*** Dovolte krátkou zpověď z dávných hříchů:

Vladimír Houdek

***

Dovolte krátkou zpovědzpověď z dávných hříchů: Dovolte krátkou zpovědzpověď z dávných hříchů:
za mračných, šedých dnů, tak plných stesku, za letních dešťů, vírných kapek pád kdy jednotvárně bušil v oken skla, mé dětské srdce spjala hořká nuda a ve stísněném vzduchu malé jizby myšlenky kruté v mojí duši zrály. Při modrých nebes prvním zákmitu já vycházíval s plánem zločinným: Žížaly, vleklé cestou, sbíral jsem a vymýšlel jim nejkrutější muka, jichž byl jen schopen plouživý jich život. S kořistí hojnou navrátiv se domů, já řadou klad jich štíhlá těla v taji a poléval je ostrou žíravinou, až ve svíjení žhavém počala se zaplétati v chumáč jediný – jak čilým zdál se plouživý jich život! Pak sežloutla, jich pohyb svíjivý byl slabší vždy a slabší... Naposled 58 své síly zbytkem vzpřímila se v ráz, do výše vzpjala se a klesla zpět jak nepohnuté struny napjaté – Oh, nad spletivem chvějným lnoucích těl brutální rozkoš pronikla mé srdce, mé dětské srdce mocně pobouřené! Pohlaví, tenkrát promluvilo’s ve mně temnými slovy... Démone, teď chápu: Tvé věčné moci první byl to výraz!... Po letech spjala hruď mou ledná hrůza nad šedou, nekonečnou prázdnotou – myšlenky všechny zašlapány ve prach démonem starým. Měl jsem pouze vášeň. A jako v dětství – jednou v hloubi stesku já na procházku po mračných šel dnech – a za kořist chyt’ plachou lásku ženy. Svou vášeň vrh’ jsem v roztouženou náruč. – – – – – – – – – – – – – – – – – Spi klidně... Oh, jak záhy sepjala’s na stichlých ňadrech svoje ručky hravé, jež objímati chtěly věčně... spi! – – – – – – – – – – – – – – – – – Lituji tebe. Právě v oněch dnech – po černých bouřích, dešťů přívalech 59 kdy slunce matně blýskne s modra nebes – lituji tebe z nejtesknějších hlubin! Lituji tebe. – Však – ne dosti čistě, – ne pouze tebe... Odpusť, zvláštní obraz se druží k zjevu prosté tvojí rakve: já v duchu vidím řadu žlutých žížal, nehybných, jako struny napjaté lnapjaté! Ach, odpusť. Však již dávno, na tvých ňadrech ten hnusný obraz kmit’ se mojí duší! A ze třiceti svazků Shakespearea v paměti zbyl mi pouze citát skrovný: „I malý červík, šlápneme-li naň, vytrpí tělesně tak velkou muku, jakoby obr umíral“umíral.“ 60

Básně v knize Vykvetly blíny: