MIRIAM.

MIRIAM.
I. Jak byla zmatena, jak čekáním a touhou se chvěla Miriam!.. Bůh po andělu vzkázal: „Zda volna Miriam?“.. On, Všemocný se tázal – a slzy skropily jí černou řasu dlouhou. „Zda volna Miriam?“.. Jí rozžhavené rety vzkaz boha sdělily! Ten štíhlý anděl mladý, lesk v očích, na rtech žár, stál před ní plný vnady! Jak krásným as je pán, jenž vládne nade světy! Rtů božích ozvěnou jen jeho rty se chvěly – jak asi touhou mřel hlas boha láskou vřelý, jak as je mohutný žár srdce Všemocného! Své srdce, náruč, rty – vše s něhou připravila... Rty šeptly ve mdlobách: „Staň se dle slova Tvého“ – A v tmách jen tušila, jak rajská zář se lila. 48 II. Nad hlavou přelétly jí dny a týdny, léta. A řada dětí už. – Však první – zázrak pravý: Blesk divných myšlének z té dětské šlehal hlavy a zřela nadšena, jak moudří, roste, zkvétá. Až jednou... na dlouho se ztratil beze stopy... A vrátil se jak blesk – se šířil – stal se Světlem! Byl stokrát víc než král!... A přece slza kropí tvář matky, předtucha chví v oku trýzní shnětlém. A od té hodinky, kdy rajská záře lila se s oblak – proběhlo čtyřiatřicet let. – Tři kříže strmí v tmu a hora opuštěná. „Staň se mi dle Tvých slov“... hlas ironicky sténá... Svou hlavou Miriam o krvavý kříž bila; vlas černý sbělel jí a šílená šla zpět. 49