DÁRKYNĚ DOBRÁ!

DÁRKYNĚ DOBRÁ!
To byla žena, pravá žena! I vyčetla mžikem z hloubi mých zraků, že krutě mne počalo mrazit v mé duši, i přikryla duši mou pláštěm své vášně, starým a teplým pláštěm své vášně. Oh, věděla dobře, jak chudým darem ten vyrudlý plášť dávno obnošený a jak se hodí jen pro duši zimomřivou, však dala mi jej s dětinnou účastí a s úzkostnou péčí mladistvé matky. A viděl jsem ženy žebráků: Na skloněných bedrách nosily v mrazech své děti zhalené spoustou hadrů, posledním zbytkem lepších časů – a samy kráčely v tenounkém hávu, že sotva jim přikryly nahotu vlastní: šly, přívalem vichru šlehány ve tvář a úžasem blbých a úsměškem sprostých. – Takovou matkou byla mé duši. 17 Oh, proniklo ustydlou duši mou poslední teplo... Však viděla tmy závojem zářit mateřsky něžný, nad chudým svým darem tesknící zrak! Ó dárkyně dobrá, bosou nohou a s nekrytou hlavou ve vichřici jak půjdeš zasněženou plání a úžasem blbých a úsměškem sprostých? – I duše má s pohledem vyčítavým tvůj hodila ve prach vyrudlý plášť. 18