PÍSEŇ PŮLNOČNÍ.

PÍSEŇ PŮLNOČNÍ.
V hlavičce páry líhu, žár vyzývavý v pohledu hravém, zpívala píseň tu v sále před stichlým, žasnoucím davem nevěstka v šatě smutečním, v bujné náladě půlnoční, nevěstka oděná s mistrným chicem, v Paříži vychovaná. Pah! Smrť ta!... Záleží na tom!... Pohřben muž! Jaká to rána! Stlívá už ruka umělce po celých čtrnáct dní... Přestala kresliti hlavičky její, tak jí už protivné, nad nimiž důstojník, taneční mistr i číšník: „Toť ona!“ – vzkřiknouti mohl v úžasu, v náhlých vzpomínkách tona. Vzpomínka chvilkových milců kresbami zbytečně oživne. Pah! Že se jeho jméno rychle šířilo Evropou! Příliš byl měkký, jemný jak dítě, pokorné šíje, slavná ta ruka s mravenčí pílí – neměla energie! Slídivý čich, jak vždycky, šel souložím jejím za stopou, a muž to všechno znal, všechen hnus, bláto a hříchy – v pláči ji přijal zas, oddaný beránek tichý! – 82 V minulosť zírá její zrak vilný, lhostejně zadumaný: Proč jen ruka jeho, tvořivší nejslavnější linie, nebyla schopna rány, brutální rány, jíž by ji odklidil na ulici? Proč ji neodkop’, utýraný? Vzpomínka její byla by uctivější! Takto vždy horší je... Přemýšlí vdova nevěstka v smutku. – Umělce něha hnala ji na prsa jiná, z nichž bouře a odvaha šlehá... V době, kdy ruka genia, s láskou hlavičku její na papír vrhla tu měkce snivou, tu rozmarnou v nálad reji, tisk’ se vilně lící těch vášní vznícený ovál na srdce číšníka, jenž jí surovým žárem imponoval. Na tváři genia dobrácký, vlídný ten výraz! Radosť to malá. Bezkrevné hrudi té razila cestu, kam patřila, do hrobu. Proč jen se najmouti dala od něho za vzácnou ozdobu? Dlouho před ním odpornou úlohu ženy rozmarné hrála, teď ji svou vykoupil smrtí – a nádherně v době příští velký svůj herecký talent rozvine na jevišti. Dnes již koketní písní, zvolenou vhodně, se vyznamenala. 83