Paprsky zraků nevěstek,
vás chtěl bych schytat ze všech končin světa
a z víru všech nocí
a z vašich vševědoucích svitů
stkát jediný plamen a vložit jej
v cynickou lucernu Diogena
a zbloudilým na cestu svítit.
V to světlo zaměnit lampičku noční
ve přístěnku utichlé jizby
a osvítit šlehavým plamenem
myšlénky panny opozděné
v modlitbách zimního večera,
svou netknutou náruč vzpínající
za muže božským ideálem: –
v příšerný úškleb zářící lebky
by změnil se úsměv ideálu,
hrůzou by kleslo blouznivé dítě,
ve prach by kleslo – neporušené.
Té lampy svitem neúprosným
lesk zapudit hvězdy večerní
před vlhkýma očima milujících:
jak klesla by s oblaků do prachu
v mžik Láska oslepená
a jak by se svíjela pod jich nohou
zdupána, poplvána!
Se hrobů srazit posvátné lampy
a místo nich postavit břitké to světlo:
rovy i stíny i náhrobků val
by pronikal mohutný svit
a pronikal až na dno hrobů
a rubášů cáry by svlékali mrtví
v rozmachu vášně jak za dávných časů
a v slzy křečovitého smíchu
by změnily se slzy opuštěných!
Oh, největší právo ty paprsky mají
zbloudilým na cestu svítit:
neb – dříve než vyšlehly do víru nocí,
jiskřily v něžných, duhových barvách,
lámány miliony, miliony slzí.