PÍSEŇ BLÁZNA.

PÍSEŇ BLÁZNA.
Leží má kostra stará a žlutá na písčitém řeky dně nepohnutá. V lebce se černá široká rána, démantů prachem postel má stlána. Otvory dvěma, kde oči mé plály, zářivé vlny v leb valí se, valí. Širokou ranou vzadu táž vlna z lebky se prodírá kalu plná. Lebka má klec je, v které se skrýval černý pták, hrobovým hlasem jenž zpíval. Živil se světlem a posupně číhal, když se mi paprsek ve zraku míhal. Okny jen bylo mých žhavých dvé zraků, kudy jsem potravu sypával ptáku! Kde však vzít ohromnou zásobu světla na pospas ptáku? Msta běsná mne hnětla... 62 Hrozivě ukázav na oblaka – jedinou ranou vyhnal jsem ptáka! Prázdna je klec má. – Však její stěny kalem a hnusem jsou znečistěny. V řeky hloub vrh’ jsem klec páchnoucí kalem, propláchnout, zčistit ji v proudění stálém. Leží tu přes sto let – však každá vlna z lebky se prodírá kalu plná. Ondy bůh ze mraků pustil se skokem, na klec mou zíral krvavým okem. Šedivou hlavou třás’, divil se, divil: „Nejlepším světlem mým pták se živil! Ukrad’ mi věčného světla tři snopy, kalu zde nechal nesčetné kopy!“ 63