NAIVNÍ PÍSEŇ.

NAIVNÍ PÍSEŇ.
Sta drobných a bílých ženských ruk se vzpínají v modlitbě ku klenbě chrámu; jak lesknou se při světle zářících oltářů, jak chvějí se pod vlnou vonného dýmu, jenž zdvihá se, krouží pod klenbou chrámu! Sta drobných a bílých ženských ruk svůj zdvihly lesk, měkký lesk na důkaz nebesům, že udělují denně tisíce pocelů, že zleštěny jsou tak lichotným lásky stiskem. Sta drobných a bílých ženských ruk své spínají prsty nervosní, tenké, se stopami tajně utřených slz nad urnami lásky v poznání beznadějném: – že tisíce pocelů skýtávaly marně! – Sta drobných a bílých ženských ruk po modlitbě – s jistotou odpuštění se potají žhavě chví zimničnou touhou po vášnivém stisku ve plášti noci! – 75 Sta drobných a bílých ženských ruk s tou hladem sesláblou dlaní, v niž pálit bude jak žhavý kov peníz, první ten peníz – si sáhnou k čelu v nejbližší noci v té vzpomínce bědné, že pod klenbou chrámu své vyzáblé prsty vzpínaly marně! 76