. 35
RELIQUIE.
Na stěně chrámu kmitají se cáry starých praporů; jich zlato dávno pobledlo, sežloutla dávno jejich krev. A vzpomínají na ten čas, kdy při hlubokém žalmu děl, jich pyšné žerdě oblétal nejhustší příval duší těch, jež právě vzlétly z bílých těl. Na každý odtržený cár, nad žhavým dýmem letící, si sedlo rázem duší sta a jako na svém plášti Faust, se daly nad bojištěm nést. Při varhan zvuku hlubokém, ve hustém dýmu kadidla se časem ještě zachvějí ty cáry starých praporů. 36 Viz bledé své, nemocné dítě, ó Venus Libitina!
***

Proč nesňala’s ještě obrázek Madonny, Proč nesňala’s ještě obrázek Madonny,
 Madonny s dítětem božským, na korálech na tvé šíji zavěšený? A přec ti řek’ lékař, jak komicky hloupě nad ňader tvých skvrnami růžovými se usmívá Madonny mateřská líc, když nikdy a nikdy dát nemůžeš světu děťátko čisté... Ach, ovšem: kdys třaslavá ruka tvé matky ti na šíji zavěsila před poutí tvou do služeb Madonny obraz – však ten, jenž v nádherném městě ve ztupělém davu chvátajících lidí tě jediný pozdravil vlídnými slovy – s tím obrázkem hrál si už v tentýž den, kdy s úsměvem promluvil k tobě. 37 Kdys v letní den, mrtvý a žhavý, jsi za městem ve hlubokém úvoze usedla v mdlobách; neb toho si přál ten vlídný člověk. A z mrákotného, žhavého snění jsi povstala s ňadry rozhalenými a prochvělými neznámou bouří!... Zda vzpomínka náhlá na matku ve vsi, zda zděděná úcta před Panny obrazem, zda plachý stud před jejím pohledem cudným – co tebou tak zachvělo v divé té chvílchvíli? Však ruka tvá sjela na ňadra zvlněná k obrázku Madonny a ruka tvá zakryla s dětinnou bázní obrázek Madonny. A přišel podzim. Změť mlhavých stínů se nesla nad záhony parku, kde v koutě lavička stála písmeny zbrázděná. A v sedadle četla’s vyryté datum prvního večera v nádherném městě, prvního večera na mužských ňadrech. Kde ale byl ten, jenž chvějící rukou si tenkrát hrál s obrázkem Madonny, tvou obnaživ šíji, zářící v temnu? – Sta mlhavých stínů jen bloudilo parkem. 38 A přišly noci, mrazivé noci a přišly steré neznámé ruce ti žhavé psát „Ufarsin“ na ňadra bílá – dej přečíst svých ňader hieroglyfy Madonně s poupátkem božským – snad rozluští je v milosrdenství... Nechť klne ti svět! On nepochopí tvých hieroglyfů hluboký význam! A budeš-li matkou kdys – pošklebek světa tvé dítě jen krátkou zastihne chvíli: Se zárodkem smrti ve vpadlé hrudi a s tváří plnou starobných vrásek, s mdlým úsměvem starce spokojeného ti pohlédne ve tvář tvé dítě. 39
PÍSEŇ CYNISMU.
Co platny jsou všechny ideje a revolty, satiry palčivé, když nade vším jednou se usměje tvář satirická lebky tvé. A za to, že’s byl tak marniv a hlup, tě stihne trest, jaký’s netušil: a smáti se bude tvé lebky chrup stokrát tak dlouho, jak jsi žil. 40
PO VESNICKÉ POUTI.
Vřískavé tony hudby časem v to mlází z dálky zalétnou, kam – hovoříce tichým hlasem – s děvčaty svými hoši jdou. Van chladný rybník vysílá sem, kde jednotvárnou hudbu svou sbor počal žab. Měsíčním jasem vše kryto, divných stínů hrou. A drsný, ostrý žabí skřek se v taktu v tiché mlází nes’ jak v souhlas bouřných hubiček... Tam jenom časem slabou ránu mníš slyšet. Praskot, jak by kdes srdéčko puklo z marcipánu. 41
VŠE ZMŮŽE LÁSKA.
Ve prachu silnic vleče nohy své, trup, spola obnažený, smýkaje po zemi, letním žárem prohřáté. A z očí resignace tesklivá mu tupě zírá ve tvář kolemjdoucích, mdlá resignace zvěře nemocné. Chvílemi stane tupě, bez hnutí v zem upíraje šedý, blbý zrak, jak byl by smířen kalužinou chladnou, v níž teď své obě ruce vnořil chtivě. Bělavá pěna z rozšklebených úst se časem dere, jak by nashromáždil své sliny k jedinému plivnutí na tvrdou zem tu, po níž tak se plouží. A jak by náhlou sílu pocítil, chce vstát – však rázem klesají do prachu jeho znetvořené nohy, 42 zkroucené, slabé, jak dva otazníky. A mnohý chodec plaše vrhne naň soucitný pohled. Dívky ubledlé, o statné paže druhů opřeny, uroní z ušlechtilé ručky své s vysoka lesklý peníz v jeho dlaň. Jsou dojaty. Jdeť o mrzáku zvěst, že lásky jest on dítě. Zkažený kýs učitel, jenž trapnou pověst získal – anekdot svojich romantickou směsí a zjevem interesantěinteresantně trpícím prostičkou dívku k sobě upoutal, jež – znajíc vše – přec k němu přilnula tou zvláštní, velkou, obětovnou láskou. Let dvacet tomu. Lidské toto zvíře je plod jich lásky. Plané jabloně jak zakrsalý plod v prach silnic padne a v dešti, žáru hnije nepovšimnut – tak byl on zrozen pro té země prach, jejž skrápět bude svými slinami, až zde kdys najdou jeho mrtvolu! To zřel já včera: Vytřeštěným zrakem s úžasem stíhal zrůžovělý prach, pod koly těžkých vozů formanských, 43 jenž zdvih’ se v dáli v rudém požáru letního slunce, v bor se chýlícího. Na dávný večer vzpomněl jsem v tu chvíli: To v dálném bylo kraji, velikého blíž města. V rudém svitu z výletu se navracely řady kočárů a pod kopyty koní růžový se vznášel prach. A městských dívek řad, na paže milovníků zavěšen – růžemi šípků ňadra zdobena – se vracel němě z hloubi tmavých lesů a ještě – v mdlém jak dozvuku – jich taili objala časem ruka milence. A čet jsem v ohbí stichlé silnice tři slova, vrytá hůlkou do prachu: „Vše zmůže láska“láska“. A teď v hořký smích propukám při té dávné vzpomínce: Zde chtěl bych mít ta slova v prachu psaná a vzal bych pod paží to dítě lásky a ke sladkému nápisu je ved – a pošlapat bych nechal slova ta v ráz těmi příšernými otazníky: – „Vše zmůže láska“. 44
VZPOMÍNKY PROSINCOVÝCH NOCÍ.
I. Ó ženy, vy jste milovaly noc a náruč má jen věrná stafáž byla k vašemu blouznivému milování! Ó ženy, vy jste objímaly noc za nádherné ty bílé visiony, jež sypala vám v roztouženou náruč! A srdce mé jen uchem eunucha vnímati smělo vzkřiky vašich vášní, když v loktech noci počaly jste šílet. Však, ženy, rcete mi, v tom šílení co as váš ret, spit nejžhavějším vínem, ve sluch té noci tajně našeptával? Já vím, že ret váš záhadně se chvěl a vím, že v plášti nejčernější mlhy ta noc teď na mne číhá kdes a čeká. 45 II. Jsem raněn. – I zimnice přišla. To byla zákeřná rána ďábelsky vypočítána; můj každý nerv je raněn! Však ti, co ke mně vpadli, ti darmo mne neranili! V tmách přišli v půlnoční chvíli, by plenili a kradli. Či nekradli – ještě tu nekradli snad? Chci svoje jmění spočítat: Má paměť mdlou jiskrou hárajíc mně hasne v omamném mraku – ó děsné, hlodavé záhady žel! Zda cosi chybí, nevím víc, ba nevím víc, zda jsem co měl! Je zimnicí naskrz proniklá má duše – v noc upírám zraky: tam nahoře zlodějská lampa mdlá z mlh pláště plá v zelené mraky! 46
PRCHAJÍCÍ STÍNY.
[47]
ŽENY MODERNÍCH DĚLNÍKŮ.
Ten trpký tah, jenž vroubí vaše rety, ten nevryla vám bída, mladé ženy, v jichž ňadrech žár plá vášně nezkalený s tou silou, jak vřel před tisíci léty! Ó plodné samice, v líc vaši sporou ten tah vám ryjí vilných křečí steny, když v loktech mužů chvíte poděšeny se vášní jich, tak zamlklou a chorou! Váš mateřský zrak, náhlým smutkem spilý, pln bázně zří kams do mlhavé šedi: – líc bledých dětí, počatých v té chvíli, k vám z toho šera zádumčivě hledí. 49
BOJIŠTĚ.
I. Ó myriady nahých nervů šlehaných vichrem, roztřepených, se třesou mrazem vlastní krve, co nerv, to muka. Ó nahých nervů myriady, vy pavučiny rozepjaté, jak čile v tmách jste ještě včera chytaly rozkoš? Vy pavučiny rozepjaté, se mocnou touhou zachvíváte! Smrť bílou byste chytly rády – a ona váhá. II. Zrcadla jak vyleštěná kalužiny ledné, rudé 50 po planině rozesety; tisíc vytřeštěných zraků v zrcadla ta němě zírá. Ale div: zde žádná ruka nepohne se, nezdvihne se kroutit dlouhé, černé kníry! Tisíc vytřeštěných zraků do zrcadel němě zírá. Ne, ty oči čtou a čtou jen, čtou ve vlastních stuhlých tazích, zda v nich ostrým písmem vryta obžaloba neúprosná – skromný odkaz zlatým trůnům. A ty oči čtou a čtou jen, zda v tom písmu dosti síly, aby mohlo hřímat zemí, kterou bude zasypáno – hřímat nad vrcholy trůnů. 51 „A ten jen na skon smí si naříkati, kdo hlucho kvetl, bez ovoce přejde. –“ Neruda.
***

Tvoje přimhouřené zraky Tvoje přimhouřené zraky
 mají mateřský dnes výraz... Jak se něžně tulíš ke mně, není vášně ve Tvém hříchu, není žáru v krvi Tvojí – taký výraz má as žena, která kojí dítě své. Zříš tak v neurčitou dáli, oči tvé jsou plny péče, plny bázně hledí v modro! Sparťanka tak asi zřela přes Taygetské skály v dálku, s tajnou bázní tisknouc k ňadrům dítě právě zrozené. Čtu z Tvých očí tajnou touhu, mocnou, pod níž shasla vášeň! 52 Divný cit mou hrudí pronik’ pod tím teplem Tvojí touhy, z mateřských jež plála zraků! Chtěl bych s tebou kdysi hledět ve tvář Tvého dítěte! 53
***

Strach, temný, neúprosný strach Strach, temný, neúprosný strach
 mráz lije v moje žilobití... A přece pevně zřím vstříc Žití i Smrti, vlekoucí se v tmách. Zda je kdos mezi Žitím, Smrtí, jakýsi tajný třetí vrah, před nímž mé hrdlo běsně škrtí ten temný, neúprosný strach? Ó Smrti, věčnou žízní zpráhlá, o Žití, rcete: je tu cos, nač ruka vaše nedosáhla? Zřím všude prázdna jícen tmavý a jenom temný strach mi praví: „Nepoznán žije, vraždí kdos.“ 54
PŘED SLÁVOU HOSTIE.
Před žasnoucím okem mým prostřela’s své nejčistší hostie bílé! Z nich zářil tak mocný a svatý jas a závrať mne jala v ty chvíle. Tvé přijímat hostie lačným rtem v tvůj chrám jsem šel o velkém Svátku – však spatřiv tvou slávu – v dál prchal jsem od oltáře v hrůze a zmatku. A prchal jsem se strachem zlosyna, jenž ve chrám šel přijímat tichý – a náhle si na zpověď vzpomíná, v níž zamlčel nejtěžší hříchy. 55
CHRÁMŮM VENUŠINÝM.
V ty chrámy, bože, hleď, jenž pomstou zuře lítě jsi s nebe v Sodomu vrh ohnivý svůj zmar, kde člověk zoufaje, hnus před člověkem cítě a šílen se zvěří své vášně sdílel žár. – Zda zvířat poroba Tě jala odvěká, pod kyjem člověka řev stálých utrpení – a přeješ chrámům těm, kde pro zvěř zkázy není, kde člověk otrávit smí krev jen člověka? A přece: ke slovu se zde to zvíře hlásí, jež z loktů člověka chtěl’s vyrvat na vše časy!... Zde – údy spletené, směs ohňů, na rtu ret a rozžhavený vzdech a zvířecí pln síly, jak za zmar Sodomských by se ti hrdě mstili, ti v křeči metají tvé ohně k nebi zpět! 56
DVĚ PÍSNĚ.
Dvě písně mám já z duše rád... Ta jedna Marseilleusa jest, hlav sťatých slyším temný pád a z krve vidím růže kvést. A cítím divě kolotat svou krev a slyším zbraní chřest a chtěl bych u guillotin stát, kol hrdla katů řetěz plést. Však náhle cosi zasténá v mém nitru: v mlhách zvoní v sluch mně marche funèbre Chopina. Těch zvuků tak je pln můj duch – toť z půlnoci těch mračných tonů zakletá vzdychá duše zvonů! 57
***

Dovolte krátkou zpovědzpověď z dávných hříchů: Dovolte krátkou zpovědzpověď z dávných hříchů:
 za mračných, šedých dnů, tak plných stesku, za letních dešťů, vírných kapek pád kdy jednotvárně bušil v oken skla, mé dětské srdce spjala hořká nuda a ve stísněném vzduchu malé jizby myšlenky kruté v mojí duši zrály. Při modrých nebes prvním zákmitu já vycházíval s plánem zločinným: Žížaly, vleklé cestou, sbíral jsem a vymýšlel jim nejkrutější muka, jichž byl jen schopen plouživý jich život. S kořistí hojnou navrátiv se domů, já řadou klad jich štíhlá těla v taji a poléval je ostrou žíravinou, až ve svíjení žhavém počala se zaplétati v chumáč jediný – jak čilým zdál se plouživý jich život! Pak sežloutla, jich pohyb svíjivý byl slabší vždy a slabší... Naposled 58 své síly zbytkem vzpřímila se v ráz, do výše vzpjala se a klesla zpět jak nepohnuté struny napjaté – Oh, nad spletivem chvějným lnoucích těl brutální rozkoš pronikla mé srdce, mé dětské srdce mocně pobouřené! Pohlaví, tenkrát promluvilo’s ve mně temnými slovy... Démone, teď chápu: Tvé věčné moci první byl to výraz!... Po letech spjala hruď mou ledná hrůza nad šedou, nekonečnou prázdnotou – myšlenky všechny zašlapány ve prach démonem starým. Měl jsem pouze vášeň. A jako v dětství – jednou v hloubi stesku já na procházku po mračných šel dnech – a za kořist chyt’ plachou lásku ženy. Svou vášeň vrh’ jsem v roztouženou náruč. – – – – – – – – – – – – – – – – – Spi klidně... Oh, jak záhy sepjala’s na stichlých ňadrech svoje ručky hravé, jež objímati chtěly věčně... spi! – – – – – – – – – – – – – – – – – Lituji tebe. Právě v oněch dnech – po černých bouřích, dešťů přívalech 59 kdy slunce matně blýskne s modra nebes – lituji tebe z nejtesknějších hlubin! Lituji tebe. – Však – ne dosti čistě, – ne pouze tebe... Odpusť, zvláštní obraz se druží k zjevu prosté tvojí rakve: já v duchu vidím řadu žlutých žížal, nehybných, jako struny napjaté lnapjaté! Ach, odpusť. Však již dávno, na tvých ňadrech ten hnusný obraz kmit’ se mojí duší! A ze třiceti svazků Shakespearea v paměti zbyl mi pouze citát skrovný: „I malý červík, šlápneme-li naň, vytrpí tělesně tak velkou muku, jakoby obr umíral“umíral.“ 60
PÍSEŇ.
Tmavý klid v duši leh’ potají, každý cit usnul teď něm a tich – takový velký klid mívají kořeny akátů hřbitovních. Nesměly spícího probudit kořeny akátů hřbitovních – bez stesku počalo všechno tlít, veliký spánek je v prsou mých. V duši jen chladná je jistota, že je zde příhodná chvíle již, uhasit líný plam života – konec že třeba je nanejvýš! Ale – nic nehne se v prsou mých! Jenom ta nezvratná jistota v duše mé hlubinách usnulých plamenem bílým se třepotá! 61
PÍSEŇ BLÁZNA.
Leží má kostra stará a žlutá na písčitém řeky dně nepohnutá. V lebce se černá široká rána, démantů prachem postel má stlána. Otvory dvěma, kde oči mé plály, zářivé vlny v leb valí se, valí. Širokou ranou vzadu táž vlna z lebky se prodírá kalu plná. Lebka má klec je, v které se skrýval černý pták, hrobovým hlasem jenž zpíval. Živil se světlem a posupně číhal, když se mi paprsek ve zraku míhal. Okny jen bylo mých žhavých dvé zraků, kudy jsem potravu sypával ptáku! Kde však vzít ohromnou zásobu světla na pospas ptáku? Msta běsná mne hnětla... 62 Hrozivě ukázav na oblaka – jedinou ranou vyhnal jsem ptáka! Prázdna je klec má. – Však její stěny kalem a hnusem jsou znečistěny. V řeky hloub vrh’ jsem klec páchnoucí kalem, propláchnout, zčistit ji v proudění stálém. Leží tu přes sto let – však každá vlna z lebky se prodírá kalu plná. Ondy bůh ze mraků pustil se skokem, na klec mou zíral krvavým okem. Šedivou hlavou třás’, divil se, divil: „Nejlepším světlem mým pták se živil! Ukrad’ mi věčného světla tři snopy, kalu zde nechal nesčetné kopy!“ 63
VEČERNÍ KOUPEL.
K rybníku hladině, kovově lesklé, pýchu svých bílých těl sklánějí ženy; v řídkých jen pausách, – kdy zmlkne jich smích, od břehů protějších slyšeti temně ve svitech hasnoucích rákosu ševel. A po té hladině záhadně zjiskřené, ve smíchu lascivním bouřlivě zvonícím, prchají nezrozené životy od měkkých linií těl, chladně labužných, bledými světélky prchají hladinou, v rákosí zvlněném skrývají se přítulně. Za krátko zmlkne žen bouřlivý smích! Ale to rákosí tajemnou ukolébavku celou noc ševelit bude. – 64
ZBLOUDILÝM NA CESTU.
Paprsky zraků nevěstek, vás chtěl bych schytat ze všech končin světa a z víru všech nocí a z vašich vševědoucích svitů stkát jediný plamen a vložit jej v cynickou lucernu Diogena a zbloudilým na cestu svítit. V to světlo zaměnit lampičku noční ve přístěnku utichlé jizby a osvítit šlehavým plamenem myšlénky panny opozděné v modlitbách zimního večera, svou netknutou náruč vzpínající za muže božským ideálem: – v příšerný úškleb zářící lebky by změnil se úsměv ideálu, hrůzou by kleslo blouznivé dítě, ve prach by kleslo – neporušené. 65 Té lampy svitem neúprosným lesk zapudit hvězdy večerní před vlhkýma očima milujících: jak klesla by s oblaků do prachu v mžik Láska oslepená a jak by se svíjela pod jich nohou zdupána, poplvána! Se hrobů srazit posvátné lampy a místo nich postavit břitké to světlo: rovy i stíny i náhrobků val by pronikal mohutný svit a pronikal až na dno hrobů a rubášů cáry by svlékali mrtví v rozmachu vášně jak za dávných časů a v slzy křečovitého smíchu by změnily se slzy opuštěných! Oh, největší právo ty paprsky mají zbloudilým na cestu svítit: neb – dříve než vyšlehly do víru nocí, jiskřily v něžných, duhových barvách, lámány miliony, miliony slzí. 66
AŤ ŽEBRÁ TŘEBA!
Hle, všude, všude před očima se žito vlní do daleka, jak cudnost hrdá stojí zpříma, zvědavě na svou kosu čeká. Změť klasů slehlých teskně jímá tvé zraky časem – postel měkká, kam klesla perutěma mdlýma kdys láska, jež se světla leká. A jak by rostlo obilí pro všecky – život tvořili zde lidé vášní opilí. Ať pak ten život žebrá třeba i o tu malou skyvu chleba, co ji zde tělem zničili... 67
POHÁDKA O LOUČENÍ DUŠÍ.
Jsou duše dobré, počestné duše. Ve světnici tiché v teplém loži se rozloučí s tělem v bázni boží a vzlétnuvše ke stropu, hledí z ticha na rodinu vzornou, jež pláče a vzdychá, na diplomy na stěně zasklené, na kříže a řády vznešené, na manželské prostranné lože bílé, na čepice noční a župany zbylé. A spatří-li právě jich teskný hled kdes v kuchyně kamnech žár se chvět: – jak promoklé deštníky nehnutě nad kamny své roztáhnou perutě a hřejí se, hřejí se naposled před poutí svou mrazivým étherem. To tiché jsou, poctivé duše, a zahřáty nad kamny, s blaženým snem v let vážný se dají v neznámé hluše. 68 Jsou oddané duše!... Stafáž jich loučení je širá pláň v bitevním plameni, lán posledním vzdechem prokletý... A sotva že stísněné duše ty se uzounkou ranou moderních kulí v dým pušek s námahou protáhnuly, hned napnou se péra jak vymrštěná a bojiště obchází parádním krokem, a dokola pátrají planoucím okem, zda v dáli kdes nemešká majestát... Jak rády by před carem spjaly se v řad a provedly poslední defilée! A naposled, štěstím opilé, by chtěly stopy vznešených pat na krvavé půdě zulíbat. Oh, duše ty zvolna, jak plouživý dým, pak stoupají k nebesům modravým... A vzdorné jsou duše! Rozloučily se prostě v poslední chvíli: na vrchol svých šibenic usedly, na trámy krvavé guillotiny a v mlžný kraj, plný otrocké špíny, s té výše zhrdavě pohlédly. 69 A zpupné ty duše, jež před krátkou chvílí se chechtaly kříži ve kněžské dlani, – teď ku křižovatkám hnaly se plání a Kristovy líce bratrsky políbily! Svým polibkem na mžik zjasnily chmuru ve Kristově tváři. A v nejprudším letu pak spěchaly přímo vstříc jinému světu – ba, Svoboda sama nesla je vzhůru! 70
KDES VE VZDUCHU.
Jak bylo vojákům temno jich bolestí vření po amputaci rozdrcených údů! Ta palčivá muka svírala prostor, kde údů již není! Ta zákeřná bolest, zdá se, kdes ve vzduchu visí a v prodloužení pahýlů – zbytků jich údů – vždy znovu a znovu se křísí. Tak záhadnou byla mi bolest má celá! I pátral jsem tak dlouho, jak mohla semknouti prostor, kde duše se v šedý prach rozpadla strouchnivělá? Ta zákeřná bolest, zdá se, kdes ve vzduchu visí a v prodloužení kořenů duše vždy znovu a znovu se křísí. 71
ZIMNÍ VEČER.
Jak němě hledí v pláň ten v mlhách domek bílýbílý. Tré osob v mlčení a dumách soumraku zří z jizby v kotouč mlh, jež níž a níž se chýlí a z nich si spřádají hru teskných přízraků: Až tam, kde nejhustší je mlh těch příval stmělý, máť zrak svůj upírá. Zří hrob, kde leží muž – rov skleslý. Na něm kříž – syn boží strouchnivělý na hřebu jediném se sotva drží už. Jak spravit starý kříž? Žluč vzkypěla by v nebi, v sníh kdyby Kristus pad. – A sníh vždy bližší je. – Radš za groš poslední se zítra koupí hřeby a mladší dceruška zas Krista přibije! A dcerka – v modlitbách. To dítě plavovlasé zří v zamlženou výš vlhkýma očima, 72 tam vidí anděly, máť boží v zlatém jase, i otce starého, jenž vous tak bílý má – však ze všech nejraděj tam jeho syna zřela, hrdinu štíhlého a ničitele vin – jak často vídává v snech bělost jeho těla, zrak jasný, jenž jí zří až duše do hlubin, jak ve snech vábívá ji pohled jeho vroucí, řeč jeho líbezná a přec tak zoufalá, jak počne srdéčko jí v ňadrech prudce tlouci, že by jej objala, tvář jeho zlíbala! O, jak vždy mívala božího syna ráda – on tak se dobrým zdá, jak její otec byl – však starý otec Bůh – na čele vrásek řada – posupně mžourá v svět! Kdo tak jej rozezlil? – Dceř starší, bruneta – let šestnáct právě čítá – má rozpuštěný vlas, jenž k bokům splývá jí, o městě velkém sní, kde světel tisíc kmitá, a z ňader teskný vzdech jí vzlétne potají. Zří dámy nádherné, jdou elastickým krokem v hedvábných šatech svých. A pak zas alej zří a lávku, studenta, jenž sveď ji přede rokem – že tenkrát rád ji měl? Ne, teď již nevěří! 73 Ta slova, jež jí řek, dnes v románu tom četla, nad kterým slzami už zrudnul její zrak – ó, jistě čtením tím se mu kdys hlava spletla – jak rek ten v románu – on sved’ ji právě tak!... A vzdorně vypjala svá mladá ňadra bílá a jakás bujná zář se počne v očích chvět, jak temná hloubka jich by náhle zrcadlila ty mince blýskavé, za něž svůj prodá květ. Teď vstala. Věty dvě jí ve sluch hlaholily z modlitby sestřiny. – Smích pustý škub jí rtem – a malá? Objala v snech Krista ze vší síly – však děs! Ten bílý vous! Ten zrak, jenž zírá v zem! 74
NA DRSNÝCH STRUNÁCH.
Arnoštu Novákovi.
[75]
HARAKIRI. (Hymna lidstvu.)
Sentimentální bestie má bílá, rci, kolik asi věků spínala’s své zkrvácené drápy k modlitbě a kolik věků ztrácel výpar krve se v dýmu vonném u oltářů božích? Sentimentální bestie má bílá – po nekonečné řadě vraždění kdo, těžce tebou uražen, tě vyzval v ten běsný souboj japonského rázu? Svým spárem pytváš sprahlé nitro své, ze hrudi rveš si svoje srdce vilné, vždy hlouběj, hlouběj břitký spár se vtíná, v kouřící krvi spočívá tvá hlava jak na polštáři teplém. – K nebesům se upřel ztrhaný tvůj zrak – však div: ze rtů tvých nezní žádná modlitba! 77 A to ti sluší, bestie má bílá. Vznešený fantom, z dum tvých vztyčený ideál odvěčného majestátu, v nějž věřila’s a jejž jsi naposled urážet, kopat počla v šklebném smíchu: – ten, před tvým zrakem zmíraje, tě vyzval v ten běsný souboj japonského rázu. 78
NAD KNIHOU NOVÉHO ZÁKONA.
V pohádku starou se vmysli, mé srdce, rci mi, v čí hrudi as chtělo bys bíti v okamžik Kristova odsouzení? „Tenkráte chtělo bych v prsou bít barbara, s šílenou radostí nad vlastním vzdorem divoce řvalo bych: „Ukřižuj! Ukřižuj!“ Srdce mé, rci mi však, jak by ti bylo as v tiché té chvíli, kdy k nebesům „Žízním!“ sténaly mroucí rty slabého člověka? „Tenkráte chtělo bych změnit se v houbu s posledním lékem, který vznes’ voják k zsinalým ústům mroucího člověka“.člověka.“ A co by’s cítilo, srdce mé, rci mi, v ohromném tichu tom na Kalvarii, chladnoucí rty když zvolaly „Dokonáno“? 79 „Závidělo bych každému kameni, každému kameni opony chrámové, který puk’ při smrti ukřižovaného“.ukřižovaného.“ Srdce mé směšné a nedůsledné, jak by ti bylo as v čas ten, kdy k nebi pozved’ kříž sirý své ovoce největší? „Tenkráte chtělo bych těžkým být kamenem který pad smrtelně v krvavé skráně prvního jeho mučedníka!“ 80 Pokrop mne yzopem a nad sníh obílen budu. Kniha žalmů.
***

Jak byly dojemné ty linie Jak byly dojemné ty linie
 svítivých ňader, vzdychajících v pláči, že yzop žádný vin Tvých nesmyje, pokání žádné spasit nepostačí! – Až nad propasti věčna okraj srázný kdys v agonii Tvé se skloní oudy, yzopem budou slední potu proudy, s étherných krajů třpytivý déšť mrazný! A každá krůpěj ňadrům připomene, kus po kuse, že rozpadnou se zvolna jak pokropené vápno nehašené! Ten chladný doušek budou píti s touhou atomy Tvoje náhle očistěné, než tichem prázdna v pouť se dají dlouhou. 81
TY ZVUKY MUSÍ ŽÍTI... (Na motiv cizí.)
To v letní bylo noci. V tmavý sad z taneční síně bujná hudba zněla, vířivé tony vlažným spěly vzduchem a stromů řad je chytal v tmavou náruč. V nejzazším koutě sadu, ztlumené kdy hudby zvuk se chvěl jak temný výskot, jak výskot objímáním přidušený – ve stínu mlčenlivých jabloní dvé světlejších se stínů svářilo. A chvějně vzlykal jemný, tichý hlas cos o vzdáleném, hodném ženichu, cos o věrnosti, nerozumném tanci a o známosti, jež pár minut trvá. – A nad tím sporem hrdé jabloně vzpínaly koruny, v nichž tichla hudba. Jich zralý plod pad’ časem k zemi temně. – – – – – – – – – – – – – – – – – 82 Zde zřel by’s ženu... Její ruce bílé až k loktům obnažené, na ňadrech sepjaty byly k prosbě pokorné. Však jenom na mžik. Náhle vzpjaly se, jak v křeči by se nořit chtěly v krev. Ty ke rdousení měly plnou sílu – však malé – mužskou šij by neobjaly. – – – – – – – – – – – – – – – – – V tom zalétlo k nim opět zvuků pár ztlumené hudby. Vzdorující paže pozbyly síly. V tichém pološeru jí zřely ve tvář rozžhavené zraky – a hudba zněla... S náhlou oddaností klesala s přivřenýma očima... A mocný vzdech zněl v tichém šumu stromů. – – – – – – – – – – – – – – – – – Však – jak ten přerývaný dozněl vzdech, bez slova vstala z porosené trávy a pocítila k němu ledný odpor a nesmírná zášť hřměla v jejím nitru. Ty tony hudby vinny jsou mým žitím. Neb já jsem synem toho tanečníka. – – – – – – – – – – – – – – – – – Za měsíc z cest se vrátil její ženich a v slzách – ale se žhavější touhou 83 mu padla v náruč. Vzdala se mu prvně. A pod tím srdcem, které krvácelo vzpomínkou na tu hrůzyplnou noc – nosila mne... A div-li, celé žití že vře v mé krvi hořkost otravy? Já žil a rost’ a sílil v lůně matky jen krví, která ze srdce jí trýskala! A div-li, že se halím s úsměvem v to neproniklé temno pokrytectví? Na srdci, pod nímž proklet vzrůstal já, nechala srdce svého muže bíti, a v objímání za podzimních nocí mu šeptávala o mateřském štěstí! A jak je možno, abych miloval dél, nežli chvíli, krátkou pouze chvíli? V života mého nejprvnějším chvění po krátkém žáru cítil už můj atom ledový odpor, jenž mou pronik’ matku! Mou matku! Upomínka na můj vznik je nejtemnějším stínem v mrákotných hlubinách mého nitra. Ale jasně zní nocí mojí duše pár těch zvuků, pár zvuků divné hudby ztlumené... A ty jsou mocny – vždyť mi daly život! 84 Ty zvuky chví mou duší dnem i nocí a jak by chtěly napraviti zločin, jímž zavinily moje žití bědné, útěchu lijí v teskná moje ňadra. A budou znít v mém nitru bez ustání, v svět dokud volně nenechám je vyznít... Já klesnu v noc, však dlouho musí žíti pár zvuků mého nitra. 85
POHŘEBNÍ TANCE.
Nebylo lásky... Jen vzpomínek pár. Jakýs blesk přeťal v ráz řeč tvou tak sdílnou, pronik’ Tvé temno a vznítil Tvůj žár, srazil Tě slabou na hrudhruď mou vilnou – nebylo lásky... Jen vzpomínek pár. Pohřební hody jsme slavili pak, divokých tanců rej u popelnice! Časem jen k urně se sklonil Tvůj zrak – na žhavý popel dopadajíce, syčely slzy, jež prolil tvůj zrak! Dohřměl už divoký pohřební kvas, vířivé tance i chorály táhlé – jakási ničivá odvaha v ráz vzpjala se mocně v hrudi mé zpráhlé – dohřměl už divoký pohřební kvas. 86 Z jizby Tvé tiché mhou ranní jsem šel v truchlivém přísvitu zfialovělém; v hrudi žár podivné síly mi vřel: s neznámým Sokem kdes potkat se čelem – v duši žár vražedné síly mi vřel: Potkávám vyzáblých dělníků řad se vpadlou tváří a vyhaslým okem, každý jich kročej jak okovem spjat... Já bych se potkal rád s barbarským Sokem, s obrovským Sokem teď bil bych se rád! Zavřena okna jsou paláců všech, spící je ticho v nitru všech domů – komu, jen komu mám zatnouti v spěch spáry své v hrdlo – oh, komu, jen komu? Zavřeny brány jsou paláců všech! Po krvi plápolá žízně mé žeh, dláždění skropit bych rudým chtěl tokem – zastřena okna jsou paláců všech,všech. Já bych se potkal rád s barbarským Sokem – po krvi plápolá žízně mé žeh! 87
V NÁRUČ MLH.
V záhadách soumraku bez zvuku leží pláně a doliny mlhami zasuté, do ňader ztrnulých mlhy té nehnuté hroty jsou vbodnuty chrámových věží. Bez konce šeď, kam zrak jen se točí! Šedivá duše hmot z hlubin se vydrala, šedivá duše však – chladná a zoufalá nehnutě dívá se člověku z očí. Duše má, bezzvukou prázdnotou spjatá, jak bys tu zavýskla v divokém rozmaru, kdyby kol plamen šleh’ bitevních požárů, z plání až nad horská temena vzňatá! Chtěla bys uprostřed ohromné hluše v blesky děl upírat zraky své zjitřené, zřela bys po cestě krvavě plamenné v náruč mlh utíkat šedivé duše. 88
JÁ VĚŘÍM...
Já slýchal rakví temné zasténání, když ve vůz kdos je hbitou vsouval dlaní. Mně táhlý kvil vrat hřbitovních je známý, když rakev tiše loučila se s námi. Na víku, rozzvučeném v temném ruchu, hrud rythmický zpěv zní mi posud v sluchu. Já věřím ve hmot myšlení a city a v tajný souzvuk v jejich hloubi skrytý. – A zřel jsem tryskající slzí plamen nad těly, vychladlými v ledný kámen, a pláč a vzdechy slýchal nad rakvemi, když víka klonila se v klín jich němý: Však výkřik žalu, který mrtvým platil, mé nitro takou silou neuchvátil, 89 jak nářek vrat, jenž hřbitovem zněl temně, když rakev chýlila se v náruč země. A také žalmy v sluch můj nezalkaly, jak píseň, kterou černé hrudy hrály! Já věřím ve hmot myšlení a city a v tajný souzvuk v jejich hloubi skrytý. A věřím: prach můj, ve tmách stlelý jemně, že snít kdys bude velkou dumu země. 90
AŤ SÍLÍ NERVY.
Jdou světem učitelé, pečujíce, by z knížek příslušníci škol v svou duši vssáli sladký jakýs bol a soucit, soucit, soucit bez hranice! Jdou kati, bičem raby mrskajíce – mláď v soucitu svém pravém běží kol a jinde krví potřísněný stvol smrtelnou bledost žene v její líce! Ne, mučírny sem, skřipce, guillotiny a katy, pak pár katů hodných lidí, sem mládež ze škol, ať krev téci vidí! Ať sílí nervy, ať má názor jiný – neb co si počnem, co si počnem v žití s tou chabou lůzou, jež se krve štítí? 91
KAPLI U HORY KUTNÉ.
Zde vystavěli oltář bílý ti z lidských kostí třpytivých, by se ti, bože, zalíbili, ti dali zbytky otců svých. Na kosti, které nepohřbili, svou oběť klade černý mnich – však záblesk dávné, vzdorné síly se na těch bílých lebkách mih’ – ba, přelétává šklebný smích těch nepohřbených otců líc, že tebe, otče, také stih’ tvých dětí nevděk zarputilý, že nejsi, starý otče, víc, než mrtvý bůh, jejž nepohřbili! 92
PÍSEŇ INTERNACIONÁLNÍ.
Mně lhostejný národ byl, národ můj prostý síly! Dnes ale hruď má světoobčanská v nezvyklé muce se zachvěla náhle! Neb pacholků sveřepé ruce ten lid bily ve tvář! Můj národ bily!... Jich drápovité nehty, plné kalu a špíny, tvář lidu mého zdrásaly do krve! A šklebivé, zduřelé rty jich metaly sliny mu ve zrak – a já se probudil teprve! A výbuch své žluči a žhavou k národu lásku jsem přistih’ v svém nitru a duší mou prochvíval žel, že jsem se halil sám před sebou v lednou kdys masku a o té hluboké lásce sám nevěděl! 93
PRVNÍ NOC.
To byla první noc. Noc po Tvém pádu, dítě. Na loži složila’s své údy prochvělé a čistý polibek Tě pálil na čele – ten klidný, s nímž Tvá máť vždy k spánku provází tě. Oh, tenkrát zavylo v noc bouře hřmění táhlé! Svých ňader poupata, vztýčená posud v chvění, při blescích zřela jsi jak v náhlém rozednění – nad skutečností žal Tvé hrdlo semknul náhle. A v blesků hýření se těžce chvěla zem. Ty’s tenkrát ponejprv v svém žití s poklidem a vzdorně bleskům vstříc vypjala ňadra bílá. Pokání bizzarní bys tenkrát podstoupila: Ty blesky nechala bys bít v svých ňader květ a blesky líbajíc svůj očistila ret! 94
NAD MOU KNIHOU.
Svých myšlenek bičem, vyzbrojeným ostrými hřeby ledové ironie já šlehal své srdce a kouřící krev se z tisíce drobných ran pozvolna prýští. Však ještě v tom přívalu svištících ran se náhle zachvělo marnivou touhou, svou krvavou památku hluboko vtisknout do tohoto vetchého šátku Veroniky, než přijde jeho Golgotha. Nechť rozpadne se směšný ten cár! Krev rychle pozbude barvy. 95
SONET NA ROZLOUČENOU MLADÉMU ČTENÁŘI.
Pro tebe, jenž chceš ze knih ssáti as elixir vášně, jež ti rovna nebi – kéž verš můj Taygetské je skály sráz, kde třísky leží znetvořených lebí! Pij zde svou smrt a brzo slabý vaz zlom ve propasti, jež se dole šklebí – věř, tebe nelituji! V příští čas mrzáků takých není zapotřebí! Však ty, jenž sílu máš v svých prsou lednou, zde Kalvarii měj – kříž marný – přesvědčení, že bídný soucit hoden tebe není! A krutost Ahasvera, Krista klid se v tobě spojí v sílu bezohlednou: kopati bohy – s křížem na smrt jít. – E: jf; 2005 96
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pelcl, Josef; Rozhledy; Beaufort, Edvard
(V Praze nákladem J. Pelcla, revue Rozhledy. 1899. Tiskem Ed. Beauforta v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: 1.

Počet stran: 98