VŠE ZMŮŽE LÁSKA.
Ve prachu silnic vleče nohy své,
trup, spola obnažený, smýkaje
po zemi, letním žárem prohřáté.
A z očí resignace tesklivá
mu tupě zírá ve tvář kolemjdoucích,
mdlá resignace zvěře nemocné.
Chvílemi stane tupě, bez hnutí
v zem upíraje šedý, blbý zrak,
jak byl by smířen kalužinou chladnou,
v níž teď své obě ruce vnořil chtivě.
Bělavá pěna z rozšklebených úst
se časem dere, jak by nashromáždil
své sliny k jedinému plivnutí
na tvrdou zem tu, po níž tak se plouží.
A jak by náhlou sílu pocítil,
chce vstát – však rázem klesají
do prachu jeho znetvořené nohy,
42
zkroucené, slabé, jak dva otazníky.
A mnohý chodec plaše vrhne naň
soucitný pohled. Dívky ubledlé,
o statné paže druhů opřeny,
uroní z ušlechtilé ručky své
s vysoka lesklý peníz v jeho dlaň.
Jsou dojaty. Jdeť o mrzáku zvěst,
že lásky jest on dítě. Zkažený
kýs učitel, jenž trapnou pověst získal –
anekdot svojich romantickou směsí
a zjevem interesantěinteresantně trpícím
prostičkou dívku k sobě upoutal,
jež – znajíc vše – přec k němu přilnula
tou zvláštní, velkou, obětovnou láskou.
Let dvacet tomu. Lidské toto zvíře
je plod jich lásky. Plané jabloně
jak zakrsalý plod v prach silnic padne
a v dešti, žáru hnije nepovšimnut –
tak byl on zrozen pro té země prach,
jejž skrápět bude svými slinami,
až zde kdys najdou jeho mrtvolu!
To zřel já včera: Vytřeštěným zrakem
s úžasem stíhal zrůžovělý prach,
pod koly těžkých vozů formanských,
43
jenž zdvih’ se v dáli v rudém požáru
letního slunce, v bor se chýlícího.
Na dávný večer vzpomněl jsem v tu chvíli:
To v dálném bylo kraji, velikého
blíž města. V rudém svitu z výletu
se navracely řady kočárů
a pod kopyty koní růžový
se vznášel prach. A městských dívek řad,
na paže milovníků zavěšen
– růžemi šípků ňadra zdobena –
se vracel němě z hloubi tmavých lesů
a ještě – v mdlém jak dozvuku – jich taili
objala časem ruka milence.
A čet jsem v ohbí stichlé silnice
tři slova, vrytá hůlkou do prachu:
„Vše zmůže láska“láska“.
A teď v hořký smích
propukám při té dávné vzpomínce:
Zde chtěl bych mít ta slova v prachu psaná
a vzal bych pod paží to dítě lásky
a ke sladkému nápisu je ved –
a pošlapat bych nechal slova ta
v ráz těmi příšernými otazníky: –
„Vše zmůže láska“.
44