ZBLOUDILÝM NA CESTU.

Vladimír Houdek

ZBLOUDILÝM NA CESTU.
Paprsky zraků nevěstek, vás chtěl bych schytat ze všech končin světa a z víru všech nocí a z vašich vševědoucích svitů stkát jediný plamen a vložit jej v cynickou lucernu Diogena a zbloudilým na cestu svítit. V to světlo zaměnit lampičku noční ve přístěnku utichlé jizby a osvítit šlehavým plamenem myšlénky panny opozděné v modlitbách zimního večera, svou netknutou náruč vzpínající za muže božským ideálem: – v příšerný úškleb zářící lebky by změnil se úsměv ideálu, hrůzou by kleslo blouznivé dítě, ve prach by kleslo – neporušené. 65 Té lampy svitem neúprosným lesk zapudit hvězdy večerní před vlhkýma očima milujících: jak klesla by s oblaků do prachu v mžik Láska oslepená a jak by se svíjela pod jich nohou zdupána, poplvána! Se hrobů srazit posvátné lampy a místo nich postavit břitké to světlo: rovy i stíny i náhrobků val by pronikal mohutný svit a pronikal až na dno hrobů a rubášů cáry by svlékali mrtví v rozmachu vášně jak za dávných časů a v slzy křečovitého smíchu by změnily se slzy opuštěných! Oh, největší právo ty paprsky mají zbloudilým na cestu svítit: neb – dříve než vyšlehly do víru nocí, jiskřily v něžných, duhových barvách, lámány miliony, miliony slzí. 66