KRISTUS U STUDNICE.

KRISTUS U STUDNICE.
I. Žár lil se polední a v tiše spící hladině studně obraz zřel svých tváří: zrak zádumčivý, černou svislou kštici a pár už znaků předčasného stáří. A v mžik ten přišla žena od Samaří s rozkoše tahy kolem vilných rtíků. – Znal: V slastech žije v kruhu milovníků a bez dítěte mladý život maří! Na „Šiř haširim“ vzpomněl, na ty řádky, jak pod jabloní ve klín vášně sladký kles’ Šalamoun, vším, vším už zhrdající... Na „Otčenáš“ svůj vzpomněl. – Nechať svět jej zapomene! – Kéž jen dětský ret by šept’ mu slovo „Otče“ sladce znící!... 44 II. A tisk’ by dítě k unavené hlavě, na hruď, kde předtucha tkví smrti pouhá; zřít v černý zrak ten, těkající hravě, dnů opuštěných ukrytá je touha. A ženě, jíž zřel na dno duše právě, té padlé, pro niž v chrámě místa není, by dal své velké, svaté odpuštění – pro dítě! – Jak by miloval je žhavě! A třeba věděl, že to malé robě dědictví matky nésti bude v sobě, že kal a hřích je schvátí za krátko – A třeba věděl, jeho moudrosť celá že by je k dobru vésti neuměla – přec hýčkal, líbal by to robátko!..:robátko!... 45