SEN O KOŘENECH ZLA.

SEN O KOŘENECH ZLA.
Má duše, v mlhách snů bloudíc, kořen zla hledala. V zem hluboko vnikla: Nad ní kořeny blínů a rulíků, dýšících zhoubu, jedy vod křišťálových, vod nevinně hravých, plných zárodků smrti. V těch jedech nebylo zla. Ty mohly být lékem a nápojem zapomnění! Duše má pronikla hlouběj, až do ňader země k vířícím, sopečným ohňům. Ty, svírány kameny, v žalář svůj šlehaly marně. I zřela má tesklivá duše: Ty plameny vzdorné tak mocně vždy bouřily v země nejlepších synech! Ty z dávna jsou dědictvím smělých, velikých duchů, však tyran kameny zdědil, žalářem plameny rdousil! Ó vlhké zdi, v kamenech podlahy kročeje vyšlapané! Ó plameny revoluční, tolikrát vyšlehlé marně! Tím vírem zkrocených ohňů projdi, má duše, a cestou jinou se navrať k synům té země. 29 Je nad tebou královské lože. Tam dívky, šílené hrůzou, jimž chudoba čistotu, krásu a něžný cit dala, jsou každou noc vrhány rukou, dukáty zotročenou, vždy důstojnou barbara tyrana, kuplířskou rukou. Tvé plameny, země, zbloudily v lotra hruď, účel jich zvrácen! Ty hladově šlehají, ničí tvé nejkrasší děti! Vzal tyran tvé kameny, stromy, vzal ku stavbě žalářů a šibenic – na zmar odbojných plamenů bídy. 30