***
Dovolte krátkou zpovědzpověď z dávných hříchů:
Dovolte krátkou zpovědzpověď z dávných hříchů:
za mračných, šedých dnů, tak plných stesku,
za letních dešťů, vírných kapek pád
kdy jednotvárně bušil v oken skla,
mé dětské srdce spjala hořká nuda
a ve stísněném vzduchu malé jizby
myšlenky kruté v mojí duši zrály.
Při modrých nebes prvním zákmitu
já vycházíval s plánem zločinným:
Žížaly, vleklé cestou, sbíral jsem
a vymýšlel jim nejkrutější muka,
jichž byl jen schopen plouživý jich život.
S kořistí hojnou navrátiv se domů,
já řadou klad jich štíhlá těla v taji
a poléval je ostrou žíravinou,
až ve svíjení žhavém počala
se zaplétati v chumáč jediný –
jak čilým zdál se plouživý jich život!
Pak sežloutla, jich pohyb svíjivý
byl slabší vždy a slabší... Naposled
58
své síly zbytkem vzpřímila se v ráz,
do výše vzpjala se a klesla zpět
jak nepohnuté struny napjaté –
Oh, nad spletivem chvějným lnoucích těl
brutální rozkoš pronikla mé srdce,
mé dětské srdce mocně pobouřené!
Pohlaví, tenkrát promluvilo’s ve mně
temnými slovy... Démone, teď chápu:
Tvé věčné moci první byl to výraz!...
Po letech spjala hruď mou ledná hrůza
nad šedou, nekonečnou prázdnotou –
myšlenky všechny zašlapány ve prach
démonem starým. Měl jsem pouze vášeň.
A jako v dětství – jednou v hloubi stesku
já na procházku po mračných šel dnech –
a za kořist chyt’ plachou lásku ženy.
Svou vášeň vrh’ jsem v roztouženou náruč.
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Spi klidně... Oh, jak záhy sepjala’s
na stichlých ňadrech svoje ručky hravé,
jež objímati chtěly věčně... spi!
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Lituji tebe. Právě v oněch dnech –
po černých bouřích, dešťů přívalech
59
kdy slunce matně blýskne s modra nebes –
lituji tebe z nejtesknějších hlubin!
Lituji tebe. – Však – ne dosti čistě, –
ne pouze tebe... Odpusť, zvláštní obraz
se druží k zjevu prosté tvojí rakve:
já v duchu vidím řadu žlutých žížal,
nehybných, jako struny napjaté lnapjaté!
Ach, odpusť. Však již dávno, na tvých ňadrech
ten hnusný obraz kmit’ se mojí duší!
A ze třiceti svazků Shakespearea
v paměti zbyl mi pouze citát skrovný:
„I malý červík, šlápneme-li naň,
vytrpí tělesně tak velkou muku,
jakoby obr umíral“umíral.“
60