VŠEDNÍ CESTOU.
Já rozdmychal žáry kdys ve tmách tvé bytosti;
a vím, že tvá touha ze hlubin nitra
se vynoří, v nervech tvých žíznivě uhostí
a do noci vzkřikne – snad dnes už, snad zítra.
A vím, že z rána oči tvé spočinou
hned na prvním muži, jejž potkáš, tak dlouze –:
dáš číst mu sny nocí s bázní dětinnou,
číst vášeň svou maně, v bezvědomé touze...
Snad v líci mu postřehneš zachvění úžasu
a z nitra mu vycítíš smyslné vření,
však záblesk ten žhavý nenajde ohlasu
ve tvé duši tak slabé, procitlé v okamžení:
ve vzpomínkách cesty klidné a bezpečné
na hruď mou, tak známou, kde’s chvěla se žhavě,
k níž po vzdání prvním ve mdlobě horečné
se bázlivě tiskla’s a plakala usedavě –
a ve zvyku plachého ptáka, jenž do výše vzlét’,
zkad vábí jej nový kraj... Ode dni ke dni
jde pohodlně obvyklým, přímým vždy letem zpět,
kde čeká jej hnízdo – známé a všední.
14