CESTA SILNÝCH.
O hladu, bez vzdechu, už dvacátý den brali se Silní pustinou. – Hrot věže strměl v dáli. Ti nevěřili v nic, jen ve svou sílu vlastní a jenom hrdostí své síly byli šťastni. Však dávno hladem už jim zuby zaskřípaly. Šli prázdnou pustinou. – Hrot věže strměl v dáli. A nevěřili v nic – jen v sebe, v sebe, v sebe, jim bůh byl míň než prach a směšným prázdnem nebe. Jich duch pln vzdoru byl. – Jen maně ruce spjali v tu stranu, neznámá kde věž teď čněla v dáli. Bezvolně sepjali jen ruce v zadumání..... Bůh, věčnosť, modlitba? – Ne, nevzpomněli ani! – A Silní pomřeli!.... A přec v jich zraku tměla se němá výčitka v cíp nebes, věž kde čněla..... 5

DĚDICTVÍ.
Tkví v duši mojí divný strach, vždy bdělý, slouchající, čilý, a často lednou rukou sáh’ mně k srdci v nejžhavější chvíli. S tím strachem boj – je moje žití. Mé hříchy, vášní vlnobití, mé vzdory – pouze řetěz byly, jímž rád bych strachu hrdlo stáh’... Jakási bolesť dávná, šedá, se chvěje v něm jak tichý kvil... Já strach ten zdědil od praděda. On, ztýraný rab, pána sbil – a v duchu zře svou šibenici, kles’ ve klín vášně – naposled... 6

VŠAK PŘECE –
Je vzduch pln otravy, hnis kane všude z ran, vzdech tajných bolestí se nese vánku vlnou. Jed víří v hlubinách! Plá jarním květem lán, však kořen květů všech už jedem užírán – ten pronik’ tajně zem, zem prostitutek plnou! Však přece – přece mám zem otrávenou rád! Jsou srdce hluboká, jich cit se s ženou smíří, i když v ní, pokleslé, plod zmaru počne zrát. Je krásna tragikou své zkázy. Svatý hlad jí rdousil: Vssála jed, jenž v sytém panstvu hýří. 7

KDY?
Nač dlouhé to čekání? V tesknící roviny kdy počnou zas zvony děl s vrchů své hrany hřmít? – Proud krve tak zkažený, malátný, nečinný teď měl by se z nesčetných ran už lít! – A strmí tu pochmurný vrchů sbor půlkruhem, hrom sterých děl skalnými svahy by nezachvěl. – Až děla se uhnízdí za jich lem, je teprve tisíc hlav cílem jich střel! – Ó bojovné, raněné nic! Zem prosáknout krví nech a bude-li v zemi bít děravá, třeštící lebka a nehty tvé v prsti rýt v palčivých bolestech: v tvé uši ti vnikne prsť změklá a hebká. Sluch zamkne se pevně krvavou hrudou, v sen záchvěvy země tě kolébat budou. 8

ZVONY.
Hluboký chorál zvonů rozhoupaných zvolna, třesoucí báněmi starých věží, srdci starých lidí! Děl zastaralých střelou je zvonů píseň bolná, již z poslední své tvrze božstvo na svět řídí. Jsouť zvony pokrytecké, srdce v ústech mají, svůj nářek z hlubin kovových v líc nebe vysýlají, v jich zpěvu melancholickém kvil chvějící se vzrůstá... A jsou to pouze rozevřená, zívající ústa! Jich zívání široké při žalmu táhlém, plném bolu, nad mrtvým, právě zabedněným, s vysoka zeje dolů; jsou ženě opuštěné útěchou kvílivé tóny v nynějších mukách, dlouhých as... Proč zívají staré ty zvony? 9

VOLTAIRE.
Tvůj obraz vidím: Vetchá kostra pouhá, že lze až vidět spurnou duši tvoji, jež gloriolám cynicky se rouhá a proti ničitelům světla brojí. V tvé otrávené duši vřela touha i v srdce drahá líti jed v svém boji, jak Ahasver, jenž muk svých ve příboji kop’ Krista, kříž svůj vlekoucího zdlouha. Ty na zděděných erbů chlubnou záři, pod níž se slza rabů lila sterá, Jsi bláto metal s usměvavou tváří. A z dálky kývla Revoluce vděčná! Kněz proklel slávu tvou jak Ahasvera, však ona – jako Ahasver je věčná. 10

STAFFÁŽ VÁŠNĚ.
Tvé první bázlivé vzdání... Večer byl červencový. To mělo prabídnou staffáž! Nebylo šveholu ptáků, ni tmavé zeleně mechu, šelestu vonného křoví, ni směsi chrp něžných a rudých, divokých máků. V kraj ponurý, opuštěný, kde bahno rybníků čpělo a kvílely žáby, zbloudila vášeň naše. V mých loktech však dýchalo bujné tvé, dychtivé tělo svou nejprudší vůni, vášní se svíjejíc plaše. Na ňadrech tvých krvavá růže – zdrcena celá, svou vůni vydechla rázem, vůni svou slední! Noc plná opojných klamů v mém nitru se tměla, v něm volala jediná touha: „Kéž nikdy se nerozední!“ Však divný ten kontrast: Výpar bahnitých tůní a vůně mladého těla! V divé té chvíli já cítil jen vzdech tvůj žhoucí, těžkou, omamnou vůni, já ve propasť klesal zmámen, vínem nejprudším spilý. 11 A právě ten kontrast!... Prohléd jsem teprve časem: Už dávno vyvála navždy tvá důvěrná něha, už mnohý se spíjel očí tvých vášnivým jasem, tvým ohněm zdánlivě plachým, jenž hltavě šlehá. A výpar bahna, kraj pustý – ta nezvyklá staffáž byla přec nanejvýš vhodná! Vilnosť tvá prázdná a všední pár vzpomínek, páchnoucích bahnem, v duši mé zůstavila. V ten výpar vydechla růže vůni svou slední. 12

SONET O ŽÁRLIVOSTI.
V líc druha Tvého hledí... Náhle vznítí se žhavou jiskrou její zornice: Tvé nitro, zhořklé v ráz, v té jiskře cítí chvít plachou touhu mladé samice. – Směs pochyb, trpkých předtuch, víří hrudí. Zříš hnědou pláň, kde pranic neklíčí... Ty víš: Tím víc se o samotě vzbudí v ní bezohledná touha samičí. I kdyby’s věřil, že v ty noci dlouhé nad ložem bdí jí strážný anděl sám a kdyby’s ráno zřel tam pírko pouhé: Ty v mukách žasnul by’s, že padlo tam, – jak zřejmá stopa sladké jakés chvíle – andělských křídel chvějné peří bílé. – 13

VŠEDNÍ CESTOU.
Já rozdmychal žáry kdys ve tmách tvé bytosti; a vím, že tvá touha ze hlubin nitra se vynoří, v nervech tvých žíznivě uhostí a do noci vzkřikne – snad dnes už, snad zítra. A vím, že z rána oči tvé spočinou hned na prvním muži, jejž potkáš, tak dlouze –: dáš číst mu sny nocí s bázní dětinnou, číst vášeň svou maně, v bezvědomé touze... Snad v líci mu postřehneš zachvění úžasu a z nitra mu vycítíš smyslné vření, však záblesk ten žhavý nenajde ohlasu ve tvé duši tak slabé, procitlé v okamžení: ve vzpomínkách cesty klidné a bezpečné na hruď mou, tak známou, kde’s chvěla se žhavě, k níž po vzdání prvním ve mdlobě horečné se bázlivě tiskla’s a plakala usedavě – a ve zvyku plachého ptáka, jenž do výše vzlét’, zkad vábí jej nový kraj... Ode dni ke dni jde pohodlně obvyklým, přímým vždy letem zpět, kde čeká jej hnízdo – známé a všední. 14

JAK VYJDE Z KOLÉBKY...
Mou vášeň mučivou a věčně utajenou, v mé hrudi pálící – teď chcete vzbouzeti? Nuž, rukou v pocelech a lásce vycvičenou jak máť se chopte jí! Jeť rovna dítěti, jež ve své kolébce se houpá odměřeně a nechce chladný van v své nechat tílko vát. Už mohlo běhat, hrát a dováděti denně a přece nechává se moudře kolébat. Až měkce za ručku dlaň vaše uchopí je – což není odměnou, když by tak vzrůstalo a na klín lezlo vám a bralo vás kol šíje a slova důvěry vám při tom šeptalo? Až přitisknete je k svým ňadrům v sladké tísni, pak bude vzrůstati k vám něha dítěte. Jak vyjde z kolébky, hned nožky sobě třísní, však vy je s radostí tím větší přijmete. 15

TY BUDOU Z TĚCHTO...
Stařeny kostlivé a hnědé s tou vráskovitou tváří lednou – ty budou z těchto – v hlavě šedé vzplá myšlénka jim na mne jednou. Čilejším tempem pozachvějí se tepny jejich zimomřivé a blýsknou upomínky živé v jich zraků šedé beznaději. A jako struny strhané na houslích, obemšených plísní, mdle prochví zvyklé tóny z dáli: jich zdrhlé nervy provane poslední, mroucí echo písní, jež mé kdys ruce na ně hrály. 16

NEZNÁM...
Park známý, vůně pln. Noc toužná obnažila na ložích nebeských hvězd bílých na tisíce – i sním, jak bychom zde, kde šla jste vášní spilá, se měli setkati dnes, dětsky žertujíce, ze zadu, po špičkách, jak byste přijít měla, mně zakrýt dlaní zrak, jak přivřen v sladké mdlobě, a po svém jménu ptát se, šťastně rozechvělá, s tím smíchem srdečným, jak zvonil v dětské době. Já cítím: Kouzla víc, než ve hvězd záři bílé, je ve tmě pod žhavou a chvějící se dlaní, v níž oheň života plá v nejbujnější síle! „Vy znáte mne – kdo jsem!...“ – zní Vaše vyptávání. Já – – znám jen mocný žár, jímž spíjí vaše rety, znám vášeň, vilný vzdech, jenž vlnou ňader chvěl, však jinak neznámou jste, cizí, jak ty světy, k nimž sentimentálně a hloupě zrak můj zřel. 17

DUCH PŮLNOČNÍ.
Má láska? Ne – duch lásky mrtvé, pochované, duch půlnoční. Žhavý zmar z očí mu plane a beznaděj mrtvých; duch to ničivý, dravý, jenž v nejtmavších nocích barbarské orgie slaví. On v teplou, vířící krev své zatíná spáry on, mrazem se třesa, hřeje se bujnými žáry ze mladého těla vášnivě tryskajícími! Jej plameny krve zbaví záhrobní zimy. To mstivý duch lásky dávného samovraha, jenž přistih’ svou ženu, když hřešila nahá, zrak hořečně žhavý pln vzácného blaha! On přijde, – „Věrnosť –“ dí s cynickým smíchem a schválí dychtící tělo. Hlubokým tichem zní jásavý, rozkoší prochvělý výkřik ženy, vzdech plamenný, vilný, bolestně sladké steny. Spit žárem, s cynickým smíchem, vždy před svitem ranním ke hrobu mraznému letí k dalekým pláním. 18

FINALE.
I. A zhnusení přijde. S nezvratnou jistotou to zhnusení přijde. Nervy, uštvané prázdnou rozkoší, zášť, odpor budou jen cítit. Přepjaté struny pod dotykem smyčce houslisty, do něma spitého vínem, se naposled zachví neurvalým, barbarským akkordem. Pak struny s třeskotem puknou. – Smyčec odhozen v koutě. II. Oh, byla to píseň jiná, již na mých nervech jsi hrála, když byla’s bojácná, plachá, v rozpuku vášně! Pak ale hra tvá smělejší byla, rozmarná ruka, mně drahá kdys buzením jemným čistějších tónů, hrát počala píseň vilnou, divoce bezohlednou, jen sluchu tvému lahodnou. Spita rozkoší vínem, svým tónům naslouchajíc v sobecké labužnosti, co nejdřív zahraješ píseň pustou a frivolní. Ve prázdném akkordu vyzní bezcitné šumaření. 19 III. A přijde rozloučení. Kéž by jen bylo v něm tak trochu melancholie, lítostné něhy! Kéž aspoň by z kalužin duše vybředly vzpomínky na chvíle setkání prvních, vábného vzdoru, prvního vzdání! Kéž aspoň by srdce mé časem bušilo ozvěnou těch úderů srdce tvého, ve hruď mou divoce bijícího! Kéž ruce mé, zvyklé kdys objímání tvé šíje, za podzimních nocí po tobě s touhou rozpínané, kéž by se zachvěly dozvukem, nejslabším třeba, při myšlence na ty ztracené, opojné okamžiky! Ty ruce však nikdy se nepohnou. Pouze mou nohu, jež darmo kráčela k Tobě v soumraku večerů, jež byla by příliš líná i na tvůj vyjíti pohřeb – tu schvátí brutální touha, do všeho kopnout. 20

LÉKY DUŠE.
A prohlédla duše má. Poznala hloubku svých ran, ran zjitřených, starých – pak v mrákotném snění se viděla v nemocnici, tiché a osamělé, kdes v odlehlé jizbě, ode všech odloučená. Klid mrtvý kol. V dálku se rozhlédla: Rovina pustá, – jsou daleko věže. Daleko život. Časem jen tulák, kryt hadry, shrbený, bez cíle plouže se dole, zrak smutně, nehybně upne k budově mračné. Krom tuláků nikdo v mrtvý kraj nezabloudí. Jsi, duše má, daleko, daleko víru života! Zde neuslyšíš hlaholy zvonů, prázdně hluboké, nad rachotem kočárů panských, jedoucích za mrtvolou, již čeká nádherná hrobka. Mrtvý ten neprospěje ni zemi svou mrvou, jak světu neprospěl živý, tvor zbytečný, parasit. Jaká však při pohřbu pýcha! – Zde neuzříš erby, šosáky, filistry zblbělé a zhrdavý úsměv šlechty, nade vše povýšené, a továrníky, ztučnělé krvavým potem otroků – ty obrazy hnusné by zjitřily prudčej tvé rány! Ta lůza se z daleka vyhne odporné nemocnici. 21 A nejdou zde ženy, plné soucitu, lásky a vilnosti, mistrně kryté pod cudnou maskou. Ba, žádná z těch milujících, vroucně oddaných žen tě nenavštíví! Pohledem na ty, jež hltavě ssály kdys mozek, krev bujnou – by rány tvé hnisaly více! Strach, běsný strach před ledným obrazem Smrti, v dál zahání ženy, proniklé touhou rozkoší. Však léčíš se duše má: Tulák v zedraném hávu a hladový žebrák, jda kolem – sem dlouhý hled vyšle. Je v oku tom zoufalá bída, nezměrné utrpení. Ten pohled bolestný léčí všechny tvé rány. 22

***

Roztálo srdce v ohni vášní Roztálo srdce v ohni vášní
a v ohni bolestí a vzdoru a škváry, které v kovu zbyly, ty škváry citů vrh’ jsem v popel! Z dobrého kovu mám teď srdce a slyším jeho pevný úder: má zvuk tak jasný, o křemeny jak broušené když meče zvoní! A srdce pod ranami zmdlelé, jež krýt jsem nemoh’ žádným štítem – teď ve štít samo proměněno a tisíc ran se o ně tříští! Železné, krátké zvuky jeho jsou odměřenou odpovědí, když zádumčivé tóny zvonů tázavě k němu doléhají. 23

PÍSEŇ O PODMOŘSKÝCH KABELECH.
Nervy, vždy klidné v nejprudší bouři, radosť i žaly lhostejně nesou, ve mžiku rozruší milion duší. Nesou výkřiky mučených srdcí k ledovým mozkům. Jsou prodloužením nervů radostí spitých i zmrazených děsem. Jeden jich konec, v půdě krvavé stopen, chvěje se jásotem barbarských vítězů, druhý je vetknut v daleká ztýraná srdce. Mají klid mrtvol, blíže nich spočívajících. Nad nimi vlnění, tříštění věčné, věčné jak spory mozků a srdcí. 24

KOŘENY.
Strom, který hrdě vztyčený svou hlavu vzpíná do oblak, v bouř nese bujné síly znak před klikatými plameny. Je rád, když na něm zpěvný pták se pod list choulí zelený a kvete – nestará se však, co činí jeho kořeny. Je šťasten, pokryt zemí svou ten kořen, který živí jej a nepocítí blesků rej. Tak mohutnější lidstva díl, jenž v boj je sílí myšlénkou, se šťasten v hloubi země skryl. 25

MÁCHA.
Od města, v ústraní kde neznám, cizí Jsi chorý čekal, až Tvá duše zmizí v to líčené kdys Tebou prázdna moře, po Labi hbitém jedu k severu. A dospěl jsem k té hoře, pusté hoře, kde zrak Tvůj naposled se v nádheru hor nořil, rozptýlených po obzoře. Na boku jejím rudé pruhy pouze jak krev se táhnou. Šípků zralé plody. Na vrcholu tom vydech’s v tiché touze svou slední píseň, hledě v lesklé vody. Však z jara – co tam planých růží asi! Snad pustá hora ta si vzpomínává, jak s ní jsi patřil v kraj ten, v jitřní krásy a v památku Ti tolik růží dává? V památku Tvoji? V třpytné labské vlny když zrak Tvůj zíral velikých dum plný, když s důvěrou v svou sílu, v příští slávu Jsi pyšně pozved’ vzdornou svoji hlavu, zhrdaje podlou záští nepřítele – Ty’s netušil, že v několika dnech smrt rázem zmrazí mladý srdce žeh, že dokonáš v té síni osamělé! 26 Ty’s netušil, že památku Tvou skromně kdy’s hlásat bude deska na tom domě, kde neznám zhyneš! Neznal’s, kterak vzhoří kdys plemenná zášť v hrudi zatvrzelé, jak ruce lotrů v plášti noci sboří Tvou památku, jak strhnou desku chudou, jak nad ní proudy Labe šumět budou, v něž parník saský hrdě boky noří! 27

JARNÍ OČISTA.
Oblaky prostřené v nebeském klíně, z čistého neznáma poslané sem, stopené ve svatém, azurném víně, hostie bílé, jež přijímá zem! – Poseta skvrnami orgií zimy, syta už opojných rozkoší svých, vážná zem s touhami posvěcenými embryon chová a smyje svůj hřích. 28

SEN O KOŘENECH ZLA.
Má duše, v mlhách snů bloudíc, kořen zla hledala. V zem hluboko vnikla: Nad ní kořeny blínů a rulíků, dýšících zhoubu, jedy vod křišťálových, vod nevinně hravých, plných zárodků smrti. V těch jedech nebylo zla. Ty mohly být lékem a nápojem zapomnění! Duše má pronikla hlouběj, až do ňader země k vířícím, sopečným ohňům. Ty, svírány kameny, v žalář svůj šlehaly marně. I zřela má tesklivá duše: Ty plameny vzdorné tak mocně vždy bouřily v země nejlepších synech! Ty z dávna jsou dědictvím smělých, velikých duchů, však tyran kameny zdědil, žalářem plameny rdousil! Ó vlhké zdi, v kamenech podlahy kročeje vyšlapané! Ó plameny revoluční, tolikrát vyšlehlé marně! Tím vírem zkrocených ohňů projdi, má duše, a cestou jinou se navrať k synům té země. 29 Je nad tebou královské lože. Tam dívky, šílené hrůzou, jimž chudoba čistotu, krásu a něžný cit dala, jsou každou noc vrhány rukou, dukáty zotročenou, vždy důstojnou barbara tyrana, kuplířskou rukou. Tvé plameny, země, zbloudily v lotra hruď, účel jich zvrácen! Ty hladově šlehají, ničí tvé nejkrasší děti! Vzal tyran tvé kameny, stromy, vzal ku stavbě žalářů a šibenic – na zmar odbojných plamenů bídy. 30

POSUD ČISTA...
Má zrak Váš hluboký, tmavý, až doposud čistý jas. On často as oknem na řeku snivě se dívá, na koupelište, kde výská drobná mláď dovádivá, na jez ten, kde vlny se vypnou – a roztříští v ráz. Vy k retům svým posud číš vášně Jste nezvedla, čís opojnou, plnou slz. Snad jen na hravé děti, jichž volání, jásot a smích k Vám přes řeku letí, snad na vlny, výtrysk pěn zářných, Jste bezděky pohlédla. Mír provívá snění Vaše a čist je Váš mladý cit. – Však ony postavy mužů!... Ta svalnatá těla bílá, ta nad vodou vypjatá prsa, ta nahá, brutální síla!... Já strach mám, že čistota, něha se lehce dá porušit. Já strach mám, že neznámá bouře Vám duší zachvěje, že fádní Vám bude hra dětí, že budete zříti jen na těla mužů, jež v dáli svou bělostí svítí, že bláto Vám zakalí touhy a snění a naděje. 31 Já o Vás bojím se, dítě, – neb nad míru silna jest ve hlubinách ženského nitra vášní bouř náhlá! Ó kéž by Vás nikdy svým bleskem drtícím nezasáhla – kéž nemusí duše děs prázdnoty nikdy nést! Má zrak Váš hluboký, tmavý, až doposud čistý jas a ret Váš dětinný úsměv. – Přec pohleďte v myšlenkách denně na vlny, jež padají s jezu v bílé, třpytivé pěně, pak bujně se do výše vypnou – a roztříští v ráz. 32

STÍN VEČERNÍ.
Stín jakýs vábivý na večer smířlivě padá na hladinu duše mé. Plachý stín ženy s tou krásou linií měkkých, jež mohou být zřeny jen očima duše, s tou krásou, jež neuvadá. Má pevné, křišťalné srdce, má porozumění pro podstatu lásky. Nad davy povýšena, žár vášní proniká bystře a skoupá přec není se slunnými dary své mladosti, vnímavá žena. Cit, duše jí ochabne drtícím úderem pouze! Žal vycítí v ráz – i když nejtajněj v srdce se vkrádá. Pak obejme lichotně srdce to v horoucí touze tou krásou svých linií měkkých, jež neuvadá. 33

MATKA.
I. Ty poslední dny trýzně matčiny! Dusivý kašel, plíce vysíleny. K půlnoci výron krve jediný – a ticho navždy! Tvoje hlubiny, ty byly krví srdce přeplněny. Před léty šedesáti devíti v dítěti krev ta bujně, zdravě hrála. Pak počal se v ni jed zlý roniti – oň pečovali hadi ukrytí – padesát roků utrpení stálá. Ty’s v mukách čekal, až se rozední, neb světlo lampy noční příliš sporé. Hle, přišlo jitro; k zemi pohlédni: U lože kaluž krve poslední, s níž unik’ život z drahé hrudi choré. K těm ústům večer tisk jsi chvějný ret, chtě láskou zdržet prchající žití... Teď na nich vidíš rudé skvrny lpět. Horoucí polibek jich naposled byl bolný, jak když rozloučení cítí. 34 Ty, krvi z krve této, ztracena mateřské lásky těcha pro tvé žití. Tys jako tato jedem sycena... Nač vléci dalších roků břemena? Je nejlíp v ráz si cestu otevříti! II. Když v rakvi ležela’s, Tvé stuhlé tahy hlubokým smírem byly zjasněny, jak byl by dovnitř ve klid srdce blahý Tvůj zavřený zrak tmavý upřený. Slz plno v očích – v toužebném však chvatě do síně vstoupil drobných dětí řad; obrázek svatý každé kladlo na Tě, až jimi pokryt byl Tvůj černý šat. V zrak dětský, nechápavě rozevřený, pláč pokrytecký vlákal slzy ty. O závod štkaly, naříkaly ženy, jich slzí proud byl šátky zakrytý. Obřadně pokryv rakev Tvoji hrudou, sbor známých po té poctě truchlivé šel klidně domů. – Matko, brzy budou obrázky dětí na dně rakve Tvé. 35

KRISTUS.
Žen šest měl David král. – Mdlým okem lísal chtivě se k nožkám Betsabé. Stál v bitvách její muž – král v šiku prvním dal jej odpraviti lstivě. Na loži královském pláč vdovy stichne už. A velký Salomo, dar vzácný, důvtip skvělý při stavbě chrámové i četné volbě žen. Stan bohu dostavěl, už rozkošemi zmdlelý, syt vůní života, z nichž vála marnosť jen. Potomkem králů těch byl Kristus. V krvi svojí jak tajné dědictví jich vášní stopy měl. Však žezlo vůle své zdvih’ vášní nad příboji – „V dál odstup, démone!“ – v svém majestátu děl. Když démon pohlaví jej lákal dnem i nocí, v poušť vrh’ se, rdousil jej v své duše propastech. Jej zdeptav do prachu, král ducha byl svou mocí, však poznal nejtěžší boj z lidských bojů všech. 39 V tom boji nesmírnou mřel láskou v kruté muce: Ta, těla zbavena, jak slunce svítila! On po kom’s rozpínal své touhou schřadlé ruce, – mřel láskou k člověku, jejž bída ničila. V tom boji obrovské své duše sestoup’ ke dnu, zřel, kde má kořeny vše bída odvěká. Nes’ mnoho myšlének – však nejjasnější jednu: Vše poznat, odpustit, je cílem člověka. Ve drahou Galilej nes’ velké dumy svoje, tak plné čistoty, tak vyšlé z hluboka. Po krvi Mojžíš práh’. On pro lásku jde v boje a v lásce veliké vždy bude bez soka. 40

MAGDALENA.
I. Ji v létech čtrnácti sved’ Říman v tóze zdobné. Byl štíhlý, modrý zrak mu spola něhou snivou a spola vášní plál... V svou náruč semk’ ji divou a zlíbal dychtivě ty žhavé rety drobné. Řeč jeho neznala, však dcerám Israele se líbil postavou i chůzí, každým hnutím... To muž byl, po jakém dny provzdychala celé: on jí jak slunce vzplál nad vášně procitnutím. Syn Říma – v lásky hrách žert vynalez’ vždy jiný. A pustý rozkošník když navždy zmizel v dáli, jí v lačných hlubinách se zvyklé touhy vzňaly. A muže lákala a štkala v noční stíny... Však nikdo – cítila – tak lásce nerozuměl, jak on, jenž hebrejská tři slova pouze uměl. 41 II. Počala churavět zlou, nenasytnou touhou. Vždy lačnější byl ret a muže vyssávala, pro smyslů spíjení noc nebyla dost dlouhou a touha Hebrejců jak nevtipná, jak malá! Sny vášně šílené v ní otrávily city. Jen křečovitý pláč, pláč choré touhy lačné, zbyl v ňadrech žíznivých!... Až jednou žárem spitý zrak její Krista zřel... Šel, vhroužen v dumy mračné. To on snad!... Písmo muk je na čele mu psáno, on snad ji přižehne a zlíbá na své hrudi a bude objímat až v zář, jíž blyskne ráno! – Ach, on ji pochopí!... On náhradu své muky jí přijme z vášnivé a chvějně lnoucí ruky!... Vzplá touhou nejvyšší a dávnou rozkoš vzbudí! 42 III. A Kristus – co se mu jen kmitlo v hloubi zraků? Jí ve tvář pohlednul tak dlouze, pronikavě – a tam, kde čekala, že blesk se vznítí žhavě – šleh’ paprsk sluneční, – jak s nebe bez oblaků. A pochopení v něm a velké odpuštění! – Jak jinak Hebrejců žhnou vilné zraky divé, zlou touhu budíce!... Ten pohled vše v ní mění a zřela celou noc ty oči lítostivé! A bděla celou noc a od zábřesku jitra na Krista čekala! Pak přišel, nohy drahé mu v mastech smáčela: – „Zda prominouti ráčí?“ Vzdech hořkých pykání jí stoupal z hlubin nitra. Dny celé kála se vždy v bolestnějším pláči. A muže vábila, jak dřív, za noci vlahé. – 43

KRISTUS U STUDNICE.
I. Žár lil se polední a v tiše spící hladině studně obraz zřel svých tváří: zrak zádumčivý, černou svislou kštici a pár už znaků předčasného stáří. A v mžik ten přišla žena od Samaří s rozkoše tahy kolem vilných rtíků. – Znal: V slastech žije v kruhu milovníků a bez dítěte mladý život maří! Na „Šiř haširim“ vzpomněl, na ty řádky, jak pod jabloní ve klín vášně sladký kles’ Šalamoun, vším, vším už zhrdající... Na „Otčenáš“ svůj vzpomněl. – Nechať svět jej zapomene! – Kéž jen dětský ret by šept’ mu slovo „Otče“ sladce znící!... 44 II. A tisk’ by dítě k unavené hlavě, na hruď, kde předtucha tkví smrti pouhá; zřít v černý zrak ten, těkající hravě, dnů opuštěných ukrytá je touha. A ženě, jíž zřel na dno duše právě, té padlé, pro niž v chrámě místa není, by dal své velké, svaté odpuštění – pro dítě! – Jak by miloval je žhavě! A třeba věděl, že to malé robě dědictví matky nésti bude v sobě, že kal a hřích je schvátí za krátko – A třeba věděl, jeho moudrosť celá že by je k dobru vésti neuměla – přec hýčkal, líbal by to robátko!..:robátko!... 45

AHASVER.
On rozerval mi srdce. V mukách kdys já slyšel jeho výklad o soucitu, o lásce, stejně velké k lidem všem. Já nahléd v sebe, poznal tíž své viny, já trpěl, dnem i nocí neměl stání. Až jednou – o samotě potkav jej – jsem tázal se: „Co, Pane, činit mám, bych spasen byl? Mám převeliké hříchy!“ Tu Kristus, dlaň mi vloživ na rameno – děl s láskou: „Synu, hleď se z hříchu káti“!káti!“ Pokání hrdosť moje schopna není! Já zkoumal nitro, moje svědomí je štváno ďábly. Pro mne není spásy! Pokání hrdosť moje schopna není! Však zasadit si ránu nejhlubší mé srdce může, sebe samo zdrtit! On povleče dnes kříž svůj ku Golgatě, na bedrách, bičů hřeby rozšlehaných, na bedrách, vysílených mučením – vím – půjde se vznešeným, velkým klidem, však zmožen mdlobou, k zemi klesat bude – 46 a já jej kopnu! Oči naše střetnou se v okamžiku tom – z mých vyčte Kristus, jenž proniká vše naskrz – vyčte v ráz: že ranou tou chci jen své utrpení, nejhlubší, nekonečné utrpení! Tou ranou srdce ve prach rozdrtím, své utýrané oči zbavím spánku: ty budou ránu onu věčně zříti, štvát budou věčnou trýzní duši mou! On dokoná svá muka do večera – má muka přes hrob, přes hrob hlodat budou! On rozerval mi srdce. Jemu patřím. Však musím na vždy nést tíž utrpení! Mučedník plný lásky. Já jej kopnu. 47

MIRIAM.
I. Jak byla zmatena, jak čekáním a touhou se chvěla Miriam!.. Bůh po andělu vzkázal: „Zda volna Miriam?“.. On, Všemocný se tázal – a slzy skropily jí černou řasu dlouhou. „Zda volna Miriam?“.. Jí rozžhavené rety vzkaz boha sdělily! Ten štíhlý anděl mladý, lesk v očích, na rtech žár, stál před ní plný vnady! Jak krásným as je pán, jenž vládne nade světy! Rtů božích ozvěnou jen jeho rty se chvěly – jak asi touhou mřel hlas boha láskou vřelý, jak as je mohutný žár srdce Všemocného! Své srdce, náruč, rty – vše s něhou připravila... Rty šeptly ve mdlobách: „Staň se dle slova Tvého“ – A v tmách jen tušila, jak rajská zář se lila. 48 II. Nad hlavou přelétly jí dny a týdny, léta. A řada dětí už. – Však první – zázrak pravý: Blesk divných myšlének z té dětské šlehal hlavy a zřela nadšena, jak moudří, roste, zkvétá. Až jednou... na dlouho se ztratil beze stopy... A vrátil se jak blesk – se šířil – stal se Světlem! Byl stokrát víc než král!... A přece slza kropí tvář matky, předtucha chví v oku trýzní shnětlém. A od té hodinky, kdy rajská záře lila se s oblak – proběhlo čtyřiatřicet let. – Tři kříže strmí v tmu a hora opuštěná. „Staň se mi dle Tvých slov“... hlas ironicky sténá... Svou hlavou Miriam o krvavý kříž bila; vlas černý sbělel jí a šílená šla zpět. 49

MARIA A MARTA.
Dvé sester: Marta ve vzlykavém pláči, a Maria – ta bez slz, němá hrůzou. Ve hloub jich srdcí vetkla spáry dračí zvěsť krátká: „Na kříž přibit, vysmán lůzou!“ Viděla Marta ve vzpomínkách pouze zrak mohutný, jak vděčně hleděl na ni, když odcházela do vsi v něžné touze, proň hledat nejlepší plod slunných strání. Viděla chvít se ústa prorokova ve křečích muk – a stichnout. Beze slova Maria zoufalou skráň k zemi níží. Muk větších nezná ani Jeho matka: – O, přibita je k ledovému kříži ta známá náruč! – Něžná náruč sladká... 50

NAD HROBEM KRISTA.
Ze hrobu Kristus vstal a z jeho ran se lila mocná záře vítězná a šlehla v temno kamenného hrobu, kam zadumán se díval ještě chvíli. A krokem vrávoravým bledý muž, pokrytý hnisavými ranami, s korunou Venušinou v žlutém čele, se připloužil už ke prázdnému hrobu a před Vítězem na kolena kles’: „Jsem synem otrávených objetí... Však štítem proti lásce nestalo se vědomí mé zhoubné otravy! Ta zárodkem už prolne v lůně matky a zničí krev, jež nejčistší má býti! – – – – – – – – – – – – – – – – Jsou plny ran mých dětí útlé šije a vztáhnou-li své drobné ručky ke mně, zřím na nich zíti jizvy rozšklebené – a v mukách šílím!.. 51 Nejmocnější Pane, jenž v lásce pravil’s: „Nechte malých ke mně“ – zhoj hrozné rány dětí nevinných – pak budou ručky vděčně k Tobě vzpínat!“ Zrak, plný neskonalé lítosti, zvlh’ Kristu: „Nemohu... Ta kletba vin, již vrh’ můj otec v kořen člověčenstva, se ploužit bude řadou staletí!...“ Ku Kristu znovu muž svou pozdvih’ náruč: „Ó synu boží, jenž se navracíš teď v náruč otce, vyrván smrti prachu – když zhojeny jsou všechny Tvoje rány – ty rány hřebů, kopí! – zda Tvůj otec by váhal k slávě vítězného syna uzdravit děti otce – člověka, zahojit rány nezasloužené?“ Zdvih’ Kristus k nebi ruku, z jizvy její vytryskla záře zlatých paprsků: „Hleď! Budou-li tvé děti ruce vzpínat k nebesům, k otci: Z jejich krutých ran se líti bude záře čarovná, podobná mojí!.. A ta svědčit bude o nebeského otce slitování! Jen těla trpět budou, duše jich zapsány budou nejskvělejším písmem v království otce!...“ Povzdech beznaděje chvěl hrudí muže: 52 „Svatý synu boží! Když tak by k nebi vzpínaly své ruce – v té záři mučednické oslavy tím víc, tím víc bych zřel ty hrozné rány! Však já jich více vidět nemohu – o vítej, Smrti, v lesku božích ran! –“ – – – – – – – – – – – – – – – – A s proklanýma mečem prsoma se kácel tiše v prázdný boží hrob. 53

SONET VELIKONOČNÍ.
Citlivcům líto, šeré vy chrámy, jak ve vás zmlkne modliteb ruch, a co as člověk učiní s vámi, ve prach až klesne starý váš bůh? Nepřijde bídný hledat si těchu, hledat si ve vás léky svých ran – divý jen holub před dravcem v spěchu ve vašich věžích najde svůj stan! Kdyby se, Kriste, krve té proudy, kterou Tvým jménem plýtvali lháři, spojily mstivě v ohromnou řeku – tisíc by chrámů smetly v svém jeku! Ale ty chrámy zničí jen stáří – nejčistší duchu, mírné to soudy! – 54

Z ULICE.
Ten Kristův obrázek, tak vetchý, za sklem skříně! Co as tu bábu ctnou tak divným citem hnulo, že na ten obrázek tak civí... v brvy stíně že velkých slzí dvé se v ráz jí vyřinulo? – Je krví zbroceno to jasné čelo svaté!... A bába štká a víc se těžké slzy lijí... Proč, bozi, člověka vy k pláči nutíváte? Vám třeba soucitu těch, kdož se v mukách svíjí? Ty’s, Kriste, v šátek vtisk’ své zkrvácené líce, by’s jejich obrazem svět trápil ještě více! – A zapřít nemůžeš, že sirou zemi tu by zastřít nemohla již války peruť chará, když měl by s námi bůh jen tolik soucitu, jak s jeho synáčkem ta vetchá žena stará. 55

VZKŘÍŠENÍ.
Vzkříšení Krista! Sobota bílá! Zář nádherných hrobů! Sta vojenských pušek vyslovilo svou chvalořeč hromovou do hloubi jarních nebes a kolem zleštěných uniforem se tísní špinavá lůza jásotem ironickým doplňující svornou chvalořeč pušek. – Ó Kriste, nad hrobem neznámým v daleku vztyčený, zde vidíš tutéž hladovou lůzu, již miloval’s a bratrsky k srdci vinul – nuž promluv k ní znovu své Kázání Horské! Neb přes všechno žehnání svatých Tvých rukou kol Tebe se, Kriste, neskupil nikdy tak hromný dav žlutých, vychřadlých tváří, jak dnes kol těch pušek, mířících k nebi, a Tobě blahořečících v Tvou slavnou sobotu bílou. – Však zvýšit by’s musil svůj plamenný hlas na hřímání děl a granátů třesk, sic zanik’ by v řevu a chechtotu lůzy: Sta pušek právě domluvilo! – 56 Ó zažil’s už prarůzná vzkříšení – ať v katakombách, ať v nádherných hrobech – po devatenácte století tak slavnostně klidně, jako dnes. – Však, Kriste, když Tvé hostie nevinné těm bídným posud nenesly spásy, dej žebrákům bratrům, jimž v Lásce Jsi žehnal, dej milionům hostie mocné a nové! Dej hostie, které by Lidskosti vrahům, – Slovo Tvé svaté po devatenácte století barbarsky zapírajícím – svou silou pronikly kamenná srdce! Dej hostie, jedině spasné, hostie železné! Svým kněžím žehnej, Rovnosti a Svobody vyznavačům, a posvěť jícny pušek za svoje kalichy nové! 57

STÍN BARBAROSSŮV.
(V mlhách nad Kalykadnem).
„Sveřepá horda! Bojovníci Krista! Loupeží, vraždí! – A jdou jeho hrobu lesk věčný dobýt! – Řeka včera čistá krvavou pěnou štká dnes obžalobu! Kam vstoupí křižák, strach jde v šíř i dál, ze ssutin panen pláč a kletba sténá. Hle, náruč svou k nám lačné vlny vzpjaly... Zda, bože, Tvůj to pokyn neznamená? Já, Barbarossa, lůzu krvechtivou ve chrám Tvé lásky nepovedu, Kriste! Tvůj nepotřísním hrob jich úctou lživou! Svůj zhubím lid i sebe! – Není spásy! Přes trup můj proudit budou vlny čisté a v bídné hordě žízeň vraždy zhasí.“ 58

POUŠŤ.
Šel Kristus na poušť ráj svůj vymýšlet, šel Muhamed snít o sedmeru nebi, šli asketové kát se z hříchů běd, na slunci pražit fantastické lebi. Jich bájky, bozi, ráje, padlé v rum! Jed pil jsi v nich i v žití. Cos tě nutí, jít na poušť, tupě ležet bez pohnutí, dát jed svůj ssáti žhavým paprskům. Však tam – zas hořkosť nová nitro schvátí: Otčenáš Kristův počneš litovati, ten zavržený, navždy ztracený, ten něžný, který tolik slzí stíral, ten velký, nad vše bohy vznešený. V slov jeho míru by’s tak lehce zmíral. – 59

SVÁTEK MRTVÝCH.
Jdou hřbitovem ženy v smutečním hávu a oči jich, znavené silhouettami nesčetných křížů a černou prázdnotou připravených jam, se koupají plaše ve světle hrajícím, ve světle hrajícím tisíců mužských zraků. Je příliš všední má perspektiva, z níž dívám se na ženy, smyslně pohnuté, těl mladých dotykem v tísnícím proudu žádostivě – a málo v tom půvabu, tytéž zřít pohledy, jež hroužily se, vášní dopola přivřené, při světélku kmitavém v rozžhavené oči... Ty oči teď – vzpomínají – jsou hluboko dole, jsou setlelé hluboko. A ta světélka nahoře... Tak známě se kmitají... Škoda těch okamžiků! Však chtěl bych zřít ženy z perspektivy mrtvých! Ti postihnou bystře ledovým, bodavým okem ze hloubi své nejmenší zachvění nožek i ruček lísavých, těsně spjatého korsettu při plachém pohledu ženy v muže odvážné rysy... 63 A poznají v němém úkrytu, že silná ta vůně, ta vůně k závrati těžká, z jich květů stoupající, a druhů jich bílý prach, drobným kročejem vybouřen, prach omamnou, prudce dráždivou vůní prosycený – žen bujných vzněcuje vilnou, divokou touhu a sladkým je původcem hravých životů nových. – 64

NAD ZORANÝMI POLI V MÁJI.
Slétejte, nová žití čistá, do klínů žhavě toužících: prý hojnou pastvu pro vás chystá zem kyprá, plná plodných rýh. A v teplých náhle paprscích rychleji dole těla hnijí, nad nimi stonek květů tich svých barev splétá harmonii. Pak rozpuklých všech poupat dech kol milujících krouží v reji, z jich hlubin láká vášně žeh. A tesknou touhou v hrobech svých se časem slední zbytky chvějí mladistvých prsů mateřských. 65

SEN JEPTIŠKY.
Hrob, květy zhalen, u zdi osamělé, kde jenom zřídka drobné kroky zněly. Jen šedý prach zbyl po panenském těle a žluté kosti zvolna práchnivěly. A v hodinách jak přesýpacích stále se zrnka zvolna v prázdný prostor lejí, kanuly drobty hlíny začernalé prohnilou rakví v kostru hrudi její. Dny prošly. V mrazný kámen stuhla hlína, jenž vyplňoval těsně prsa celá; takový kámen – v tmách se rozpomíná – v svých nedotknutých, svěžích ňadrech měla. Jí posléz ve hrob andělů hlas hřímal Vzkříšení hymnus. Život se zas vrátí! Však jaká tíž! Mráz hrůzy duši jímal: pro těžký balvan v prsou nelze vstáti! 66 Však větší hrůzou klesla ohromena, když ve hrob vnik’ jí výkřik dlouhý, blahý. To jásot šťastné matky. Něžná jména těch robátek, jež ztratila tak záhy. – Stich’ hovor živých. Mrtvá tiš, jak dříve. Stříbrný, liliový skvěl se vínek na lebce. – Věčný sen pln touhy divé, muk hlodavých a krutých upomínek. 67

Z LAZARETU VENUŠINA.
Pár soudruhů, v jichž krvi pilnou práci zahájil jed – jed nejněžnější v Žití. Toť učitelky Smrti bledí žáci se tiše učí bezbolestně hníti. Na portret dívčí mnohý skrytě zírá – měl rád ta ústa, oči. Jak se smějí! Oh, věděla, jak pro ni vášní zmírá... Jej v náruč kupnou vrhly vzdory její. Před rokem – s ní své viděl spolužití. Ji, usměvavou, stát zřel nad kolébkou. Však teď – co zrodila by, musí mříti! On dětskou tvář už nepohladí hebkou. Oh, jaká bude as tvář jeho vlastní za krátkou dobu? Jak se hrozně změní ty rty, jež kdysi šeptly: „Budem šťastni...“ – rty, sdílející jed v svém políbení! 68 Je prostor síně tichého pln tlení, zmíravých nálad, které z očí dýší, pln tajných muk, ztrát hořkých oželení – však cynický jen vtip tu člověk slyší. Jen příklady Smrť dáti chtěla světu, jak měkce nechá hnít dlaň její dbalá. Zvolivši mládí v bujné vášně vznětu, si kupnou Lásku ku pomoci vzala. – 69

BOJIŠTĚ.
Pochmurná rovina, rozpjata do dáli, smutek má hřbitova, mrazný klid němý! Sporé jen bodláky choré se ujaly na šachtách ohromných v písčité zemi. Oráči v práci ni okamžik nelení, spoceni zrývají vzdornou tu hrudu, ale jen kamení, nesčetné kamení, hořkou je odměnou práce a trudů. Kdysi – jak žebračky vztažená dlaň – o lepší úrodu nebesa prosila pro děti hladové chudá ta pláň. Úrodu... Hrozná bouř počala hřměti rovinou. Zlá tak bouř doposud nebyla. Smutná pláň prosákla krví svých dětí. 70

Z ČECH SEVERNÍCH.
(U Lovosic.)
Na břehu Labe tři jsou duby věkovité, své pyšné koruny tak vzdorně k nebi týčí. Jich sémě vložily v zem ruce pracovité a byl to český zrak, jenž zřel, jak zdárně klíčí. Už dávno zavřel se ten zrak a pilné dlaně v prach dávno rozpadly se v zúrodněné zemi. V šum saských parníků tré dubů zadumaně šelestí v léta skon jen svými haluzemi. Jak hrstě zlodějské, všech zahrad plodů plny, ty těžké parníky se vlekou k zemi cizí. K jich jménům germánským se nesou labské vlny, lid na ně s pýchou zří, jak v severní dál mizí. Na břehu duby ční. Je sterá vráska vryta jak písmo staletí v jich obemšenou kůru. Ó vědí: Zvítězí dlaň česká pracovitá! – Jsou starci zkušení a hrdě hledí vzhůru. 71

NA DLUH.
Je žárné poledne. Je sama v dusné síni. Teď oknem vyhlédla v to stichlé náměstí: Pod oknem holubů dav used’ – stále jiní se s věže snášejí. Zde v švitořivém ruchu je klovat zrní zří – pak náhle povznésti a přímou linií plout k věžím v líném vzduchu. Jak toužný byl jich vzlet, z nich mnozí spěli v páru a letem dotkli se! A jak se šťastni, syti ve hnízdo vraceli tak nepřístupné žáru, kde budou v něžných hrách vždy nerušeni, skryti! A žena v dávný čas se myslí noří snivou: Co bylo polibků, co lásky v prvním vznětu, co předtuch rozkoše s tou vášnivostí divou! A byl to vskutku hřích, že v rozpuklém svém květu se celá oddala svou něhou důvěřivou? Při každém vzdání se slib žhavých retů vroucí byl těchou: Pro ni tak – tak bude srdce tlouci! Je něha vyssáta a city vyvanuty, pleť bez vší svěžesti jak podzimní list žlutý. A víra zlomena. Žal, bída číhá větší. 72 Hle, holub divoký přec našel srdce něčí, jež o něj stará se. Však ona, mladá žena, jež vpadlá ňadra má a líce zhubenělé a vrásky, množící se na ubledlém čele – je desce podobna, jež v koutě zavěšena ve tmavé hospodě, kde hřímá drsné pění. V tu desku pokaždé se jedna čára píše za doušek vypitý jen na dluh, kradmo, tiše: Čar stále přibývá – však kde je zaplacení? 73

PODZIMNÍ JITRO.
Mlh jemný popel padá v každé líce a v každý kámen jíní pavučiny, běl plísně kryje kámen u silnice, jak spad’ by právě s vlhké zříceniny. Dva starci jdou zde zvolna, kašlajíce a jeden stane: na své patří sliny a bručí – našel v nich snad krve více a s resignací hledí v mlžné stíny... A dívka, – na ramenou suché klestí – na kámen sedla, břímě stranou klade; sní: co tu s hochem, co jen bylo štěstí! Ten kámen v jíní!.. Ve své vášni mladé zde v objímání každý večer dleli – ten kámen ještě včera lesk’ se celý! – 74

NAIVNÍ PÍSEŇ.
Sta drobných a bílých ženských ruk se vzpínají v modlitbě ku klenbě chrámu; jak lesknou se při světle zářících oltářů, jak chvějí se pod vlnou vonného dýmu, jenž zdvihá se, krouží pod klenbou chrámu! Sta drobných a bílých ženských ruk svůj zdvihly lesk, měkký lesk na důkaz nebesům, že udělují denně tisíce pocelů, že zleštěny jsou tak lichotným lásky stiskem. Sta drobných a bílých ženských ruk své spínají prsty nervosní, tenké, se stopami tajně utřených slz nad urnami lásky v poznání beznadějném: – že tisíce pocelů skýtávaly marně! – Sta drobných a bílých ženských ruk po modlitbě – s jistotou odpuštění se potají žhavě chví zimničnou touhou po vášnivém stisku ve plášti noci! – 75 Sta drobných a bílých ženských ruk s tou hladem sesláblou dlaní, v niž pálit bude jak žhavý kov peníz, první ten peníz – si sáhnou k čelu v nejbližší noci v té vzpomínce bědné, že pod klenbou chrámu své vyzáblé prsty vzpínaly marně! 76

BEZ KRBU...
Pod listů hustým příkrovem šla parkem cesta stále tmavá, i za dne sotva blyskla sem větvemi záře mihotavá. Sem chodil párek řadu let, zde vášni své kout našli stmělý, když není krbu. Tíhou běd milenci vlasy sšedivěly. Byl podzim. Teskně v trávník zřeli: Spadalým listím kryto jemně se vinulo v něm na sta cest, po nichž jdou myši ve své cely. A pro ně? Jedna cesta vést jen může k bytu v hloubi země. 77

SLUŽKA Z VENKOVSKÉ GARNISONY.
Rty její kypré, rudé, vzdorné, vždy zvoní v smíchu bujarém a tělo vilné, nemotorné zavání chléva výparem. – Vojáky tři má. – V lásce svorné s ní ťukli v krčmě pohárem; jich přání, vtipy, řeči dvorné se stejným vnímá rozmarem. Však dnes jel domu jeden z nich v civilním hávu... Slzy roní ve chlévě její zraky sivé a hladí vola v dumách svých a vděčně ohlíží se po ní dvě velké oči lítostivé... 78

POD MRTVÝM BOHEM.
Žáby, které zřely v sítí rybníků v očích utopenců odlesk jeho slávy, jež zvuk jeho jména znaly z výkřiku lidí, hledajících rybníků klín tmavý, žáby v dusných nocích v pláči, ve vzlyku, requiem zaň pěly v baldachýnu z trávy – – V tom se zaskvěl stříbrem hvězdných knoflíků černý jeho rubáš; žabí nářek praví: „On, jak vždy se zdobil skvosty, ač byl stár, žádostivý lesku, poklon, slávy pění, dal ten rozkaz velký v sledním okamžení: Než své kosti složí do ohromných mar – by mu cherubové knoflíků řad bílý na rubáši vzácném řádně vyleštili!“ 81 „Já jsem malá vdova....“

PÍSEŇ PŮLNOČNÍ.
V hlavičce páry líhu, žár vyzývavý v pohledu hravém, zpívala píseň tu v sále před stichlým, žasnoucím davem nevěstka v šatě smutečním, v bujné náladě půlnoční, nevěstka oděná s mistrným chicem, v Paříži vychovaná. Pah! Smrť ta!... Záleží na tom!... Pohřben muž! Jaká to rána! Stlívá už ruka umělce po celých čtrnáct dní... Přestala kresliti hlavičky její, tak jí už protivné, nad nimiž důstojník, taneční mistr i číšník: „Toť ona!“ – vzkřiknouti mohl v úžasu, v náhlých vzpomínkách tona. Vzpomínka chvilkových milců kresbami zbytečně oživne. Pah! Že se jeho jméno rychle šířilo Evropou! Příliš byl měkký, jemný jak dítě, pokorné šíje, slavná ta ruka s mravenčí pílí – neměla energie! Slídivý čich, jak vždycky, šel souložím jejím za stopou, a muž to všechno znal, všechen hnus, bláto a hříchy – v pláči ji přijal zas, oddaný beránek tichý! – 82 V minulosť zírá její zrak vilný, lhostejně zadumaný: Proč jen ruka jeho, tvořivší nejslavnější linie, nebyla schopna rány, brutální rány, jíž by ji odklidil na ulici? Proč ji neodkop’, utýraný? Vzpomínka její byla by uctivější! Takto vždy horší je... Přemýšlí vdova nevěstka v smutku. – Umělce něha hnala ji na prsa jiná, z nichž bouře a odvaha šlehá... V době, kdy ruka genia, s láskou hlavičku její na papír vrhla tu měkce snivou, tu rozmarnou v nálad reji, tisk’ se vilně lící těch vášní vznícený ovál na srdce číšníka, jenž jí surovým žárem imponoval. Na tváři genia dobrácký, vlídný ten výraz! Radosť to malá. Bezkrevné hrudi té razila cestu, kam patřila, do hrobu. Proč jen se najmouti dala od něho za vzácnou ozdobu? Dlouho před ním odpornou úlohu ženy rozmarné hrála, teď ji svou vykoupil smrtí – a nádherně v době příští velký svůj herecký talent rozvine na jevišti. Dnes již koketní písní, zvolenou vhodně, se vyznamenala. 83

DĚTEM Z NALEZINCE.
Ó krásné děti, otcové jsou tajemni jak otec bůh – přec plá vám líčko růžové a parkem zní Váš smích a ruch! Však jednou v tiši chrámové vám divná zvěst se vbodne v sluch: – jak tesař živil v nouzi své ctné dítě, které zplodil bůh... Oh, bude v chrámě zakalen před Vámi boží slávy lesk, hruď vaši schvátí tajný stesk, že je syn boží tolik ctěn a vzýván, chválen nastokrát – a jenom z vás že každý klat!... 84

GALANTNÍ PÍSEŇ NA DÍVČÍ MOTIV.
Máš smyslné a kypré rtíky a to již příští blaho značí: kdys muž tě v tiché okamžiky za dar ten líbat nepostačí. – Máš na sta sester a v nich stejná krev žhavá po životě křičí, táž mají ňadra touhou chvějná, táž ústa i zrak holubičí. Tvá každá nová toilleta jak zjasní pýchou čílko bílé! Tvá bledá krása více zkvétá novotou šatů v ony chvíle. Máš na sta sester! Hadry svoje v šat nový zaměnivše – hynou, jed v krvi, prchlé z žití boje, s korunou v čele Venušinou. 85 A jak se chvějí u cukrařecukráře labužně drobná tvoje ústa, jak hltáš sníh a jaká záře nad crêmem ve tvých očích vzrůstá! Tvých sterých sester řada smutná!.. Snad mají na jazyku rány a hnis a jedy! – Jak as chutná jim chléb, tak hořce vydělaný? Je zárukou tvých očí plání, že najdeš muže. Den tvůj svítá. Však prchne v ráz tvá plachosť laní, až vášeň zkvete zákonnitá! Máš na sta sester, něžné dítě, a tam, kde na jazyku rány se zhojí – úsměv tryskne hbitě. Ty rty zas budou zulíbány. – Ó láska muže – pocel tváře, polibky, objímání vroucí! Tak sladkým nebyl u cukráře ni crême, ni růžový sníh skvoucí! Máš na sta sester, květe bledý: do školy s tebou v hadrech spěly, však často rtů jich vlahé sledy s úst muže slíbá ret tvůj vřelý. 86

PÍSEŇ NAIVNÍ.
I. Já ve tvých očích kdys nezřel nic více, nic více, než slibný, důvěrný zážeh touhy smyslné příliš – i jásal jsem předtuchou neznámých, žhavějších okamžiků! Já ve Tvých očích kdys nezřel nic více, nic více, než maně prokmitlé stopy zděděné vášně – i byl jsem jat blahým pocitem chápavé příbuznosti! – A teprve později seznal jsem význam těch zážehů!... Ty oči byly rozkoše množstvím prosyceny, neb temná jich hloubka vpila sta sžíravých blesků ze zraků mužů, střídavě objímaných. Pak teprve přišly chvíle chechtotu cynického nad hrou tvou, prázdnou a zbytečnou – když jasně jsem prohléd’: že nejsi nic více, než schytralá nevěstka pouhá a že jen Tvé jméno panensky neposkvrněné. – 87 II. Teď přiznej se – upřímně v oči mi pohleď: Tys minula se cíle života svého! – Věř, nechci ti zhanobit památku otce – to vážný byl byrokrat, moudrý, rakousky rozšafný. On tebe tak přísně, pečlivě vychovával a chtěl tě zřít spokojenou, váženou paní. On bídu tvou zavinil bezvědomě... Neb kapitál jeho, v lakotě nastřádaný, a zděděné domy dva – pouze ty vinny jsou, že’s minula se cíle života svého! Tvá hlava plna je bázně a nejtěžších starostí: Neb dobré to jméno! Ta zoufalá nejistota! Ten nervosní zmatek, když po špičkách ploužíš se z bytů šviháků vzorných, rozmarných důstojníků! Dle vrozené vášně, pěstěné v taji, mohla jsi žíti týž život, v náruči střídaných mužů a beze strachu! A zcela poctivě, nepokrytecky, se smělým čelem! Být tulačkou, oddanou všem a světem štvanou, vždy s láskou denně se vdávat a přece být volnou, být po celý život na cestě svatební, zábav plné, být veselou družkou všemu se smějících dobrodruhů!... Žel bohu, že nejsi švarného tuláka dcerou! – 88 Věř, pouze bys nosila, tulačka volná, šat poněkud jiný a v prádelku hmyzu trochu; však jak se s tím vesele vandruje dále! – Teď ovšem: teď miluješ onen hrdý hmyz země, vždy nádherně oděný, maskovaný, zdravící dvorně – a prádlo máš prosáklé vůní, vybranou, jemnou, jíž dusíš chycený výpar nejhorších hmyzů. V tvém prádle, bělejším nad sníh, s fialek vůní, a prosyceném otrávenými výpary – se poctivý hmyz nevěstek nepokryteckých, viď, dítě, nikdy nezahnízdí? 89

SONET VÁNOČNÍ.
Jásavý chorál varhan hřměl ze chrámu v mraznou půlnoc tmavou a před oltářů vzňatou slávou „Nám narodil se!“ – zástup pěl. V sedraném šatě z chrámu spěl mladistvý párek s tváří žhavou a v mlžný stín se ztrácel, chvěl svou silhouettou mihotavou. – Což ze chrámové slávy vzňaté vás Nový Bůh ved’ v koutek tmavý, kde v sněhu teď se objímáte? A ten, o němž jste rozechvělí: „Nám narodil se“.. v chrámě pěli – to nebyl ještě onen pravý? 90

IDEÁL – PROSTITUTKY...
Tvá matka zuří! Zbavil cnosti včera tě mladý kočí s drsnou, rudou tváří. Zadarmo dala’s prý svá kouzla sterá, prý škoda, když tak zle se hospodaří. Toť pravda zlá. – Však přec tě čeká štěstí. Co nejdřív nádherný lov se ti zdaří: kol kočího dej fiakrem se vézti! – Tak se mu pomsti! Ať v něm krev se vaří! Lov stále nádherněj, buď, lvice, chytrá, kdo dnes tě objal, tomu se msti zítra, svým umem vládni nade princi, králi. A nič je, ssaj, by houfně dokonali! K jich pohřbům však – ten kočí s černým šatem ať tebe vozí! Plať mu za to zlatem. 91

HOSTINA VOJENSKÁ BEDŘICHA VELIKÉHO.
Pijeme k slávě majestátu krvavé víno starých sklepů – sklenkami ťuknem v bouřném chvatu, nechť třeba v tisíc padnou střepů! Pijeme k slávě majestátu, změť střepů roste pod přípitky, jak rozstřílených lebek zbytky, jak třísky rozdrcených hnátů. – Ubrusy spité v rudém víně jak zástěry jsou zkrvavělé lékařů z operační síně. Kouř dýmek krouží, stoupá v chvatu a v mrak – jak bůh – se halí cele na stěně obraz majestátu. – 92

***

Pláč slyším ze hlubin minulosti... Štkavý pláč ženy, Pláč slyším ze hlubin minulosti... Štkavý pláč ženy,
jež v otroctví, u nohou muže, zřela se zaprodanou! A slyším nejtrpčí kletby, zoufalé steny, že její pohlaví slabé je nejhorší ranou. Čas prošel... Na bujných rozmarů divokém koni, a s hrdostí svatého Jiří, jedou moderní ženy: Je pohlaví jejich vítězným kopím, ve prach se kloní drak mužského vzdoru a síly, drak nenáviděný! 93

OLTÁŘ.
Den za dnem – už po staletí – metamorfosa hostie, bůh denním je hostem, skýtá chléb svatý, sta duší jím živí.. Však miliony chřadnoucích těl! – Chléb vezdejší vzácný je, den za dnem více bídy, víc hladu jde v pochmurné nivy. Den za dnem – už po staletí – metamorfosa prázdných žen, žen vilných v bytosti plné sebezapření! – Kněz žehnal: Bůh lásky však v tisíce hostií proměněn, jsou ňadra žen oltáře skvělé, kde přemnozí poděleni. 94

MÁ KNIHA.
HřmícímíHřmícími okovy spoutal jsem myšlenky, zavřené v písně ty: myšlenka každá v nich zločincem, v dálné jenž galleje prokletý. Kniha má ostrovem, jehož lem spoutaným davem je posetý, v okovů řinčení duní sem mořských vln bouřlivé rozlety! Třeba vše syčelo kolkolem pěnami zášti a odvety – chasa ta bez bázně hledí v zem. Kdyby ty vlny kdys v jeku svém hnaly se v ostrov: – zde každý něm spěl by jim lhostejně v ústrety. [95] OBSAH.
I. PROTĚŽE A BÝLÍ. str. Cesta silných5 Dědictví6 Však přece –7 Kdy?8 Zvony9 Voltaire10 Staffáž vášně11 Sonet o žárlivosti13 Všední cestou14 Jak vyjde z kolébkykolébky...15 Ty budou z těchtotěchto...16 NeznámNeznám...17 Duch půlnoční18 Finale19 Léky duše21 ***23 Píseň o podmořských kabelech24 Kořeny25 Mácha26 Jarní očista28 Sen o kořenech zla29 Posud čistačista...31 Stín večerní33 Matka34
II. MOTIVY Z NOVÉHO ZÁKONA.
Kristus39 Magdalena41 Kristus u studnice44 Ahasver46 Miriam48 Maria a Marta50 Nad hrobem Krista51 Sonet velikonoční54 Z ulice55 Vzkříšení56 Stín Barbarossův58 Poušť59
III. ODLESKY NA VODÁCH.
Svátek mrtvých63 Nad zoranými poli v máji65 Sen jeptišky66 Z lazaretu Venušina68 Bojiště70 Z Čech severních71 Na dluh72 Podzimní jitro74 Naivní píseň75 Bez krbukrbu...77 Služka z venkovské garnisony78
IV. PÍSNĚ STÁRNOUCÍCH GAMINŮ.
Pod mrtvým bohem81 Píseň půlnoční82 Dětem z nalezince84 Galantní píseň na dívčí motiv85 Píseň naivní87 Sonet vánoční90 Ideál – prostitutkyprostitutky...91 Hostina vojenská Bedřicha Velikého92 ***93 Oltář94 Má kniha95
E: jf; 2005 [96]