KLÁŠTER.

Vladimír Houdek

KLÁŠTER.
Skryj dnes ten úsměv svůj, ten bujný, rozpustilý, v dlaň, jako kryješ pláč! Chci vážné dumy příst a čist být aspoň dnes! Neb raděj v této chvíli svůj upři na mne zrak, jak tenkrát, kdy byl čist.... Vím, kdyby sebe víc Tvé oči hovořily svým žárem nejsladším: z nich možno zřejmě číst, že temná hloubka jich vždy se svým mračnem pílí, by z něho vyšlehnout v ráz mohla nenávist. – A chmurná bytost Tvá je klášter s věčným stínem: jen okna blýskají se z mračné omítky, z nich pleše mnichů zří jak živé výčitky. Sad v plném květu je. A mnich zde touhu svou smí denně konejšit těch sklepů sladkým vínem, a přece šílí až tou vnitřní prázdnotou... 20