PO VESNICKÉ POUTI.

Vladimír Houdek

PO VESNICKÉ POUTI.
Vřískavé tony hudby časem v to mlází z dálky zalétnou, kam – hovoříce tichým hlasem – s děvčaty svými hoši jdou. Van chladný rybník vysílá sem, kde jednotvárnou hudbu svou sbor počal žab. Měsíčním jasem vše kryto, divných stínů hrou. A drsný, ostrý žabí skřek se v taktu v tiché mlází nes’ jak v souhlas bouřných hubiček... Tam jenom časem slabou ránu mníš slyšet. Praskot, jak by kdes srdéčko puklo z marcipánu. 41