TY ZVUKY MUSÍ ŽÍTI...
(Na motiv cizí.)
To v letní bylo noci. V tmavý sad
z taneční síně bujná hudba zněla,
vířivé tony vlažným spěly vzduchem
a stromů řad je chytal v tmavou náruč.
V nejzazším koutě sadu, ztlumené
kdy hudby zvuk se chvěl jak temný výskot,
jak výskot objímáním přidušený –
ve stínu mlčenlivých jabloní
dvé světlejších se stínů svářilo.
A chvějně vzlykal jemný, tichý hlas
cos o vzdáleném, hodném ženichu,
cos o věrnosti, nerozumném tanci
a o známosti, jež pár minut trvá. –
A nad tím sporem hrdé jabloně
vzpínaly koruny, v nichž tichla hudba.
Jich zralý plod pad’ časem k zemi temně.
– – – – – – – – – – – – – – – – –
82
Zde zřel by’s ženu... Její ruce bílé
až k loktům obnažené, na ňadrech
sepjaty byly k prosbě pokorné.
Však jenom na mžik. Náhle vzpjaly se,
jak v křeči by se nořit chtěly v krev.
Ty ke rdousení měly plnou sílu –
však malé – mužskou šij by neobjaly.
– – – – – – – – – – – – – – – – –
V tom zalétlo k nim opět zvuků pár
ztlumené hudby. Vzdorující paže
pozbyly síly. V tichém pološeru
jí zřely ve tvář rozžhavené zraky –
a hudba zněla... S náhlou oddaností
klesala s přivřenýma očima...
A mocný vzdech zněl v tichém šumu stromů.
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Však – jak ten přerývaný dozněl vzdech,
bez slova vstala z porosené trávy
a pocítila k němu ledný odpor
a nesmírná zášť hřměla v jejím nitru.
Ty tony hudby vinny jsou mým žitím.
Neb já jsem synem toho tanečníka.
– – – – – – – – – – – – – – – – –
Za měsíc z cest se vrátil její ženich
a v slzách – ale se žhavější touhou
83
mu padla v náruč. Vzdala se mu prvně.
A pod tím srdcem, které krvácelo
vzpomínkou na tu hrůzyplnou noc –
nosila mne... A div-li, celé žití
že vře v mé krvi hořkost otravy?
Já žil a rost’ a sílil v lůně matky
jen krví, která ze srdce jí trýskala!
A div-li, že se halím s úsměvem
v to neproniklé temno pokrytectví?
Na srdci, pod nímž proklet vzrůstal já,
nechala srdce svého muže bíti,
a v objímání za podzimních nocí
mu šeptávala o mateřském štěstí!
A jak je možno, abych miloval
dél, nežli chvíli, krátkou pouze chvíli?
V života mého nejprvnějším chvění
po krátkém žáru cítil už můj atom
ledový odpor, jenž mou pronik’ matku!
Mou matku! Upomínka na můj vznik
je nejtemnějším stínem v mrákotných
hlubinách mého nitra.
Ale jasně
zní nocí mojí duše pár těch zvuků,
pár zvuků divné hudby ztlumené...
A ty jsou mocny – vždyť mi daly život!
84
Ty zvuky chví mou duší dnem i nocí
a jak by chtěly napraviti zločin,
jímž zavinily moje žití bědné,
útěchu lijí v teskná moje ňadra.
A budou znít v mém nitru bez ustání,
v svět dokud volně nenechám je vyznít...
Já klesnu v noc, však dlouho musí žíti
pár zvuků mého nitra.
85