***   Po ňader Tvých bělosti skvoucí,

Vladimír Houdek

***

Po ňader Tvých bělosti skvoucí,
Po ňader Tvých bělosti skvoucí,
po rosném Tvém polibku žízní má duše, tak vášnivě vroucí a trpící ohnivou trýzní! –
Oh, příval Tvé krve tak čistý, jak voní v tom opojném plání! – Tak voněly květů těch listy, jež nervosně třepila’s dlaní. Lesk přivřených očí Tvých žárných – jak sobecky pátrá v Tvém nitru! – Tam dlouhá noc čekání marných, viď? – dospěla k smavému jitru. Zrak přivřený, oheň svých retů si dlaněmi zakrývej tiše! – Z nich jemný dech zdrcených květů Ti chladivým parfumem dýše. 14